sou chvíle, kdy si připadám, jako bych prožíval nějaké déjà vu. Přijde mi to jako nedávno, ale jsou tomu už více než čtyři roky, co byl ve francouzském Saint-Étienne-du-Rouvray zákeřně zavražděn kněz Jacques Hamel. Při sloužení liturgie. V souvislostí s tehdejší sérií dalších islamistických útoků jsme slyšeli mnohá vzletná slova předních evropských politiků, že je potřeba se semknout, nenechat se zastrašit, být silnými. Triumfálně se pochodovalo ulicemi, snad na znamení odvahy a odhodlání. K čemu ale?

Tehdy jsem na tomto místě napsal: „Chci právě v této chvíli vyzvat všechny lidi dobré vůle, aby se spíše modlili za oběti teroru a méně hledali omluvy a výmluvy pro teroristy. Rád bych, abychom neskandalizovali ty, kdo v dobré víře hovoří o obavách z budoucího vývoje či o příčinách toho, co Evropu potkává. Mohlo by se snadno stát, že zatímco se budeme přetahovat na svém dvorku, za jeho ohradou se budou dít věci tak závažné, že na ně nakonec ani nestačíme zareagovat. Máme totiž za povinnost chránit své bratry a sestry, své země i svou víru.“

Uplynuly čtyři roky, a Evropa se kromě šíření smrtící pandemie čínského viru opět ocitá v kolotoči islamistického násilí. Vidíme, že za čtyři roky se v politické rovině kromě vzletných frází neučinilo zhola nic, aby byla zajištěna bezpečnost našich obyvatel. Pozoruji však změnu v náladě obyvatelstva: podstatně přibylo těch, kteří si uvědomují, že jsou tu ohroženy hodnoty naší civilizace, jako je úcta k člověku a jeho životu, k jeho svobodné vůli, ke svobodě jeho vyznání a názoru (byť s ním nesouhlasím). Ti, kteří vyjadřují tyto obavy, už nejsou ani zdaleka vystaveni takovému tlaku, jako před čtyřmi lety. Problém, aby mohl být řešen, musí být nejprve pojmenován.

Myslím, že je potřeba si otevřeně přiznat, že naše politika imigrace a globálního multikulturalismu nefunguje. Přiznejme si, že nově příchozí naše hodnoty nejenom nepřijímají a neuznávají, ale naopak proti nim chtějí bojovat třebas se zbraní v ruce. O migrační vlně do Evropy se toho napsalo mnoho, a nechci opakovat řečené, snad jenom dovolte jednu poznámku: je naší křesťanskou povinností pomoci potřebným, v prvé řadě ženám a dětem, kteří utíkají před hrůzou války a přírodních katastrof. Je ale také našim přednostním právem dožadovat se ochrany svých životů, bezpečí našich rodin a spoluobyvatel naší země. A ti, kteří utíkají, musejí mít naději v návrat.

Celý text blogu naleznete: http://blog.aktualne.cz/blogy/dominik-duka.php?itemid=38103