Pokud chce dnes někdo líčit církev jako středověkou zpátečnickou organizaci, dokládá tím akorát svoji neznalost historie a středověkých reálií. Ve 13. století, se pod vlivem kamenné urbanizace, rozvoje hnutí městských mendikantských (žebravých) řádů a univerzit rodí základní pilíře středověké společnosti, formuje se tzv. krásný styl a ve společnosti nastává rovnováha mezi panovníkem, učitelským úřadem a poddanými – projevující se třeba i rozvojem diakonie, tedy službou bližnímu. Jestli tedy středověk něco nebyl, pak to nebyla doba tmářského působení inkvizice, nevzdělanosti a barbarství, ale naopak jeden z kulturních a státoprávních vrcholů naší společnosti, z jejichž principů čerpáme dodnes. Církev pak vystupovala jako jedna ze sil, která se zasadila o všestranný rozvoj společnosti.

Chtěl bych tu v této souvislosti připomenout sv. Anežku Českou a v kontextu osobností velkých středověkých žen 13. století s celoevropským přesahem: sv. Alžběta Uherská, sv. Zdislava, sv. Hedvika Slezská z Andechsu, sv. Kinga (polská královna). Co je na výsost zajímavé, je, že mezi nimi existuje příbuzenské pouto a dokonce všechny mají své kořeny v arpádovské uherské dynastii. Tyto vzdělané ženy se zasloužily ve střední Evropě o rozvoj tzv. ženské diakonie, vytvářením sítě charitativně-zdravotnických zařízení. Jejich působení dokládá, že středověk nikdy neztratil sociální rozměr, naopak ho rozvíjel, což se znovu projevilo v novověku při objevování Nového světa. Byla to tehdy církev v osobě Francisco de Vitoria, kdo se postavil loupeživým šlechticům a jiným dobrodruhům, když definovala zásadu, že každý se rodí jako svobodný člověk a nikdo nemá právo zotročovat jiné národy, tedy ani původní obyvatelstvo nových kontinentů.

Celý text: http://blog.aktualne.cz/blogy/dominik-duka.php?itemid=35161