V prosincovém čísle magazínu Xantypa vychází vánoční zamyšlení kardinála Duky.

(...)

Největším úkolem Vánoc je, abychom druhého obdarovali. Začínat bychom měli u sebe, v rodině. Ne, abychom tam čekali jako malé děti, co dostaneme. Dětská psaníčka Ježíškovi mají také své místo, i když Ježíšek mnohdy neví, jak to zařídit, podobně jako když jsem si jako malé dítě přál oslíka, kterého bych choval na půdě našeho čtyřpatrového měšťanského domu. Malý gumový oslík, kterého mi pořídil tatínek namísto skutečného osla, mě jako malé dítě neuspokojil. Co jsem však obdržel, byla samotná atmosféra Vánoc, která mi nakonec nedovolila pocit smutku či lítosti a která je mi dnes, s odstupem času vysoko nad vysněného oslíka. V dalších letech jsme pak už otce, coby příslušníka britského královského letectva, navštěvovali po nejrůznějších věznicích. Od té doby vím, že to co je na Vánocích nejkrásnější, je ona vzájemnost rodiny, otce, matky, dcery dítěte, syna. Toto jsou hodnoty, ze kterých žijeme.

Síla Vánoc je tak mohutná, že dokázala zvítězit i nad nepřátelstvím mezi zákopy první světové války. Vánoce prožívali i naši odbojáři na západní i východní frontě. V některých případech je pak zažívali naši rodiče a prarodiče ve vězeňských celách, nebo pracovních táborech, ať už se jmenovaly Jáchymov, Leopoldov, Mírov, Valdice. Je nám to dokladem, že Vánoce dovedou pohovořit k lidskému srdci v každé situaci. Proto nejsou utopie, ale skutečností, tak jako není utopií království, ve kterém si jeden druhého vážíme a ve kterém jeden ke druhému cítíme povinnost, protože jsme schopni být s ním a pro něho. Tak to zkusme, abychom právě v těchto koronavirových Vánocích byli darem jeden druhému. Není to jednoduché a sám mám zkušenost, že tento požadavek dovede být velmi náročný. Protože i když zrovna sami nejsme nemocní, tak tento vir, jehož epidemii nyní zažíváme, působí i jiné nemoci lidského srdce. A to se pak může nechat strhnout úzkostí, strachem a sobeckostí. 

(...)

Úryvek z textu.