Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

800 let dominikánského řádu v české kotlině

800 let dominikánského řádu v české kotlině

Od 21. do 27. července 2015 si pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP v jižní Francii bude připomínat 800. výročí založení první dominikánské komunity v Toulouse. Ve středu 22. července přednesl v Saint-Maximin-la-Sainte-Baume svůj příspěvek o dominikánském řádu v Čechách.

24. července 2015
Přednášky / Proslovy

Mám-li hovořit o působení bratří a sester ve své vlasti zde na jihu krásné Francie, musím přece jenom vzpomenout historii křesťanství v České republice. Českou republiku dnes tvoří historicky tři země, Čechy, Morava a jižní cíp Slezska. Zbytek Slezska je součástí Polské republiky. Slezsko přestalo být částí Českého království po prohrané bitvě v době za vlády Marie Terezie, matky královny Marie Antoinetty.

 

První zmínka o křtu v našem prostoru pochází od markomanské královny Fritigildy biskupu sv. Ambroži do Milána. Žádá o směrnice pro udílení křtu. Odpovědi se však nedočká. Když se sama za ním vydala do Milána, nebyl již naživu. Samotný název Čech, Bohemia, však pochází od keltských obyvatel tzv. Bójů. Vím, že slovo bohemian dnes má trochu jiný význam, než označení Čecha. Slovanské obyvatelstvo se seznamuje s křesťanstvím především díky iroskotské misii v 7. a 8. století. První státní útvar vytváří franský kupec Sámo a zůstává otázkou, zda byl, či nebyl křesťanem. Moravští stařešinové přijímají křest v Pasově v roce 831 a čeští lechové v roce 845 v Řezně. Modlitba Páně „Otčenáš“, prozrazuje, že český překlad byl pořizován z Vulgáty.

 

Dějiny českého státu jsou však spojovány se křtem knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily na Velké Moravě. Čechy jako takové patřily od doby Karla Velikého do rámce obnovené Římské říše. Naproti tomu na území Moravy vzniká první slovanský státní celek za římskou hranicí a je zásluhou věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje z řecké Soluně. Je jedna velká diskuze o jejich etnickém původu. Mnozí se domnívají, že jejich matka mohla být slovanského původu. Tito slovanští apoštolové, sv. Cyril a Metoděj, patroni Evropy, mají zásluhu na vytvoření soustátí slovanských národů, které přijímají křesťanství spolu se slovanským překladem Bible (řecké Septuaginty) a také i slovanské liturgie. Jejich zásluhou je vytvoření Střední Evropy jako „papežského léna“. Na Moravu jsou pozváni panovníkem Rostislavem v době, kdy pasovský biskup v čase dlouhodobé nemoci nemůže vykonávat svůj úřad. Dochází však k tomu, že tato z počátku byzantská misie se vydává do Říma a papež Hadrián II. schvaluje liturgické knihy i překlad Písma na oltáři v bazilice Santa Maria Maggiore. Na Moravu se zpět vydává sv. Metoděj jako arcibiskup se sídlem původně v panonském Smirniu, neboť vlivem i předchozího křtu v Pasově a Řezně, nacházíme základy kostelů arcikněží pasovského a řezenského biskupství, kteří spravují území Moravy a Čech. V případě Moravy je to jedno ze sídel panovníka, dnes bychom mohli říci mikulčický Velehrad a také i v Praze na Hradčanech nacházíme základy kostelíka, který předchází prvnímu hradnímu chrámu v Praze, tj. mariánské svatyni, vystavěné knížetem Bořivojem.

 

Pro nás dominikány bude vždy zajímavé, že tato misie sv. Cyrila a Metoděje se konala pod patronací sv. Klimenta, římského papeže a mučedníka. Sv. Cyril zůstává v klášteře v Římě, krátce nato umírá a je pohřben v bazilice sv. Klimenta, kterou již po dlouhý čas spravují naši irští bratři dominikáni. Tak se každý rok 14. února setkávají zástupci slovanských národů ve svatoklimentské římské bazilice. Není nezajímavé, že idea státnosti zpracovávaná sv. Metodějem, který patřil před vstupem do kláštera v řeckém Olympu mezi význačné představitele politické správy Byzantské říše, reprodukuje myšlenky tvůrců ideje královské moci, jakými byl remešský arcibiskup Hincmar, či jeho spolubratr biskup z Mét. S touto ideou státnosti se setkáváme u všech státu Střední Evropy včetně Kyjevské Rusi. Zásluha je připočítávána druhému pražskému biskupovi sv. Vojtěchovi, který patří k triumvirátu tvůrců Evropy druhého tisíciletí, což byl papež Silvestr II., císař Ota II. a zmiňovaný biskup sv. Vojtěch - Adalbert. Proto je také sv. Vojtěch považován za prvního Evropana a spolutvůrce útvaru, který nazýváme Střední Evropou. Toto území se vymanilo s církevního vlivu jak východního, tak západního císaře, což se nejvýrazněji projevilo v pravomoci uherského krále, který sám jmenoval biskupy. Tato pravomoc s titulem apoštolského veličenstva byla přijímána Habsburky, kteří byli panovníky podunajské monarchie Střední Evropy. Sv. Vojtěch sám se stává členem benediktinské řehole, vstupuje do kláštera na Aventinu, ve kterém žije v symbióze jak západní tak východní ritus, což vytváří také jeho porozumění pro symbiózu obou ritů na území jeho pražské diecéze, která se rozkládala na území Čech, Moravy, jižního Slezska, Horních Uher - dnešního Slovenska, až po Povislí zvaného též Malopolsko, či Krakovsko. To je důvodem proč i v Krakově nacházíme nejstarší kostel sv. Vojtěcha na rynku města Krakova a katedrála na Wawelu nese titul sv. Václava. Můžeme tedy i papeže Wojtyłu, sv. Jana Pavla II., považovat jistým způsobem za nástupce sv. Vojtěcha.

 

Uplynulo však několik staletí, než se zrodil dominikánský řád a než dominikáni vstoupili na území českého království. V naší bazilice sv. Sabiny, kde sídlí Magistr řádu, v současné době váš bývalý provinciál br. Bruno Cadoré OP, je v postranní kapli freska, která připomíná přijetí slovanských dominikánů sv. Hyacinta, bl. Česlava a Jindřicha Moravského. Sv. Dominik obléká tyto muže do hábitu na žádost dvou biskupů, krakovského Iwo Odrowąże a pražského biskupa Ondřeje, výrazných protagonistů Čtvrtého lateránského koncilu. Bratři Hyacint i Česlav pocházeli ze Slezska. Proto také můžeme chápat tu skutečnost, že se vytváří první slovanská provincie se sídlem v Krakově a nese název Provincia Polonia. Můžeme říci, že tito tři jsou slovanskými apoštoly dominikánského řádu za Alpami a jistým způsobem je můžeme přirovnávat k slovanským apoštolům Cyrilovi a Metodějovi. Mrzí mě, že naši bratři u sv. Klementa o této historii příliš mnoho nevědí, což jim nebrání, aby nás vždy s velkou pohostinností přijímali.

 

Podle tradice byly kláštery na území Čech zakládány bl. Česlavem, který se stal prvním provinciálem. Naopak cesta sv. Hyacinta přes Moravu, kde se připisuje tomuto velkému dominikánskému slovanskému misionáři zakládání klášterů, vede na východ. Jeho cesta ho přivádí přes Kyjev až na jih, a tak se i dominikáni setkávají v 13. století s Arménií. Výsledkem jejich práce je arménská provincie, která pak zpětně působí v komunitách arménských obchodníků od Jerevanu až po Balt. V našich končinách považujeme vždy za národ obchodníků Židy, ale víme, že na Východě patří tato pozice Arménům. Ale o této skutečnosti víte ve Francii více, než my ve Střední Evropě. Dominikánské kláštery v naší zemi, především naše refektáře v duchu tradiční řádové demokracie, ale i městské středověké demokracie, se staly místy, kde zasedali zemské, či regionální sněmy. Takto důležitou roli hráli klášter pražský u sv. Klimenta, na Moravě klášter v Brně u sv. Michala a podobně také klášter u sv. Václava ve slezské Opavě. Podíl našeho řádu na vytváření středověké společnosti, kdy se ve 13. století zrodila západní civilizace, se promítá do dvou institucí.

 

Jednak je to přítomnost na univerzitách, ale také symbióza při vytváření středověké demokracie. V případě univerzity v Praze, první zaalpské univerzitě, založené císařem a králem Karlem IV., hrají dominikáni roli spoluzakladatelů, vedle katedrální školy, spolu s františkány, či augustiniány. Působení generálního studia v Praze v první fázi nám ukazuje význam vzniklé provincie především díky lucemburské dynastii. Po úspěšném působení prvního provinciála br. Zdislava z Hradce Králové, sekretáře královny Elišky Rejčky, se provincie nedokáže shodnout na volbě a vikářem provincie se stává nikdo jiný, než Mistr Eckhart.

 

Druhou důležitou vlnou je doba vlády Karla IV. Praha, podle názorů mnoha historiků, se stává místem, kde se kladou základy k Devotio moderna. Není náhodou, že mezi univerzitními mistry je také Jindřich z Bitterfeldu, který přichází přes slezskou Wrocław, druhé nejvýznamnější město v tehdejším českém království, narozený však v holandské Zwolli, v rodišti Tomáše Kempenského. Tento muž se zaslouží především o každodenní přijímání eucharistie pro laiky včetně přijímání eucharistie pro manžele, neboť jeho chápaní manželské sexuality vychází z odmítnutí platonismu, který ovládal i Gratiánovy dekrety. Můžeme říci, že takto se skutečně stal předchůdcem Druhého vatikánského koncilu i teologie těla papeže Wojtyły. Dominikánům v této době vděčíme za úplný překlad Bible určený pro klášter sester dominikánek v Praze, což určuje i dedikace Anně z Leskovic, což byla podpřevorka tohoto kláštera (leskovecko-drážďanská Bible).

 

Tento český překlad Bible se stal základem všech překladů do slovanských jazyků, jako první následuje překlad polské královny Žofie v Krakově. Za hlavního redaktora je považován dominikán, zpovědník Karla IV., br. Václav Moravec, který je též autorem českého Pasionálu, tj. života Krista a svatých, který byl určen prvnímu klášteru vůbec na našem území, tj. abatyši Kunhutě u sv. Jiří na Pražském Hradě. Není náhodné, že současně se objevuje překlad Zlaté legendy (Legenda Aurea) Jakuba de Voragine. Zcela jistě při vypuknutí husitského hnutí v 15. století můžeme vidět naše bratry dominikány jako teologické odpůrce Mistra Jana Husa, ale též nemůžeme zapomenout, že to byli oni, kteří vypracovávali texty spolu s umírněnými husity pro vzájemné usmíření. Nejednalo se v té době o dvě církve, někdy se hovoří o dvou konfesích, ale ve skutečnosti můžeme vidět analogii s anglikánskou církví a její High Church a Low Church. V našem případě byla to horní konzistoř sub una u katedrály sv. Víta a dolní konzistoř sub utraque v hlavním městském kostele před Týnem.

 

První text, který vede ke smíru, jsou tzv. Kompaktáta, vypracovaná v dominikánském klášteře sv. Kříže v Jihlavě, která pomohla symbióze mezi oběma směry v 15. až 16. století a rovněž tak text vypracovaný pro basilejský koncil nazývaný Chebský soudce (Egerrichter), vypracovaný v klášteře sv. Václava v Chebu. Samotné husitské rebelie vedené divokými radikály však zruinovaly téměř všechny kláštery v Čechách, bratři se stali i oběťmi a zaplatili svým životem. Proto také po celou dobu 16. století, ale i prvé polovině 17. století nehraje česká dominikánská provincie význačnou roli v náboženském a kulturním životě naší vlasti. V té době měla provincie jen minimum členů, dokonce pouze sedm členů. Později v 17. století po bitvě na Bílé Hoře, kdy dochází k obnově zemského zřízení, se začínají obnovovat i dominikánské kláštery za pomoci bratří z Polska, Itálie a německy mluvících oblastí. Trosky provinčního domu i chrámu jsou předány otcům jezuitům a vyrůstá velký areál druhé univerzity v Praze, tzv. Klementina. To z těch důvodů, že provinční chrám v Praze nesl titul sv. Klementa, papeže mučedníka. Bratři po určitou dobu spravují areál kláštera sv. Anežky a převor se stává vlastně starostou chudinské čtvrti.

 

V polovině 18. století jsme obdrželi ruiny kolegiátního chrámu sv. Jiljí, při kterém byla v době středověku kolonie francouzských kupců. Tento chrám i klášter byl obnoven především velkorysou pomocí místodržitele Baltasara Marradase, který je pohřben v dominikánském chrámě v rodišti sv. Vincence Ferrerského. V 18. století byla naše provincie zasažena reformami císaře Josefa II. a dochází ke spojení tří provincií, české, uherské a rakouské (Germania Inferioris) v jednu tzv. Provincii Imperii, se sídlem provinciála ve Vídni a studijním domem ve Štýrském Hradci.

 

K obnově provincie dochází na začátku 20. století zásluhou bl. Hyacinta Cormiera OP. Při vzniku Československa je k území české provincie přičleněno území Slovenska a jediný dominikánský klášter na Slovensku v Košicích je spravován českým provinciálem na základě pověření Magistra řádu. V období tzv. první republiky hraje česká provincie významnou úlohu jak v životě církve, tak v kulturním a společenském životě, což je velikou zásluhou také francouzských dominikánů, kteří byli s inspirací odvolávající se na Otce Cormiera. Pro církev je to období vyrovnávání se se starým a nový režimem, se zánikem monarchie a vznikem Československé republiky, která se ideově hlásila k francouzskému republikánství a přijímala jako duchovní odkaz husitsko-protestantskou minulost. Ideu státnosti vytvořil profesor T. G. Masaryk hlásící se k náboženským pramenům k odkazu Bible. Jeho spis Česká otázka není historickou studií, ale stává se státní ideologií. První republika v první fázi prošla určitým bouřlivým antiklerikalismem a antikatolictvím.

 

Toto období vrcholí tzv. Marmaggiho aférou. Papežský nuncius při husovských oslavách v roce 1925, kdy byla na sídle prezidenta vztyčena tzv. husitská vlajka, symbolizující radikální Tábor, opouští Československo. Tři roky poté dochází k usmíření a vypracování tzv. Modu Vivendi. Můžeme říci, že v těchto prvních letech republiky nesmírně důležitou církevně politickou roli sehrál Mons. Baudrillard, pozdější kardinál, který pomáhal řešit nunciům, ale také i československému episkopátu pro něj zcela neznámé politické problémy. Důležitou etapu sehrála třicátá léta a skutečnost zvolení prezidenta Edvarda Beneše, který byl zvolen s politickou podporou katolických politických stran a to na přímý pokyn státního sekretáře kardinála Pacelliho. Můžeme říci, že v tomto období, jako i v tzv. Mnichovské krizi a obnově Československa po roce 1945 sehrál vynikající roli Magistr řádu Stanislas Gillet, který díky svému původu byl pro Československo nejenom osobou duchovní, ale také Francouzem. Jemu vděčí Československo, že papež Pius XI. neuznal mnichovskou dohodu, dokonce ani nebyla obsazena nunciatura při Slovenském štátě v Bratislavě.

 

Po roce 1945 dochází k nové etapě. Znovu je na Pražském Hradě vyvěšena vlajka při příjezdu bývalého nuncia Francisca Xaveria Rittera, který právě odmítl zřízení nunciatury a přechod na Slovensko. Po celou dobu druhé světové války sídlil v Římě jako nuncius Československé republiky. Pod vlivem Sovětského svazu nebyla obnovena nunciatura, doyenem diplomatického sboru se stal sovětský velvyslanec, organizátor puče v roce 1948, Valerián Zorin. Přesto prezident Beneš demonstroval. Když přijímá internuncia Francisca Xaveria Rittera podruhé, jako internuncia, na Pražském hradě, místo standarty prezidenta „Pravda vítězí“, vlála vatikánská vlajka.

 

Velkou roli v intelektuálním životě církve sehrál olomoucký klášter, kde bylo sídlo generálního studia. Jeho profesoři, můžeme říci odchovanci Stanislava Gilleta, provinciál Metoděj Habáň, převor a rektor Emilián Soukup a P. Silvestr Braito (student Le Saulchoir) tvořili dominikánský trojlístek, patřili mezi nejpopulárnější církevní osobnosti, jak mezi světovými válkami, tak po roce 1945. Doba svobody však dlouho netrvala a osvobození sovětskou armádou za pomoci únorového puče v roce 1948 se proměnilo v okupaci. Propukla skutečná stalinistická diktatura. Pomalá likvidace církve byla zahájena tzv. bartolomějskou nocí, kdy z 13. na 14. dubna 1950 tajná policie a tzv. dělnické milice (ozbrojené složky komunistické strany) přepadly všechny mužské kláštery. Řeholníci byli pozatýkáni a uvězněni. Krátce poté dochází k zrušení ženských klášterů a sestry jsou odváženy na nucené práce do pohraničních oblastí. Část biskupů je uvězněna, část internována. Církev se ocitá v situaci umlčení a v poutech státního dohledu. Můžeme konstatovat, že téměř 100 procent řeholníků prochází trestními tábory a vězením. Řeholní sestry po tzv. Dvacátém sjezdu velké strany bolševiků v Sovětském svazu v r. 1956 jsou postupně zaměstnávány v ústavech pro retardované v pohraničních oblastech. Tyto tzv. Ústavy sociální péče, jsou internačními domy. Na toto téma myslím, že byly publikovány nejen články, ale vyšla i ve francouzštině kniha paní Havlíčkové, podvakrát jsem o této situaci hovořil v College Bernardine, ale také i v devadesátých letech díky dr. Varaut v pařížském konventu Zvěstování.

 

Určitou chvíli oddechu bylo Pražské jaro, kdy se podařilo postupně i později v době normalizace, vytvářet ilegální struktury našeho řádu jako studium, kněžská svěcení v Polsku či Německu, za což patří velký dík polské a německé, jakož i rakouské provincii. Můj osobní dík patří především polskému provinciálovi O. Michaelu Mroczkowskému, německému provinciálovi Karlu Meyerovi, a rakouskému provinciálovi Inocentu Vargovi. Po pádu komunismu se podařilo obnovit československou provincii s noviciáty v Praze a Košicích a studijním domem v Olomouci. V prvních letech rozkvětu studovalo v Olomouci 55 kleriků. Dominikáni se podíleli jako pedagogové na činnosti univerzity v Olomouci a v Praze. Rovněž tak se podařilo navázat na nakladatelskou činnost olomouckého konventu a vlastní nakladatelství přešlo do Prahy ponechávajíc si název Krystal. Provincie vydává také i teologicko-kulturní čtvrtletník s názvem Salve. Velkým dílem je vydávání komentovaných překladů díla sv. Tomáše Akvinského ve spolupráci s Teologickou fakultou v Českých Budějovicích. Úspěšným vydavatelským činem je český překlad Jeruzalémské Bible, který se stal v roce 2012 Knihou roku.

 

V důsledku rozdělení Československé republiky došlo k rozdělení provincie na českou a slovenskou. V první fázi to znamenalo pro obě malé provincie náročné období. Za českou provincii bych chtěl poděkovat toulouské provincii, která pomáhá našim mladým bratřím s možností studia v Bordeaux a Toulouse. Děkuji za porozumění a trpělivost, ale snažil jsem se, můžeme-li to říci, v několika větách přiblížit život dominikánů v České republice.

 

kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský