Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Církev a evropská integrace

Církev a evropská integrace

Pražský arcibiskup Dominik Duka OP se 10. - 11. září 2010 spolu s Mons. prof. Tomášem Halíkem zúčastnil mezinárodní konference "Přínos křesťanů ke sjednocování Evropy", kterou pořádala Papežská univerzita Jana Pavla II. v Krakově. Jeho příspěvek zde zveřejňujeme.

21. září 2010
Přednášky / Proslovy

Církev hrála v letech sovětské nadvlády v tzv. bloku socialistických zemí důležitou opozici, nejen v rámci sebeobrany církve a obrany jejích členů, ale v zemích katolické většiny se stala symbolem zápasu jak za náboženskou svobodu, tak za nedělitelnou svobodu v oblasti občanské, politické i ekonomické. Ano, je třeba si uvědomit, že toto tvrzení platí jak o bývalé Jugoslávii, tak o bývalém Československu. Jména Mindszenty, Stepinac, Beran a Wyszyński patří nejen do učebnic církevních dějin, ale do všeobecných politických dějin Evropy. Církev poskytla nejširší platformu tohoto zápasu a vytvářela duchovní a morální oporu veškeré opozici. Usilovné bádání o těch, kteří zklamali, je potřebná mravenčí práce, která mnohé osvětlí, ale nic nemění na podstatné úloze opozice v katolické církvi. Mnohým má však posloužit k tomu, aby si mohli odůvodnit své politické kolaborantské postoje. Tato nezastupitelná role církevní opozice se děla s otevřenou podporou papeže Pia XII.

Pro zmíněné země, které můžeme v rámci politického vývoje nazývat zeměmi Visegrádu (Visegrádská čtyřka – aliance čtyř států střední Evropy: Česka, Maďarska, Polska, Slovenska), znamenal pád komunismu také přihlášení se ke svobodné a prosperující části Evropy, která byla reprezentována Evropskou unií. Nesmíme však zapomínat, že k oněm změnám, respektive k pádu komunismu, by nedošlo bez rozhodující úlohy USA.

Tak jako typické představitele odporu jsem zmínil čtyři osobnosti církve, chtěl bych vyjádřit personifikovaně návrat svobody pro naše země jmény: Donald Regan, Margaret Thatcherová a Jan Pawel II. Nám v zemích Visegrádu však chybí čtvrtá postava, kterou je Michail Gorbačov. Nelze ale nepřipomenout jeho zásluhu racionálního přístupu a spolupráce na obnově společnosti a demontáži nelidského systému, kterým komunismus byl a je. Připomeňme rozmluvu Ronalda Regana a Michaila Gorbačova v ženevském lese.

Podobně jako církev vytvářela duchovní a lidské zázemí solidarity pro odpor, stala se církev ve zmíněných čtyřech zemích duchovní a morální oporou obnovy svobody v integrálním chápání výrazu SVOBODA. Nedokázala však zamezit v průběhu následujících let onomu rozchodu či odluce svobody od hodnot, pro které je svoboda prostorem k jejich realizaci a rozvoji. Plně platí slova, která zazněla ve zdejší katedrále na Wawelu při pohřbu zesnulého prezidenta Lecha Kaczyńského: „Neexistuje svoboda bez hodnoty jako neexistuje hodnota bez svobody.“ (Nie ma wolności bez wartości a nie ma wartości bez wolności.)

Nyní bych se chtěl pokusit odpovědět na otázku přístupu církve k integraci zmíněných zemí, respektive Visegrádké čtyřky do Evropské unie. Touha po suverenitě a nezávislosti národů osvobozených ze jha totální závislosti v podobě servilní oddanosti dosazovaných satrapů vůči Moskvě pochopitelně vyvolávala a vyvolává obavu u bruselské prevalence. Animosita a často až agresivní nenávist vůči USA u části obyvatel západní Evropy vyvolávala a vyvolává odpor. USA u zmiňovaných zemí jsou spojovány s obnovou suverenity jak po první, tak po druhé světové válce. Podpora vlády a prezidentů USA v době totality prezentovaná vysíláním stanic Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky byla známa a také vždy tyto rozhlasové stanice stály na straně utiskované a pronásledované církve. Naděje na pomoc a změnu se neopírala o evropské státy (Mnichov, únor 1948). Postoje těchto zemí byly a jsou chápány jako zrada. Viditelná podpora prezidenta Ronalda Regana, Jana Pawla II. v tomto zápasu byla a je dalším momentem ve vztazích našich věřících vůči Atlantické alianci, to je také důvodem, proč se naše země staly dříve členy NATO než Evropské unie. Zcela jistě, že současný vývoj v USA spíše povede ke sblížení s EU než naopak. Morální výstřelky a přílišná liberalizace přístupu k rodině, k sexuálním otázkám a někdy i ne dostatečná obhajoba tradičních hodnot vyvolávala a dosud vyvolává obavu z otevřenosti k politice Evropské unie, především evropského parlamentu a soudního dvora. Pro objasnění: Zákony o registrovaném partnerství, které jsou chápány jako sňatek; ztráta vědomí o roli otce a matky; popírání existence rodiny. Nejvýraznějším znamením odporu jsou rozhodnutí soudního dvora o zákazu přítomnosti krucifixu ve veřejných prostorách, a dokonce tvrzení o jeho negativním vlivu na psychiku dítěte. Toto soudní rozhodnutí odnímá velké části společnosti i poslední důvěru v nezávislost justice a v občanech a věřících našich krajin vyvolává obavu, ne-li strach z manipulace justice militantním ateismem, spojencem radikální levice, která doposud nezaplatila svou hypotéku z období půl století krvavé nelidské diktatury. Je to naše zkušenost potvrzená miliony umučených, týraných či šikanovaných věřících občanů, jako i obětí potlačování svobody svědomí! Zde se již nejedná o pokuty a otázku, zda krucifix má být ve škole či v soudní síni, ale jde o vítězství totality nenávidějící svobodu člověka a hodnot, které byly morálním základem zrodu Evropské unie personifikované čtveřicí Robertem Schumanem, Konradem Adenauerem, Alcidem de Gasperi a Jeanem Monnetem.

Rád bych se v této souvislosti zmínil o fenoménu z posledních parlamentních voleb v České republice, kdy většina společnosti dala přednost konzervativním hodnotám. A neúspěch KDU byl dán právě lavírováním této strany mezi levicí a pravicí. Oč překvapivější byly výsledky tzv. parlamentních voleb „na zkoušku“ u středoškolské mládeže, kde aristokrat Karel Schwarzenberg, představitel nejpravicovější nově vzniklé politické strany, získal 70 % hlasů, přičemž komunisté pouhé 1 %. Podobně v průzkumech veřejného mínění dává současná mládež fungující rodinu a pevné mezilidské vztahy spolu s věrností na přední místo. Současná mládež vykazuje vyšší morální standardy, než tomu bylo u mládeže 60. let, to je jejich rodičů či prarodičů v době Pražského jara 1968.

Možná, že jste přesvědčeni o tom, že jsem agentem českého euroskepticismu. Není tomu tak. Církev, resp. křesťanské církve v naší zemi projevily své pozitivní rozhodnutí ke vstupu do EU. Podporovali prezidenta Václava Havla při jeho rozhodnutí pro vstup do Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie jako cestu k zabezpečení svobody a demokracie, ale i svobodného života křesťanů. Po současných projevech a tendencích v evropském společenství se kloním spíše k rezultátu diskuse o Evropské unii v bavorském Passově, kterou zorganizovala firma Neue Passauer Presse na podzim 2009 („Europa ist keine Übernation“). Zde se oba diskutující čeští rodáci přes značnou různost názorů shodli na nutné reformě Evropské unie. Kdo byli tito diskutující? Vídeňský kardinál Christoph Schönborn a prezident České republiky Václav Klaus. Shrnu jednou větou závěr této diskuse: První zdůraznil zásluhu EU o mír v Evropě a druhý konstatoval nemožnost vystoupení ČR z EU z geopolitického hlediska. V tomto rámci vidím i já nutnou aktivní integraci v rámci opravdové etické a ekonomické reformy evropského společenství, což však není možné pouze byrokratickou cestou. Morální a duchovní obroda je možná jen duchovními prostředky. Jde především o hlubokou vnitřní obrodu uvnitř církve a celého křesťanského společenství. Jde o obrodu, která si všímá podstatných otázek lidské důstojnosti a neredukuje náboženství resp. křesťanství pouze na sexuální a liturgické otázky bez vnitřních a vnějších okolností.

Odpor proti krucifixu je v podstatě odporem k Ukřižovanému. Proti jeho lidskému zmučenému a odmítanému tělu. Nejde de facto o odmítání člověka? V paradoxu inkarnace však jde i o odmítnutí Boha. Křesťanská definice Boha, jak jedinečně zdůraznil ve své nástupní encyklice Benedikt XVI., připomíná tuto definici: „Deus caritas est.“ V této encyklice nalézá Benedikt XVI. potřebnou harmonii při hlásání evangelia na evropském kontinentu, evangelia, které tvoří kořeny evropské kultury a civilizace. Epifanií Boha – Lásky, zjevením revelací této lásky je ukřižovaný Ježíš, Rabbi Jeshua z Nazareta. Nejsou to ty odmítnuté židovsko-křesťanské kořeny, které nenalezly místo v preambuli Ústavy Evropské unie? Nejde v celém našem sporu o Evropskou unii a její vývoj o pokračování či reminiscenci onoho evropského zápasu od francouzské revoluce od a jakobínské tyranie, přes vyhnání církví z veřejného života v tzv. liberalismu 19. st., přes nacionální a komunistické tyranie?

Myslím, že je současná situace především výzvou nejen pro politiky a státníky, ale i pro křesťany 21. století: Jak dál? Nejen že žijeme v postmoderním světě, ale žijeme také v postateistickém světě. Přitakávání militantnímu ateismu a morálnímu anarchismu není cestou k nové budoucnosti. Odmítání tradičních náboženských hodnot není jen výzvou k odporu pro křesťanské církve, ale i pro vyznavače islámu a jiných náboženských proudů, které hledají svůj domov na evropském kontinentu. Jejich odpor je viditelný, a současná řešení v podobě „šátkového zákona“ – nejsou popřením evropských ideálů svobody, rovnosti a bratrství?

Bůh nám pomáhej!

Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský,

Krakov, 11.9.2010