Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Církev, spolupráce, zápas, kolaborace, kooperace

Církev, spolupráce, zápas, kolaborace, kooperace

Pražský arcibiskup Dominik Duka se 24. května 2011 v pařížském kulturně-vzdělávacím centru Collège des Bernardins zúčastnil debatního večera s názvem "Uzdravení paměti v postkomunistické společnosti". Arcibiskup Duka vystoupil s příspěvkem, který nesl název "Církev, spolupráce, zápas, kolaborace, kooperace".

30. května 2011
Přednášky / Proslovy

Církev, spolupráce, zápas, kolaborace, kooperace

Příspěvek arcibiskupa pražského Mons. Dominika Duky OP na kulatém stole v Collège de Bernardins v Paříži dne 24. května 2011

 

Pádem c. k. monarchie začíná pro římskokatolickou církev nová etapa, soužití s novým politickým útvarem, kterým se stala ČSR. Není pravdou známé klišé o katolické monarchii, neboť již v souvislosti s obnovením ústavnosti v Rakousku v roce 1861 byly plně zrovnoprávněny protestantské konfese, po bitvě u Hradce Králové v r. 1866 dochází ke zrovnoprávnění Židů a postupně i dalších vyznání (starokatolická církev) a po dobytí Bosny a Hercegoviny také islám zmíněného háfiského vyznání). Mají dokonce i své duchovní v c. k. armádě. Monarchie přestala být konfesním státem a vlády ve Vídni a Budapešti často vystupovaly s antiklerikálním akcentem a jejich stanovisko bylo často podporováno učitelstvem. Nelze tedy pouze hledat vinu v postoji prof. T. G. Masaryka a v jeho vlivu na pedagogy. Církev nebyla zcela nepřipravena na postoje prvních vlád a parlamentu ČSR, který byl ovládán stranami, ideově orientovanými protikatolicky. Silný vliv měly antikatolické síly v českém národně-liberálním a socialistickém táboře již před první světovou válkou. Rozdíl byl však v tom, že církev resp. hierarchie ztratila oporu v císaři Františku Josefu I., který svým právem veta zamezil často antiklerikálním záměrům v jejich legislativní realizaci. To vedlo po říjnu r. 1918 oba arcibiskupy, jak pražského tak olomouckého, k rezignaci a v případě pražského arcibiskupa k odchodu do emigrace. Oba byli aristokraté a nevěděli si rady, jak zrušit přísahu věrnosti habsburské dynastii. Na jejich místa byli jmenováni kněží - poslanci z důvodu politické prestiže: v Praze profesor KTF UK František Kordač a v Olomouci pastoralista dr. Antonín Cyril Stojan, který byl tribunem lidu, velkým organizátorem velehradských poutí k úctě cyrilometodějské tradice a opravdovým buditelem lidové zbožnosti, což se projevilo ve vývoji církevní situace v prvních letech nové republiky postupným zlepšováním pozice katolicismu ve veřejném prostoru. Politické poměry nacionalismu v dualitě Češi – Němci zpočátku v novém státě vyvažovali Slováci a Rusíni. To dávalo římskokatolické církvi vlivné místo ve společnosti, které bylo později zúročeno. Zpočátku se církev ocitla v jakémsi právním vakuu. Konkordát z r. 1855 byl rakouskou vládou vypovězen již v červenci r. 1870 z důvodu vyhlášení papežské neomylnosti. Ze strany Vatikánu byl však velmi záhy učiněn vstřícný krok a ČSR byla relativně brzy diplomaticky uznána. V proudu národnostních a socialistických vášní byla požadována odluka státu od církve.  V lednu 1920 došlo k založení národní modernistické Československé církve, do které v první fázi vstupuje jedna čtvrtina Čechů. Později se ustálí počet příslušníků této církve z řad českého národa na 1/5 z celkového počtu Čechů. Tak se tato církev stane de facto druhou největší církví v ČSR. Sympatie T. G. Masaryka však nezíská. Jeho příklon jde směrem k liberálnímu protestantství. Nová politická vlna také vede sjednocením českých věřících reformovaných a luteránů k založení Českobratrské církve evangelické. V duchu Masarykovy České otázky se novými představiteli oficiálních tradic československého národa stávají Jan Hus a Jan Ámos Komenský. Národně-liberální prostředí však obě postavy primárně nevnímalo jako náboženské osobnosti, nýbrž jako patrioty, jimž šlo v  zápase za pravdu a víru o zájmy národa. To vede postupně k odcizení náboženské většiny obyvatel ČSR, která byla vícenárodním státem tvořeným Čechy, Němci, Slováky, Maďary, Rusíny a Poláky. V důsledku této ideologie stává se praktikující katolík jakoby cizincem a nepřítelem československého národa, nového útvaru, který byl vytvořen původně i se souhlasem slovenské reprezentace pro naplnění Wilsonovy doktríny o sebeurčení národů pro možný vznik národního státu. Problematika soužití více národností byla vždy klíčovým pojmem pro habsburskou monarchii, která se v 17. století profiluje jako personálně-dynastická unie českého a uherského království spolu s rakouským arcivévodstvím a dalšími zeměmi. Katolictví a ochrana proti tureckému nebezpečí byly jedny z hlavních motivů existence říše. Josefinské reformy, které z touhy po unifikaci a jednotě administrativy absolutistického státu přivodily germanizaci a po napoleonském rozdělení Evropy, kdy se Vídeň stala státem rakouského císaře (předtím: římský císař), jako i pozdější princip duality (rakousko – uherská říše), z které vypadlo České království jako rovnocenný partner Vídně a Budapešti, vedlo k odcizení Čechů vůči monarchii. Rovněž tak odcizili římskokatolickou církev, kterou stát josefinských reforem používal primárně ke svým cílům. Přesto část české aristokracie po vzniku republiky neopouští svá sídla a smiřuje se s odnětím titulů, což bylo však de facto jediné, co po r. 1948 šlechtě zbylo na politickém poli.

Atmosféra bulváru byla v prvních letech republiky antimonarchistická, antiaristokratická a tím i také antikatolická: důsledek chápaní republiky jako nástupu nového režimu v duchu jakobínské revoluce s přidáním socialistického, a můžeme již mluvit o bolševickém vlivu. ČSR měla po Sovětském svazu nejsilnější komunistickou stranu v Evropě, která se například ve volbách v roce 1925 umístila na druhém místě s 900 000 hlasy, a orientace na Moskvu byla již historicky dána hnutím panslavismu v duchu ideologie ruského historika Karamazinova: „jeden stát, jedna řeč, jedna víra“. Dokonce část politiků první republiky byla pro toto řešení.  Čeští komunisté a sovětské impérium kalkulovali opět s tímto hnutím jak po druhé světové válce, tak při únorovém puči v r. 1948, a můžeme říci, že velmi úspěšně. Rovněž i v církevní politice dochází k pokusům o využití těchto vlivů.

Bude jistě zajímavé, že se církev brání těmto naznačeným proudům a úsilím. Praha usiluje o právní řešení postavení církve, které vrcholí uzavřením smlouvy s Vatikánem v podobě modus vivendi v r. 1928 a po tzv. kongruovém zákoně (1926), který ekonomicky zachránil život církve po první pozemkové reformě, která snížila zemědělský majetek církve na polovinu. Kongruový zákon dorovnával kněžské platy a spolufinancoval chod některých farností. Tomuto zákonu předcházela tzv. Marmagiho aféra (nuncius Marmagi), která byla reakcí na státní oslavy svátku Mistra Jana Husa. Rok po zavření smlouvy modus vivendi v r. 1929, což bylo milénium mučednické smrti sv. Václava, se první prezident republiky, kterým je TGM, přihlásí k tomuto svatému knížeti jako zakladateli české státnosti v duchu křesťanských ideálů. Oslavy se stávají přelomem a potvrzují rostoucí respekt katolických tradic ze strany sekulární společnosti. Tento pozitivní trend potvrzuje i Celostátní sjezd katolíků v roce 1935, jehož se jako papežský legát účastní pařížský arcibiskup Jean Verdier, což dokumentuje také přátelské vztahy mezi Francií a Československem. V jeho rámci můžeme konstatovat, že katolická církev se stala integrující součástí ve společnosti ČSR, která také hledala oporu před nacistickým Německem.

Stručně můžeme konstatovat, že církev nalezla, zdůvodnila a zajistila si své postavení v novém státě, kterým byla tzv. první republika. Jestliže pražské arcibiskupství především usilovalo o právní a politickou stabilitu církevního života, naopak výrazně ztratilo oporu v lidových vrstvách.  Naproti tomu církevní politika olomouckého arcibiskupa Stojana, přihlášením se k cyrilometodějské tradici, která je výrazně mariánskou, a blízkou lidové zbožnosti, ochránila církev v mnohonásobně větší míře před přestupy do Československé církve či před vystupováním z církve.  Po nastoupení nového pražského arcibiskupa dr. Karla Kašpara v r. 1931, velkého ctitele sv. Terezičky z Lisieux a s větším příklonem k lidové zbožnosti, jako i s výraznou podporou nové republikánské společnosti, dochází ke korektním vztahům mezi státem a církví. Je nutné podotknout, že to bylo také zásluhou ministra zahraničí a druhého prezidenta dr. Edvarda Beneše. Vliv na uznání ČSR po první světové válce ze strany Vatikánu v krátkém čase měly také vítězné státy Francie a Itálie, spojenci nové republiky; země s katolickou většinou. Pro církev toto období první republiky bylo velmi náročné: přestup značné části věřících do nové církve spolu s třemi sty kněží; řada kněží apostazovala a nalezla svá místa ve státní administrativě, které po 1. světové válce chyběly potřebné síly. Právní i majetkoprávní otázky a spory, jejichž řešení vyvolávalo napětí, církvi odcizily část venkova, kdy mnozí počítali s větší pozemkovou reformou, které se ale církev spolu s aristokracií bránila. Převážná část kléru byla organizována v tzv. jednotě katolického duchovenstva, která požadovala modernistické reformy; mimo jiné i zdobrovolnění celibátu, bohoslužby v národním jazyce, volbu biskupů a zřízení patriarchátu. Můžeme tvrdit, že přestože z výše uvedených důvodů byla církev v defenzívě a  - zaměstnána jak vnitrocírkevní polemikou, tak úpravou vnějších vztahů - neměla příliš času na vlastní pastorační práci, přesto vzešla obnova z řeholních komunit, které vysílaly své nadané kandidáty na zahraniční studia a formaci. Nová nakladatelství se výrazně orientovala na francouzské renouveau catholique. Za připomínku stojí jak zmíněná olomoucká aktivita s tradicí Velehradu, jako i dostavění svatovítské katedrály v Praze, která dala vyniknout svatováclavské tradici (ta byla mimochodem živá i v jednotkách legionářů na Rusi v 1. světové válce). Staroboleslavské palladium se stalo spojnicí mezi oběma zemskými tradicemi, což na druhé straně také historicky dokazuje i zasvěcení olomoucké katedrály sv. Václavovi. Církvi však rozhodně pomohla svoboda v demokratickém státě, která umožnila vznik řady církevních spolků a dalších zařízení včetně církevních škol. To vše se začalo projevovat již ve 30. letech 20. století. Co však se nepodařilo, byla integrace slovenského katolicismu do společného státu. Není ani v mých silách, ani nepatří k tématu mé přednášky o tom hovořit více, jen bych chtěl podotknout, že Slovensku chyběla historická dimenze tradice a její definování.

Tento nastíněný rozvoj byl ukončen příchodem Mnichova. Vzniká okleštěná tzv. druhá republika; nastává dvojí reakce po neuskutečněné vojenské obraně ČSR, jak požadovaly především vojenské kruhy. Nastupuje do popředí zklamání nad zradou spojenců. Ani levice, především komunisté, nemůže jásat. SSSR podepsal o něco později - v srpnu 1939 - smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci s Německem a vzniká pakt Hitler – Stalin. Po Mnichovu velká část katolické reprezentace hledá vinu uvnitř, dochází k obviňování a sebeobviňování. Počáteční antiklerikální orientace zčásti odcizila převážně lidové vrstvy věřících, především z ostatních etnik, od státu, kterým byla ČSR, což se projevilo i v případě Slováků a slovenského katolicismu. Nesplněná autonomie a jistá míra čechizace dovršily problém vzájemné koexistence rozpadem. Nastává také již první obviňování vůči těm, kteří se plně identifikovali s ČSR. Druzí hledají v historii náboženské důvody pro spolupráci s Německem a z náboženských důvodů vytýkají těm prvním spolupráci s Francií, Británii a USA jako se zeměmi nekatolickými, liberálními a antiklerikálními. Toto půlroční období je příliš krátké k posuzování jednotlivců a bylo příliš silně ovlivněno tlakem zvenčí tj. mnichovským diktátem. Více můžeme však usuzovat z období okupace, z tzv. protektorátu, která nastává obsazením zbytku českých zemí 15. března 1939. Pozitivní úlohu zde sehrál předseda Československé strany lidové Msgre. Jan Šrámek, který odchází s dr. Edvardem Benešem do exilu. Lze říci, že velká část kněží, politicky angažovaných v lidové straně, následovala postoj svého předsedy. Nelze však tvrdit, že naopak hierarchie se vydala na cestu kolaborace s nacistickou říší: výrazně posílil kult českých patronů, především sv. Václava, i když zde dochází k pokusům zneužít tohoto světce ke kolaborantským projevům. Můžeme tvrdit, že se to de facto nezdařilo, i když to bylo v době komunismu příliš zveličováno.  Na okupovaném území cca 10 % kněží bylo vězněno či odesláno do koncentračních táborů. Je velmi zajímavé a pozitivní, že sudetoněmecký klérus dokonce převyšoval počty uvězněných českých kněží o cca 2 % (celkem 12 %). Řada kněží a dokonce i řeholnice byli popraveni či zahynuli v koncentračních táborech. Řada kněží pracovala v odboji či spolupracovala s domácím odbojem. Také v případě Lidic dal dobrovolně svůj život farář Štemberka, který podle pozdějších svědectví dokonce odmítl nabízenou milost gestapáků a zůstal s popravovanými farníky až do konce. V londýnské emigrační vládě byli dokonce dva kněží, zmíněný Msgre. Šrámek jako premiér a druhý Msgre. Hála byl ministrem. Kněží jako vojenští kaplani byli v jednotkách zahraniční armády. Bohužel našli se i zrádci, kolaboranti a udavači, někteří z nich byli po 2. světové válce popraveni, jde ovšem pouze o několik osob. Někteří jiní z nich následně pokračovali v činnosti jako agenti a udavači komunistické tajné policie. Šlo však opravdu o ojedinělé případy.

Po konci 2. světové války se obnova ČSR v původních hranicích před Mnichovem zcela nepodařila; nejvýchodnější část, Podkarpatská Rus, byla pod tlakem SSSR přivtělena k Sovětskému svazu jako součást Ukrajiny. S touto otázkou se pojí boj o svobodnou Ukrajinu, který má určitou spojitost s řeckokatolickou církví. Ta byla především na západní Ukrajině chápána jako národní církev a vždy dávala najevo neochotu podporovat spojenecký systém. Později dochází na základě Stalinovy iniciativy k úplné likvidaci anebo k radikálnímu omezení prostoru k působení této církve na území celého sovětského bloku. V ČSR byla docela zrušena a budovy kostelů byly předány pravoslavné církvi, která byla podřízena moskevskému patriarchovi. Řeckokatoličtí kněží v absolutní většině zachovali věrnost a byli i s rodinami vyvezeni v 50. letech do severočeského pohraničí a museli vykonávat podřadné manuální práce. Biskupové a vyšší hodnostáři byli uvězněni. Trochu jsem předběhl, ale je nutné nezapomenout na tuto kapitolu dějin.

Obnova osvobozené země probíhala velmi komplikovaně. Domácí odboj neviděl možnost pokračování historického soužití Čechů a Němců. Židé byli prakticky vyvražděni a ti, kdo přežili, hledali jistotu na území Izraele. Slovensko je uhájeno a nestalo se součástí SSSR, jak navrhovali mnozí slovenští komunističtí politici, což bylo i záměrem J. V. Stalina. První léta po osvobození od května roku 1945 do únorového puče roku 1948 jsou i pro církev opět velmi náročná. Na území republiky stojí církev v tehdejší politické reprezentaci jako součást života národa, jako instituce, která se podílela na boji s okupanty doma i v zahraničí. V čele episkopátu stojí pražský arcibiskup Beran, vězeň z koncentračního tábora Dachau. Léta strávená v nacistických lágrech a vězeních, spolupráce v odboji, s charitativní pomocí, dávala naději na dobrou spolupráci a vzájemnou toleranci i respekt. Situace na Slovensku byla znepokojivá. Zde byla církev i episkopát obviňováni z fašismu a z kolaborace s nacismem. Slovenský stát byl označován za farskou republiku, což nebylo pravdivé, ale víme, že i Vatikán několikrát žádal kněze prezidenta Tisa, aby odstoupil; rovněž tak Svatý stolec kritizoval slovenskou politiku především vzhledem k rasovým zákonům. Podle mého soudu, kdyby Tiso v době Slovenského národního povstání, které bylo organizováno londýnskou vládou, přešel na stranu povstání, mohlo vše dopadnout jinak. Ale to je ono “kdyby“. Ve jménu potlačování fašismu komunisté na Slovensku, vedení G. Husákem, likvidovali církevní školství a radikálně potlačovali svobodu církve. Tyto okolnosti byly důvodem několika návštěv arcibiskupa Berana na Slovensku. Odsun a divoké vyhnání obyvatel německé národnosti z ČSR byl druhý bolestný problém i pro církev. Tuto otázku zde nemohu probírat z politického, právního či morálního hlediska; je živá i v přítomnosti podobně jako Mnichov, ale historii nelze zrušit, tak jako nelze veškerou vinu přičíst dr. Benešovi, neboť regulovaný odsun byl projektem spojenců, schváleným na Postupimské konferenci a týkal se de facto celého prostoru sovětského vlivu.  Tímto způsobem katolická církev ztratila v ČSR jednu třetinu věřících a také jednu třetinu kněží, řeholníků a řeholnic. Řady kostelů, budov, far, klášterů a církevních škol zůstalo opuštěno. Velká území byla dosídlována lidmi, kteří neměli k zemi vztah a navzájem se neznali. Církev patřila k málu institucí, které protestovaly vůči divokému odsunu a požadovaly lidské zacházení. Vedle určité morální prestiže pociťuje církev značné oslabení. Vidina osvobození se začíná proměňovat v nejistotu. Komunistická strana nabírá na síle a vítězí v poválečných volbách. Situace se dramaticky mění a vyústí v únorový puč, kdy další vlna věřících utíká za hranice a následuje ji také řada kněží. Střet mezi církví a státem se vyostřuje. Nejprve vstřícné gesto po volbě prezidenta Gottwalda: arcibiskup po krátkém váhání slaví v katedrále Te Deum; tento manévr ovlivní část prostých vrstev i levicové proudy uvnitř církve. Poté krachují jednání církve a státu a arcibiskup Beran s episkopátem rozesílají v létě 1949 pastýřský list V těžké hodině, kde vyjádří neochotu a morální nemožnost kolaborovat s režimem, ono známé non possumus. Stát reaguje vydáním nového zákona o hospodářském zabezpečení církví, kterým začíná plně ovládat a řídit veškerý život církve. Biskupové žádají od kněží, aby nepřijali státní plat. Zde je jeden z klíčových momentů zápasu: jedna třetina kněží přijímá veřejně státní mzdu, druhá třetina ji přijímá potajmu a pouze jedna třetina odmítá a plní rozkaz i přání hierarchie. Začínají represe, jsou zatýkáni první katoličtí duchovní. Kolaborující část kněží zakládá pod vedením komunistické strany Mírové hnutí katolického duchovenstva. Kdo odmítá, je nepřítel a chce válku. Nalézáme se v polovině roku 1950. V noci ze 13. na 14. dubna ozbrojené milice a policie obklíčí většinu mužských klášterů, za 14 dní zbytek. Řeholníky deportuje do tzv. centralizačních klášterů, tj. do vězeňských lágrů, v které se proměnila velká opatství a kláštery především v pohraničí a na venkově (Broumov, Osek, Králíky, Hejnice) představení jsou internováni ve venkovském opatství Želiv. Této akci předcházel stalinský monstrproces s řeholními představenými obviněnými z vlastizrady, špionáže a skrývání zbraní v klášteře; vynesené tresty smrti, doživotí apod. mají zastrašit ostatní. Podobný osud bude čekat biskupy v čele s arcibiskupem Beranem. Odmítají slib věrnosti novému režimu. Jsou odvezeni do internace a později mnozí z nich byli odsouzeni k vysokým trestům do vězení. Podobně probíhala i politická perzekuce, která zasáhla velkou část věřících, církevní spolky a instituce. Nebyly ušetřeny ani řeholnice v nemocnicích; na jejich místa nastoupily nekvalifikované síly. Dochází k likvidaci seminářů a teologických fakult, je zřízen jeden seminář pro Čechy a druhý pro Slovensko. Biskupové vydali zákaz ke studiu na těchto institucích. Krátce po únorovém puči opouští zemi internuncius a tajemník nunciatury v souvislosti s tzv. čihošťským zázrakem. Pohybující se kříž nad svatostánkem způsobil uvěznění venkovského faráře, který byl následně umučen svými vězniteli. Řeholníci z koncentračních táborů, seminaristé ze zavřených seminářů, kněží mladší a střední generace jsou postupně povoláváni k vojenské službě beze zbraně do trestních pomocných technických praporů na neurčito, což trvalo cca 4 roky. Můžeme bez přehánění tvrdit, že dvě třetiny duchovních prošly vězením a jejich obdobnými zařízeními. Víc jak 10 % prošlo těžkým žalářem za dobu téměř dvou desetiletí.

Ptáte se, kdy konečně začneme mluvit o kolaboraci? Nebylo možné otevřít toto téma, aniž bych vás informoval o tom, co jí předcházelo a provázelo. Co znamenalo Mírové hnutí katolického duchovenstva pro církevní život a kdo ho tvořil? Toto hnutí se stalo pátou kolonou, stát uznával za partnera jedině toto hnutí, s kterým jednal na místních, okresních či krajských úřadech, kde zasedali tzv. církevní tajemníci, kteří dohlíželi na církevní život a organizovali ho. Schvalovali náboženské úkony, řídili personální politiku, prosadili do vedení diecézí (biskupové uvězněni) jedině členy, funkcionáře tohoto hnutí. Co vedlo kněze k této činnosti vedle strachu? Někdy touha po ambicích, nevyřešené problémy z dřívějška, například morální problémy. Byly zde také případy skrytého selhání v době nacismu, nebo v pozdějších časech. Členství v hnutí bylo záchranou před vězením či ztrátou státního souhlasu, bez kterého nemohl kněz působit. Mnozí členové hájili svou spolupráci s režimem poukazem na postoje kléru v době monarchie či první republiky. Velice aktivní byly však v kolaboraci s režimem zejména členové československé církve. Ovšem jakým státem byl komunistický režim? Také Československá strana lidová byla proměněna pomocí agentů StB a jejich sovětských poradců v nástroj nové politiky. Předsedou strany se stal kněz Josef Plojhar, který byl též předsedou Mírového hnutí katolického duchovenstva a ministrem zdravotnictví komunistické vlády. Proč to všechno? Většina obyvatelstva byla katolického vyznání a bylo třeba je ovládat nejen terorem, ale také ovlivňováním. To byl důvod! Církev či episkopát reagovaly exkomunikací tohoto kněze. Jediným časopisem byly tzv. Katolické noviny vydávané mírovým hnutím pod vedením a kontrolou dosazených komisařů. Pro klérus vycházel měsíčník vydávaný tímto hnutím, resp. tzv. Katolickou charitou. V rámci násilné kolektivizace venkova vzniká odpor, ke kterému se přidává zpočátku i část kněží. Tři jsou popraveni v tzv. babickém procesu (Babice - název obce). Nastává postupný exodus rolnického obyvatelstva, které je vyháněno do pohraničí, mnozí utkají do měst, resp. do průmyslových aglomerací. V průběhu let opouští 2/3 venkovanů své historické domovy a stanou se většinou vykořeněným obyvatelstvem v anonymních sídlištích. Proletarizace a ideologizace spolu s perzekucí připraví římskokatolickou církev o tři základní sloupy či opory, kterými byli rolníci, maloměstští živnostníci a šlechta. Zánik patronátního práva znamená totální rozpad chrámových staveb a církevních budov. Církev se stala ekonomicky zcela závislou na státu, kněz dostával měsíční plat od okresního církevního tajemníka; představoval 35 % průměrného platu.

Za těchto okolností nelze hovořit o tom, že by římskokatolická církev kolaborovala s komunistickým režimem. Rovněž tak rezistence a hnutí odporu byly podporovány Svatým stolcem, kdy v roce 1949 byl vydán dekret proti komunistům, který pod exkomunikací stíhal přímou a rozhodnou kolaboraci s komunismem. Jsem hrdý na svou církev, která obstála a vydala heroické a historické svědectví. Kdo kolaboroval, byli jedinci, které stát zorganizoval do organizací, které měl ve svých rukou a pod svou kontrolou. Našla se malá skupina kolaborantů, kteří své postoje omlouvali z důvodu nastolení sociální spravedlnosti, sovětskou hegemonii zaměnili za rusofilství z doby panslavismu. Znovu bych však zdůraznil, že tyto tendence byly typické spíše pro příslušníky československé církve, vycházející z modernistických pozic a sdružující členy Jednoty katolického duchovenstva, zakázané v roce 1920 Římem. Vedení Československé církve také vstoupilo do KSČ. Ve Státním řadu pro věci církevní, který byl prodlouženou rukou proticírkevní represe, pracovala řada duchovních této církve, kteří se de facto zřekli víry. Protestantské církve zase podléhaly často vizi význačného teologa J. L. Hromádky, který se dobrovolně navrátil po roce 1948 z USA a hlásal vizi jediného politického sytému ve světě, kterým byl komunismus a jediného náboženského systému, kterým bylo protestanské křesťanství. Později, po okupaci vojsky Varšavského paktu v r. 1968 prozřel a postavil se na odpor. Zmíněný kněz ministr zdravotnictví byl přímo exkomunikován svým diecézním biskupem i metropolitou a primasem českým, arcibiskupem Josefem Beranem. Vedle kolaborantů kariéristů existovali diplomaté, kteří z důvodů zachraňování určitých pozic či církevních institucí kolaborovali, ale často dle hodnocení státu byli pasivní a opatrničtí. Po roce 1956 značná část kléru přijímá členství v tzv. mírovém hnutí, bez kterého nebylo možno obdržet státní souhlas k výkonu duchovenské činnost a tvoří tak pouhý Kanonenfutter bez jakékoliv iniciativy. Několik biskupů také přijalo tuto roli. Na Slovensku to znamenalo možnost vrátit se do úřadu a bezmocně pod státní kontrolou vykonávat liturgické funkce a udílet dispenze. Ve stalinské éře se pokusila KSČ vedena tzv. šestkou zneužít cyrilometodějské tradice a založit na Velehradě národní církev podrobenou moskevskému patriarchátu. Tomu však zabránily kruhy tzv. kolaborantů diplomatů, kteří přesvědčili o neúspěchu takovéto akce premiéra A. Zápotockého. Zlomení pevného odporu následovalo po potlačení maďarského povstání v r. 1956, ale určitou změnou byl také tzv. XX. sjezd ruských bolševiků, na němž N. S. Chruščov pranýřoval kult osobnosti a četné nezákonnosti J. V. Stalina. Vedle kolaborace, jejímž projevem bylo mírové hnutí, je třeba pohlédnout na celkový zlom rezistence ve společnosti. Více než 10 % obyvatel je členem KSČ. 95 % zaměstnanců je organizováno v komunistickém odborovém hnutí. Podobně je tomu s dětmi, které se staly členy Pionýrské organizace a později členy Komunistického svazu mládeže. Za těchto okolností přestávají kněží chápat automatické členství v mírovém hnutí jako kolaboraci, ale za jistou normalitu nutnou k přežití: „tak to dělají všichni“. Tomu se neubránila po amnestii ani část politických vězňů či navrátilců z oddílů PTP. Jistě, že v mnohem menší míře než ostatní populace, zato však byli pod stálou přímou nebo nepřímou kontrolou StB a ostatních represivních složek státu. Vedle této zjevné kolaborace formou Mírového hnutí katolického duchovenstva, které pomáhalo zakládat podobné kolaborantské organizace v Číně a ve Vietnamu, byly obdobné organizace Pax v Maďarsku, bývalé NDR, tzv. Mírová konference katolíků v Berlíně a částečně v Polsku hnutí Pax a sdružení kněží patriotů, které ovšem podobně jako v NDR nikdy neovládly církev. Jinou formou kolaborace bylo také členství několika kněží v komunistické straně nebo funkce pokladníků v JZD (v zemědělských družstvech). V době Pražského jara 1968 Mírové hnutí katolického duchovenstva zaniká a na jeho místo nastupuje po vpádu sovětských tanků a následné normalizaci pod vedením Gustáva Husáka Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (1971). Skrytá či neveřejná kolaborace byla vykonávána kněžími označovanými jako spolupracovníci či agenti StB. Velká část těchto agentů byla získávána ke spolupráci ve vězení za odměnu snížení trestu či za možnost navrátit se do oficiální kněžské služby. Tento tlak byl vyvíjen na biskupy, řeholní představené, kněze i internované seminaristy. Nejednalo se v první řadě o udavačskou a agenturní službu, ale o návrat do úřadu, nastoupení do semináře, „pouhé prohlášení loajality“. Apostaze v různých formách byla vítána, sňatek hradil stát a zajišťoval dobré zaměstnání a návrat z vězení. Pro řeholníky či řeholnice stačilo sundat hábit. Lze konstatovat, že absolutní většina jmenovaných kandidátů kolaborace šťastně a pevně obstála ve všech zkouškách. Neúspěšnost těchto snah dokládají i analytické zprávy Státní bezpečnosti z 80. let, které naopak konstatují aktivizaci neoficiálních struktur církve, do jejichž řad se nedařilo agenturní síti příliš pronikat.  

Forma tajné spolupráce s StB měla v základě tři stupně: první stupeň byl kandidát, tzn., byl vytipován, že by mohl spolupracovat, nebo že by bylo vhodné pro StB, aby spolupracoval. Tento stupeň nevypovídá nic o tom, že zmíněný jakkoli spolupracoval či nespolupracoval a nemůže být za agenta či kolaboranta považován.

Druhý stupeň byl důvěrník, od kterého se získávaly informace, nebo ho mohli pomocí kontaktu ovlivňovat. I zde se často pohybujeme v šedé zóně, nemáme žádnou jistotu o skutečné kolaboraci.

Třetí stupeň byl již agent a spolupracovník StB. I zde je kategorie těch, kteří spolupracovali ze strachu a z donucení (někdy při podpisu měl řídící orgán revolver v ruce) a těch, kteří spolupracovali za úplatu (nelze však tuto úplatu považovat za skutečný plat). Rovněž název agent nás nesmí svádět k tomu, že se jednalo o vyškolené agenturní pracovníky. Zcela jinou skupinu tvořili ti, která byli naverbováni do zpravodajské služby. Zde je možné rozlišit dvě skupiny: těch, kteří byli získáni již jako kněží, anebo zpravodajů, kteří se kněžími stali z důvodu špionáže. Chtěl bych však upozornit, že se nejedná o žádná velká čísla, ale pouze o několik případů. Vždy se jednalo o lidi, tedy duchovní, kteří museli mít určitou důvěru a autoritu (vzdělání, osobní šarm, vyšší postavení pod.). Situace do r. 1968 v této kategorii je velmi mlhavá a její protagonisté již prakticky nejsou mezi námi. Naopak z období normalizace v letech 1970 – 1989 existují seznamy, ale velkým problémem jsou neúplné svazky, které nedovolují mapovat konkrétní případy, zjistit míru spolupráce a vyvodit z ní závěry, případně právní důsledky. Dále je zřejmé, že formy nátlaku a vyžadování spolupráce i po r. 1985 v důsledku Gorbačovovy perestrojky vykazují výrazný pokles a ztrácejí také na významu. Kuriózní je, že v některých případech existovala jistá aktivita StB do červnových parlamentních voleb v r. 1990. Návrat svobody znamenal především definitivní zrušení Pacem in terris a zúčtování s jejími činovníky. Na základě dekretu „Quidam episcopi“ kardinála Oddiho z roku 1982 a z iniciativy kardinála Tomáška značná část kněží z této organizace již vystoupila. Lze říci, že dotyční z 90 % opustili význačná a čestná místa v církevních službách. Jednalo se většinou o starší kněze, z nichž mnozí odešli na odpočinek a vypomáhali či vypomáhají v duchovní službě. Poté se objevily nejprve neoficiální, později oficiální seznamy spolupracovníků StB včetně kněží. Parlament schválil tzv. lustrační zákon, který nedovoluje, aby na politicky a společensky důležitých místech pracovali bývalí spolupracovníci či agenti StB. Zákon se však z principu náboženské svobody nevztahuje na církev, tzn., že duchovním pracovníkům církve, kteří jsou v těchto seznamech uvedeni, ve výkonu povolání není možné zamezit. Proto biskupové a řeholní představení museli na základě svého rozhodnutí řešit tuto otázku vlastními církevními nástroji. Následovaly rozhovory a objasňování. Mnozí odstoupili ze svých významných míst pod tlakem veřejného mínění, ale také byly případy soudní rehabilitace, kdy soud potvrdil, že uvedení v seznamu není plně prokázáno apod. Často i v evidentních případech spolupracovníků StB chybí doklady a zůstává jen jmenný seznam. Po čase se však objevují zlomky materiálů, se kterými pracují určití jedinci a předávají je médiím. V určitých nárazových kampaních se může jevit, že vlastně nejvíce perzekvovaná skupina, kterou byl katolický klérus, je jediná, v níž se objevili spolupracovníci či agenti StB. Samotný problém však nerespektuje, že StB byla také jen pouhým nástrojem vládnoucí strany a jím řízeného státního režimního aparátu. Tato skutečnost byla dlouho přehlížena, můžeme říci, že v posledních dvou letech dochází k názorovému obratu, což se také projevuje častějším opakováním žádostí o zrušení komunistické strany, která je stranou parlamentní. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu zpracoval materiály litoměřické diecéze a rozbor ukázal, že pouze 10 % osob uvedených v seznamech skutečně a trvale spolupracovalo, že část kolaborujících po podepsání spolupráce odvolala svůj podpis. Jiní nespolupracovali a byli ze seznamu po čase vyškrtnuti. Převážná část poskytovala neužitečné a zavádějící informace. Na rozdíl od ostatních konfidentů nebyli placeni.

Závěrem bych chtěl říci: nechci umenšovat a lacině omlouvat selhání těch, kteří neobstáli, ale spravedlnost mi velí předložit pravdu v celé věci. Werner Kaltefleiter a Hanspeter Oschwald, němečtí žurnalisté, autoři knihy na obdobné téma Spione im Vatikan řekli, že to byla skutečná agenturní válka a v každé válce jsou padlí i ranění. Tak tomu bylo i v tomto případě. Podstatné je, že církev v této válce obstála. To jsou slova redaktorů pracovníků německé televize, kteří se touto tématikou po dvacet let zabývali.