Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Člověk jako tvor společenský

Člověk jako tvor společenský

Přednáška kardinála Dominika Duky OP, přednesené v rámci konference Jednotlivec a stát v Parlamentu ČR 10. dubna 2013.

 

Fotografie
10. dubna 2013
Přednášky / Proslovy

Vzhledem k tomu, že téma konference pojednává otázku vztahu jednotlivce a státu, chtěl bych se jen krátkou a možná trochu diletantskou glosou zamyslet nad vztahem „jednotlivec a stát“ v kontextu té západní civilizace, která se stala skutečností ve století katedrál a univerzit. Odpusťte mi trochu kacířskou a možná disidentskou poznámku. Západní civilizace zrozená ve 13. století není symbolizována trůnem ale vertikálou, která požaduje kritické myšlení, racionalitu, bez které by univerzita ani katedrála nemohly vzniknout. Neboť v obou symbolech je rozhodujícím momentem katedra. Naše západní civilizace je symbiózou Knihy knih, která se zrodila v kolébce lidské kultury a civilizace a antického odkazu. Již sama Bible ve své nejmladší části přebírá ve svém diskurzu, mohli bychom říci v katedratickém myšlení, tento odkaz. Krátkost této mé glosy nedovoluje další rozvinutí. Pojetí člověka jako i státu, které patří ke zmíněné historické civilizaci právě díky 13. století, dovoluje jistým způsobem přijmout i téma vaší, či v duchu univerzity naší, konference.

 

V obou případech, jak v antickém pojetí obce či státu tak v semitsko-biblickém pojetí, nebyl nikdy stát chápán jako organizované násilí, které by mohlo zotročovat člověka, ale byl vždy určen k zabezpečení, ochraně a růstu. Myslím, že máme-li hovořit o společnosti a státu, pak nám plně může vyhovovat Aristotelova definice člověka zóon politikon tedy bytosti navýsost společenské, nikoli však stádovité a nemyslící masy. Zde platí slova jeho učitele Platóna, který definuje člověka jako bytost rozumnou. Mohli bychom říci až příliš racionální, neboť je to Platón, který umisťuje střed člověka do lidské lebky, na rozdíl od Aristotelova archaičtějšího pojetí, kde lidská duše sídlí v srdci, jak je tomu také v  biblické deuteronomistické tradici reprezentované především prorokem Jeremiášem. Pojmy tělo, duše a duch jsou vlastní naší civilizaci a svědčí o bytostném zájmu člověka o interpretaci vlastní existence, jak individuální tak společenské.

 

Dovolte mi, abych se trochu přidržel starého přísloví „ševče, drž se svého kopyta“ a na chvíli se zahleděl do výpovědi biblického textu. Klíčovým či základním a také nejstarším textem Bible je kniha Genesis se svojí dvojitou zprávou o stvoření světa. Tady je člověk chápán v kontextu celého kosmu. Starší zpráva, která je však až na druhém místě, tedy v 2. kapitole, říká: “Jahve, Bůh, vyformoval člověka, prach ze země a do jeho nozder vdechl dech života a člověk se stal živým tvorem (doslovně živou duší).“ Člověk se objevuje na počátku procesu stvoření a pro něj je stvořena celá zahrada Eden se svým rostlinstvem a zvířenou. V mladší zprávě, kterou Bible začíná, v šestém dni na konci pyramidy svého díla řekl Bůh: „Stvořme člověka k našemu obrazu… A Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu jej stvořil. Stvořil jej jako muže a ženu.“ Co říci k těmto zmíněným veršům?  V obou případech (necituji stvoření Evy z Adamova žebra) je člověk jako druh ve smyslu genus bytostí komplementární, pohlavní, jako muž a žena. Je také bytostí bipolární. Vzatý ze země a podobný Bohu, obdarovaný dechem života, či duší. Zamýšlíme-li se spolu s biblickými komentáři, tak židovská tradice říká, že člověk je jako bytost dvojí povahy: je smrtelný i nesmrtelný, pozemský i nebeský, jsou v něm dvě náklonnosti: jak k dobru, tak ke zlu (připomeňme si známou publikaci Ericha Fromma Lidské srdce a jeho schopnost dobra a zla). Targum Onkelos výraz živá duše či živý tvor interpretuje jako hovořící duch. Hovořit, mluvit, respektive řeč je nástrojem komunikace. A to jak mezilidské komunikace, tak ale i jako možnost Boha komunikovat s člověkem a člověka s Bohem.

 

Vraťme se k oné symbolice naší kultury a civilizace. K symbolu katedrály a univerzity. O čem nám vlastně tyto symboly vypovídají? Zpráva o stvoření končí výrazem tolédót, tedy nikoliv mýtus, nikoliv přírodovědecké pojednání, kronikářsko-historický záznam, ale můžeme říci již staročesky: rodokmen. Konec konců to je i označení názvu knihy Genesis. Semitská civilizace, vědoma si své nomádské historie rodiny, rodu a kmene věděla, že člověk není schopen žít jako individuum. Víme, že koncepce společenského či státního útvaru je podrobována i biblickými autory sžírající kritice. Odmítají zpočátku vznik monarchie a hodnocení jednotlivých panovníků by si nezadalo s  hodnocením vlády a státních představitelů v současných médiích, naši republiku nevyjímaje. Kritika však nevycházela z koncepce člověka jako společenské bytosti, která je odkázána od svého početí, zrodu, dětství až k samotnému stáří sama na sebe, ale poukazovala na nepřítomnost principů solidarity a subsidiarity, aniž bychom tuto terminologii zrozenou v moderní době mohli v Bibli objevit.

 

V řecké společnosti, od které jsme přijali terminologii demokracie, ústavnosti apod. víme, že stát se rodí z pojmu oikos (dům), terminologicky shodně s biblickým bét (dům), kdy velmi nesnadně rozpoznáme, zda se jedná o stavbu, rodinu, rod nebo dokonce území. Překladatelé Bible by vám o tom mohli mnohé vyprávět. Přesto bych se odvážil tvrdit, že moderní pojem demokracie tak, jak o něm snily generace před námi, se nezrodil v řecké Akropoli, ale na Sinaji při formulování Desatera, které nerozlišuje mezi mužem a ženou, neboť obrazem Boha je muž a žena, ne každý zvlášť. Pohlavní bipolarita člověka nedává možnost, aby deset norem předávaných Mojžíšem mohlo preferovat nebo degradovat muže nebo ženu. Nezná otroka a pána, bohatého či chudého, dítě nebo starce. Biblická koncepce člověka dává nejvyšší ochranu jednotlivci.

 

Rabínský komentář říká: „Vzhledem k tomu, že Bůh stvořil člověka k svému obrazu, můžeme tvrdit, že kdokoli by zničil jen jediného člověka, nese vinu, jako by zničil celý svět a kdokoli zachrání pouze jediného člověka, má zásluhy, jako by zachránil celý svět.“ (Sanhedrin 37 a) Člověk má své výsadní postavení v celém díle stvoření a je Bohem chráněn. Bůh také zajišťuje jeho stravu, na rozdíl od mezopotámských mytologií, kde je člověk stvořen, aby sloužil bohům a zajišťoval jim každodenní stravu, jak poznamenává vtipně známý odborník, biblista Klaus Westermann.

 

Bůh, komunikující s člověkem a uzavírající s ním smlouvu, vyznává své přátelství a lásku s ujištěním, že ho nikdy neopustí, ale vykoupí a zachrání. Je také skutečným garantem nastíněné demokracie, která dostává svou počáteční podobu ve stoletích katedrál a univerzity v městských a klášterních demokraciích. To je důvodem, že známý romantik Lamenais nazývá Boha největším demokratem.

 

Máme-li vyčerpat ve zkratce biblickou koncepci člověka, pak si nemůžeme nepovšimnout spisů proroků. Na rozdíl od delfské věštírny, mezopotamských a egyptských prorockých kultovních svatyní máme před sebou bohatou literaturu autorů, jejichž díla patří k největším pokladům světového písemnictví. Proroci Izajáš, Jeremiáš, Baruch, Ozeáš jsou nepochybně součástí panteonu světové literatury. Prorocký obrat o Božím slově dábar ha Jahve je nutné chápat v původním hebrejském významu slova, kde výraz dábar (slovo) musíme překládat ne v našem současném chápání, ale jako skutečnost, jako událost, jako čin. Proto je nevýstižným popisem: „zaznělo Jahvovo slovo“ tomu a tomu, ale doslovný překlad je: „stalo se Jahvovo slovo“. Tento obrat nám říká, že je to Boží čin, operace, která zasahuje nitro člověka, a která ho zcela mění. A tak jsme svědky toho, že proroci přicházejí s koncepcí člověka jako bytosti schopné Boha (homo capax Dei). V této perspektivě se také stává srozumitelným Nový zákon či evangelia, kdy známou větu z Janova Prologu „Slovo se stalo tělem“ musíme přeložit „stalo se člověkem“.

 

Přicházím tak k ústřednímu poselství křesťanství, které hovoří o tajemství inkarnace, skutečnosti Boha, který se solidarizuje s člověkem v absolutní míře. Přijímá na sebe lidský úděl v rabim Ješuovi z Nazareta, tedy Ježíši Kristu. Odvolávám se znovu k Lamenaisovi. Teprve pak můžeme chápat Ježíšovo zlaté pravidlo: „Takto vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim: hle, to je zákon i proroci.“ (Mt 7,12) Zde začneme chápat Novou smlouvu s jediným přikázáním, kdy stačí vztah Bůh - člověk a člověk - Bůh. V Evangeliu sv. Jana čteme: „Když jim (apoštolům) tedy (Ježíš) umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: ´Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.´ (Jan 13,13-15).“

 

Takto je chápaný člověk ve vztahu k druhému a k celé společnosti, kde jeden druhého oslovuje „bratře a sestro“ a Boha slovem „Otče“. Ježíš nejenom zpřítomňuje viditelným způsobem neviditelného a může být oslovován jako „Pán“, tj. svrchovaná autorita, ale přitom zůstává bratrem. Zde se naplňuje  obrat sv. Ireneje „člověk je Boží slávou“. Návratem k biblické představě člověka jako Božího obrazu hovoří sv. Irenej o člověku, jehož přirozené schopnosti rozumu a osobnosti v něm tvoří Boží obraz a schopnost Boží milosti mu dává Boží podobu srv. (Gn 1,26). Dovolte mi, abych připomněl zápas o člověka, jeho důstojnost a svobodu ve čtvrt stoletém působení polského papeže Jana Pavla II., který třikrát navštívil naši vlast, a kterého při jeho první návštěvě při obnově svobodného a suverénního státu se svobodnými občany přivítal největší zástup v historii této země na Letné v dubnu roku 1990.

 

Biblický obraz vesmíru a člověka v něm není ani geocentrický ani heliocentrický, jak se často vedly diskuse, ale naopak antropocentrický, neboť jinak tomu nemůže ani být. Celé poznání člověka vychází z jeho perspektivy. Není to, jak bylo již naznačeno, chápání člověka jako do sebe uzavřeného, ale jako bytosti otevřené k druhému, otevřené Božímu „Ty“.

 

Děkuji za pozornost.

 

Ostatní příspěvky z konference Jednotlivec a stát si můžete přečíst kliknutím na odkaz:

 

Kardinál Duka na konferenci "Jednotlivec a stát" v Poslanecké sněmovně ČR.

 

 

Kardinál Duka s účastníky konference: zleva Tomáš Sedláček, Tomáš Sobek Jiří Přibáň, Václav Bělohradský, Miroslava Němcová a Iva Brožová

 

 

Kardinál se svým proslovem na konferenci "Jednotlivec a stát" sklidil výrazný potlesk.