Magnificence, spectabiles, honorabiles, cives academici,
vážené dámy, vážení pánové,
chtěl bych vyjádřit svou vděčnost za udělenou poctu fribourgské univerzitě, jako i za pomoc a podporu z předešlých let. Byla to pomoc ještě v době nesvobody v mé vlasti, jako i po návratu svobody do naší země. Chtěl bych poděkovat za přednášková turné otců profesorů Christopha Schönborna, Adriana Schenkera, Benedikta T. Viviana, Gilles Emeryho, Jean-Michel Poffeta a dalších. Děkuji též za možnost studia mých mladších řádových spolubratří Inocenta Szaniszló, Benedikta Hajase, Otce provinciála Benedikta Mohelníka a přítomného P. Tomáše Petráčka.
Dnešní den je pro mne také jakousi realizací snů z mého dětství. Švýcarsko bylo zaslíbeným rájem, o kterém vyprávěl můj rodný otec, který zde u vás prožil část období druhé světové války jako vojenský zběh na své cestě k Československé zahraniční armádě ve Velké Británii. Tuto akci spoluorganizoval dominikán Otec Jiří Maria Veselý, tehdy profesor milánské univerzity Sacro Cuore a vojenský kaplan českých jednotek v severní Itálii. Jednatelem byl československý velvyslanec při OSN pan Jaromír Kopecký, později odsouzený v procesu s Dr. Miladou Horákovou, která se stala obětí komunistické zvůle a persekuce, na jejíž obranu se postavila tehdejší světová kulturní, politická i náboženská veřejnost, avšak marně. Švýcarsko – Fribourg, to bylo téma vzpomínek a rozhovorů mého předchůdce exprovinciála, Otce Magistra Metoděje Habáně, který zde studoval ve 20. letech minulého století psychologii. Vzpomínal především na Otce Vincenta Zapletala, kterého v životopisné monografii s rozborem jeho díla přiblížil Dr. Tomáš Petráček v české i francouzské publikaci. Je to jen krátký výčet z mých vzpomínek, které tvoří můj velký dík, ale působí mi i radost ze skutečného významu zdejší univerzity v mém životě, v životě řádu, církve, ale i v mezinárodním společenství. Ještě jednou přijměte, prosím, můj dík a přání Božího požehnání k dalšímu rozvoji univerzity.
Historia magistra vitae seu historia docet, myslím, že tento krátký úvod potvrzuje vyslovené diktum. Úvodní řádky se nemohly obejít bez toho, aniž by se nedotkly, či nepotýkaly s otázkou svobody. Můj osobní, občanský, náboženský, ale i církevní a řádový život byl a je existenciálně spojen s touto otázkou, resp. se skutečným významem svobody v životě jednotlivce a společnosti.
Čechy, České království, či Česká republika leží ve středu Evropy. Křesťanství, které vytváří podhoubí naší existence má opravdu hluboké kořeny. První zmínku nalézáme již v době sv. Ambrože, kdy markomanská královna Fritigilda píše sv. Ambrožovi do Milána list s prosbou o zaslání instrukcí pro přípravu dospělých katechumenů. Odpovědi se však nedočkala, a proto se za ním osobně vydala, ale nezastihla jej už naživu. O dalším osudu tohoto přání a jeho naplnění dále nic nevíme. Později v 6., či 7. století nalézáme v hrobech Langobardů křesťanské symboly a dokonce v blízkosti Prahy byly archeology objeveny základy pravděpodobného křesťanského chrámu z této doby. V roce 831 přijímají moravští páni křest v Passově a po té v roce 845 čtrnáct českých vladyků přijímá křest v Řezně. Archeologické vykopávky potvrzují také přítomnost iroskotských misionářů. Text modlitby otčenáše ve staročeském jazyce prozrazuje předcyrilometodějský původ. V roce 863 na pozvání knížete Rostislava přichází na Velkou Moravu cyrilometodějská misie. Velká Morava se tehdy rozkládala na území dnešní Moravy, západního Slovenska, severního Maďarska a části východního Rakouska (Panonie). Proč vzpomínám tuto dávnou minulost? Ona je totiž stále přítomna v naší historii i v současnosti. Křesťanství přichází, aby oslovilo naše předky na základě svobodného rozhodnutí. Co bylo důvodem k tomuto pozvání? Co ovlivnilo toto rozhodnutí knížete Rostislava? Byl to nový životní styl vyznavačů a ctitelů kříže, který lákal předky naší kotliny k přijetí křtu. Slovanský výraz křest je odvozen z latinského slova crux, nebo německého Kreuz. Kříž, toto jedinečné setkání svobody a lásky, kterým je dílo našeho vykoupení v Ježíši Kristu, tak jako dílo stvoření v pojetí tomášovské tradice je dílem Boží lásky, tak je tomu také i s tajemstvím vykoupení. V tomto tajemství, v této teologické platonsky laděné interpretaci (editus – reeditus) souzní antická, židovská, ale i křesťanská tradice. S křížem se setkáváme v symbolice všech evropských národů, či států, ve státním znaku, či na vlajce. To je naše civilizace, to je Evropa. To je také naše schopnost porozumění a otevřenosti, solidarity i subsidiarity. S tímto vyobrazením tajemství vykoupení a znovustvoření se setkával pražský biskup sv. Vojtěch, první biskup české krve v Římě na Aventinu, kde ho spatřil na bráně baziliky sv. Sabiny. Je to první zobrazení Ukřižovaného (5. st. p.Kr.).
Kříž v apsidě římské baziliky sv. Klimenta nám připomíná, že zde je pohřben sv. Cyril – Konstantin, filozof, překladatel Písma do staroslověnštiny první slovanské Bible. Prolog k Janovu evangeliu hovoří o Slově, o Slově, které přináší světlo, poučení, je Slovem Lásky. Nemohu nevzpomenout, že právě o Velikonocích se v synagoze čte Píseň Písní. Mluvit o Bibli, jejich překladech a výkladech má své legitimní místo zde na univerzitě ve švýcarském Fribourgu. Vždyť i zmíněná jména profesorů v mém projevu jsou jména známých a mezinárodně uznávaných biblistů. Spojují také Fribourg s Jeruzalémem a naší Jeruzalémskou biblickou školou, ale také s její Jeruzalémskou Biblí, která se stala i mým osudem. Je namístě a spravedlivé poděkovat za pomoc, především Otci Benedictovi Vivianovi za konzultace, které poskytl, především překladatelům Jeruzalémské Bible do českého jazyka. Panu Františku X. a paní Dagmar Halasovým, jako i celému pracovnímu týmu českého překladu.
Bible provází celé naše národní, náboženské a kulturní dějiny. Česká Bible, její staročeský překlad – Kodex leskovecko-drážďanský z ½ 14. století je dílem vrcholné doby našich dějin za vlády Otce vlasti, císaře a krále Karla IV. Tento kodex byl určen sestrám dominikánkám v Praze, neboť Anna Leskovicová, které je připsán, byla podpřevorkou kláštera sv. Anny. Dílo vychází ze svatoklimentského skriptoria a podíleli se na něm magistři Karlovy univerzity (dominikáni, augustiniáni a minorité). Hlavní úlohu připisují badatelé otcům dominikánům, především zpovědníku císaře Karla IV. Janu Moravcovi. Tak, jako vrcholná latinská tvorba v apogeu přemyslovské dynastie, je v době Otce vlasti Karla IV. staročeský překlad Biblevýrazným vkladem českých dominikánů. Zde můžeme též připomenout Koldu z Koldic v souvislosti s Passionálem abatyše Kunhuty. Byla to doba, kdy českou provincii spravoval Mistr Eckhart, kdy byla také v noviciátě (dnes bychom asi řekli – v kandidatuře) téměř dva roky ve zmiňovaném klášteře sv. Anny matka Karla IV. Eliška Přemyslovna. Tím se i vysvětluje císařova příchylnost k dominikánskému řádu, jak o tom svědčí galerie Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Tato galerie zobrazuje světce, vyjmenovávané v dominikánské litanii ke všem svatým. Jde o vrcholné dílo zaalpského gotického malířství a zdobí kapli, ve které byly uchovávány korunovační klenoty s ostatky sv. Kříže.
Podobně o přátelském vztahu císaře Karla k dominikánům svědčí jeho přijetí bl. Rajmunda z Capuy tehdejšího Magistra s bratřími, kteří se účastnili generální kapituly Řádu v Praze, kde při jejím zahájení při liturgii asistuje Karel IV. jako jáhen, v duchu korunovačního ritu. V závěru kapituly pak hostí bratry na pražském královském Hradě. Přítomnost dominikánů se projevuje i v reformním úsilí o nápravu kléru jako i v hnutí Devotio moderna. Je to především postava dominikána Jindřicha z Bitterfeldu s jeho důrazem na význam Eucharistie v duchovním životě. Vyslovuje požadavek časného a častého svatého přijímání. Nejrevolučnější je jeho otevření přístupu k přijímání pro manžele, kde manželské soužití není překážkou a nevyžaduje se manželská zdrženlivost, jak tomu bylo ve středověku vzhledem k chápání sexuality vlivem platonismu, či neoplatonismu. Dominikánský vliv se též projevuje, jak píše Alfred Thomas, při vzniku básnické legendy o sv. Kateřině, jako i při sepsání rytířského eposu Alexandreida. Je zajisté zajímavé, že ideál rytířských ctností odpovídá v Alexandreidě ideálu ženství, což by vypovídalo o tvůrčím vlivu vzájemného působení ženských a mužských dominikánských klášterů. Zůstává opravdu významným svědectvím o vlivu mendikantství na náboženský kulturní a politický život jak přemyslovských, tak lucemburských Čech, kde především ženské postavy z královské dynastie hrají výraznou roli v dějinách země a církve jako sv. Anežka Česká, převorka Markéta, královna Anna, či již zmiňovaná podpřevorka Anna Leskovicová, která též patří svým původem k české šlechtě.
V době husitských válek, které vyprovokovalo především radikální křídlo táboritů a orebitů, dochází k rozpadu řeholního života, kláštery jsou v troskách, řeholníci z části povražděni, zčásti utíkají do exilu a Karlova univerzita živoří. Nad tímto obdobím se tyčí postavy dvou Janů. Sv. Jana z Nepomuku, pražského generálního vikáře, který vidí reformu v kontinuálním naplňování náboženského života, charitativní činnosti a v právních reformách. A to jak v otázkách církevní autonomie vytyčené čtvrtým Lateránským koncilem v oblasti kanonického práva, tak v právních reformách dotýkajících se postavení žen, především vdov v otázce práva na dědictví. Naproti tomu Jan Hus vidí nápravu ve zpětném návratu do minulosti ke kořenům prvotní církve v duchu J. Wiklefa, s požadavkem revolučního donucení k nápravě. Připomíná tak postoj sv. Augustina ve sporu s donatisty. Oba Janové se stanou obětí násilné smrti. Jeden je popraven králem v Praze a druhý upálen v Kostnici. V případě sv. Jana Nepomuka šlo o justiční vraždu. V případě Mistra Jana Husa o odsouzení, které není přijatelné současnou justicí v demokratickém světě, ale není možné obvinit kostnický sněm z justiční vraždy. V duchu středověkého chápání jednal koncil „lege artis“, ale hlavní protagonisté v Husově kauze přesto usilovali o jeho záchranu. Nejnověji se k tomuto problému vyjádřil Dr. Jiří Kejř docent Karlovy univerzity, právní historik, evangelík, v knize Jan Hus známý i neznámý. Úloha dominikánů v tomto procesu je ambivalentní. Vystupují jako kritici Jana Husa, ale v procesu smírného řešení mezi Římem a utrakvisty hrají spíše pozitivní roli. Modus vivendi tzv. kompaktáta, byl vyjednán v dominikánském klášteře v Jihlavě a normy upravující vztahy k utrakvismu byly připraveny opět v dominikánském klášteře v Chebu a jsou známy pod názvem Chebský soudce. Stále si můžeme klást otázku, kde je autentické křesťanství. Nastává tak dvojí linie duchovních, ale i politických dějin naší země. Zmíněné radikální husitství, na rozdíl od umírněného utrakvismu univerzity a měst, utopí pokus české reformace v krvi, jak napsal protestantský historik Amadeo Molnár ve své zajímavé studii Valdenští a evropský rozměr jejich vzdoru. Přesto musíme utrakvismu po bitvě u Lipan poděkovat za probuzení zájmu o Písmo svaté a jeho rozšíření. Rovněž tak je třeba připomenout prohloubení eucharistického kultu a obranu liturgického umění.
Novodobá historie se stále bude k této dualitě dějinného vývoje vracet i přes období násilné rekatolizace, která byla prováděna přes odpor historických řeholí a pražského arcibiskupa Arnošta Harracha. Víme, že to bylo jak uplatnění výnosu Augsburského sněmu: „Cuius regio, eius religio.“, tak i odplata za pokus nastolit nový řád vzpourou, které se postavil do čela vyznavač kalvinismu kurfiřt Fridrich Falcký, či později švédský král luterán Gustav Adolf. Tímto byl na dvě století zcela potlačen náboženský smír nastolený králem Jiřím z Poděbrad a potvrzený majestátem císaře Rudolfa II. Neuspěl ani pokus Ferdinanda I. na Tridentském koncilu, který byl ve svém traktátě Liber reformationis, podporovaný sv. Karlem Boromejským. Machiavelismus převážil na obou stranách a znemožnil vznik náboženské tolerance. Nemorální, ale pragmatická zásada Augsburského sněmu rozdělila západní Evropu. Zaniká velký pokus o křesťanskou Evropu tzv. Corpus christianorum. Nábožensky se vytváří v Evropě tripartita: katolictví, protestantství a pravoslaví. Byl zachráněn mír, přesto bych si dovolil položit otázku: „Ale za jakou cenu?“ Juan Caramuel Lobkowicz, pražský generální vikář a první designovaný královéhradecký biskup ve svém morálně-teologickém traktátu obhájil mravní přípustnost Vestfálského míru. V některých bodech nám tento mír může připomínat Mnichov, či Jaltu. Úsudek ponechávám dějinám a vašim úvahám.
Barokní doba však umožnila nový rozvoj. Románský jih v oblasti kultury, náboženského rozvoje představil nový životní styl, který byl přitažlivým i pro mnohé z protestantského světa. O tom svědčí i rozhodnutí dcery Gustava Adolfa Kristýny, která konvertuje a nachází svůj domov v papežském Římě. Také i ve spisech Jana Amose Komenského nalézáme typické rysy vlastní barokní literatuře. Tato velká epocha otvírá nový svět a klade si nové úlohy. Španělské zlaté století, francouzská spirituální škola kardinála Berulla vydává o ní svědectví zrovna tak, jako Berniniho Řím, či Santiniho a Diezenhoferova Praha. Sv. Jan Nepomucký jako barokní světec uchrání českou zbožnost i jazyk a kulturní svébytnost.
Národní obrození může tak vyrůstat z barokní kultury, z dějin jezuity Bohuslava Balbína, katolického protějšku Jana Amose Komenského, jako i z kroniky Václava Hájka z Libočan, posledního utrakvistického kněze a kaplana sester dominikánek u sv. Anny v Praze. Úsilí národních obrozenců by nebylo možné bez svatojánských poutí a zmíněných autorů.
Po nesplnění snah o trialitě habsburské monarchie nová, silně nacionalisticky laděná generace odmítne Vídeň a Řím. Jako symbol svého odporu vytvoří osvícensko-liberální pojetí postavy Jana Husa spolu s idejemi utopického komunismu, který se stane konstrukcí dějin i tak významné osobnosti jakou byl dějepisec českého národa František Palacký. Ideálem mu je raná společnost bez soukromého majetku a společenských tříd. To je doba slovanské občiny, to je radikální husitství, to je jeho vize budoucnosti nové společnosti. S ní bude z počátku operovat i program nově vzniklé Československé republiky heslem: „Tábor je náš program.“ Zde je jeden z opěrných pilířů komunismu v Čechách, ale také i příčina vnitřního rozkladu státu po Mnichově 1938. Přitom přihlášení se ke svatováclavské tradici v roce milénia zavraždění sv. Václava 28.9.1929 bylo také reakcí na vnitropolitickou situaci země, která se ve své převaze hlásila ke katolictví.
Ještě bych rád dodal, že druhá polovina 19. století byla dobou rozchodu české inteligence s křesťanstvím, především s Římskokatolickou církví. O záchranu se pokoušela tzv. katolická moderna, ale její pokus vyústí po první světové válce v založení nacionální a teologicky modernisticky orientované Československé církvi. V 60. letech se tato církev přihlásila k trinitárnímu dogmatu a byla přijata do světové rady církví. V této nové situaci přijala název Československá církev husitská. Byl to možná i pokus rozejít se s prokomunistickou minulostí 50. let, kdy duchovní této církve tvořili kostru státních institucí na likvidaci náboženského života, především Římskokatolické církve. Vedoucí představitelé této církve byli členy komunistické strany, zasedali v tzv. hradní organizaci spolu s vedením komunistické strany a státu.
Od počátku sledujeme osud Bible, české Bible v náboženských a kulturních dějinách. Konec 15. století po husitských válkách, jako i 16. století je dobou náboženského smíru a tolerance, celkové obnovy náboženského života i Římskokatolické církve. Nové historické bádání ukazuje, že Morava již v době před třicetiletou válkou byla z větší části katolickou a v Čechách se počet římskokatolických věřících mohl pohybovat od 10 do 15% obyvatel. Velmi důležitou roli v náboženském a kulturním životě, především ve školství a literatuře hrála českobratrská menšina s 5% obyvatel. Získávala a snažila se a chtěla převzít do rukou i vedení země. Většina vyznavačů utrakvismu opustila tento směr, který po Basilejském koncilu vytvářel určitou unii s katolictvím a stali se z velké části luterány a konzervativní část splynula s Římskokatolickou církví (viz. Václav Hájek z Libočan, kaplanem sester dominikánek). Období náboženského smíru a kulturně ekonomického rozvoje a především objev knihtisku pomáhají k tomu, aby se Bible stala knihou nejen zámožného měšťana, aristokrata, ale i knihou mlynářů, sedláků a řemeslníků. Melantrichova tištěná Bible umožnila, že zmíněný český překlad se stal výchozí četbou národa a kultivoval jak náboženský život, tak i pomáhal rozvoji literárního života. Čeští bratři svým důrazem na autenticitu biblického života v době humanismu obohatí právě v rudolfínské době duchovní a kulturní život, tzv. kralickým překladem Bible z originálních jazyků. Podobné úsilí na katolické straně podporované olomouckým kardinálem Františkem Ditrichštejnem a vedené kapucínským studijním kruhem nenašlo schválení v Římě.
Barokní Biblí se stane Bible svatováclavská, otců jezuitů Jiřího Konstance, Jana Banera a Matěje Václava Šteyera, která nahradila, či potlačila v době rekatolizace Bibli kralickou, která se v té době stala Biblí disidentů a pod vlivem kalvínské orientace vyřadila deuterokanonické knihy. To znamenalo rozchod i s husitskou tradicí, která ve své vojenské, či bojové tradici stavěla na knihách Makabejských.
Jezuitské školství spolu s jezuitským divadlem dává novou možnost užití Bible v širším kontextu. Bible je opět zdrojem inspirací pro literaturu, poezii, hudební a výtvarné umění. Neboť kalvínský směr zamezoval rozvoj náboženského malířství a sochařství. Biblický překlad zapříčinil i vydání české barokní gramatiky Brus jazyka českého. Barokní období patří k největším etapám našich dějin. Je to doba dialogu s pražskou židovskou obcí, o čemž svědčí hebrejské texty Juana Caramuela Lobkowicze. Je to především diskuse o důkazech Boží existence netradiční cestou, na níž pak naváže v 19. st. kněz osvícenec Bernard Bolzano se svými matematickými důkazy Boží existence spolu s matematickou teorií množin. Vzniká tak tradice pražské matematické školy, která nikdy, ani v době komunistického militantního ateizmu nerezignovala z racionality teizmu a byla vždy trnem v oku tzv. vědeckému ateizmu, který se však k vědě nikdy nevypracoval.
Zánik habsburské monarchie byl provázen také otázkou vztahu k dynastii, kde se na principu duality setkáváme s vídeňskou a budapešťskou vládou, které po bitvě u Hradce Králové 1866 prosadily zánik konfesního státu. Myslím, že nelze hovořit o nedostatku náboženské svobody v tomto období. Zmíněné vlády vystupovaly antiklerikálně a Prahu nazývaly bigotní a konzervativní. V této situaci se stává jedinou oporou církve císař se svým právem veta, kterým pomáhá a ochraňuje církev. Tím vzniká dojem privilegovaného postavení Římskokatolické církve. Škola, kde zůstává na rozdíl od většiny evropských zemí povinná výuka náboženství s modlitbou, se stane hlavním kolbištěm liberalismu 19. st., který především v náboženském kontextu usiloval o „svobodu od náboženství“ a prosazoval vytlačení náboženství do kostela a sakristie. Spor byl ve škole personifikován v podobě učitel kontra kněz-katecheta. A tak monarchie z velké části má pouze vnější nátěr a fasádu katolicismu. Na frontách první světové války se znovu setkávají učitelé a žáci ve vojenské uniformě. Vojenští veteráni a učitelstvo spolu s dělnictvem organizovaným ve spolcích ovlivněných marxismem se stanou hlavními nositeli sekulárního a po odluce volajícího samostatného československého státu. To však neplatilo pro venkov, ale především pro Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus, nejvýchodnější i nejzranitelnější část bývalé Československé republiky. Především v Čechách přistoupil ještě další fenomén, kterým byla zemědělská reforma, konfiskace půdy velkým vlastníkům. Církev i ve vlastním zájmu podporovala úsilí šlechty v odporu proti této reformě, což se také z části podařilo. Značná část rolníků zklamaná nenaplněnou vidinou bohatství se k Římskokatolické církvi obrátila zády. Téměř ¼ českých obyvatel odchází do nově vzniklé Československé církve, posílí se i postavení protestantských církví, výrazně poklesne počet praktikujících a mnozí potřebují církev pouze při křtech, svatbách a pohřbech. Přesto zůstává ČSR státem s většinou římskokatolického obyvatelstva. Jak jsem již shora naznačil, obratem v tomto vývoji se stalo svatováclavské jubileum v roce 1929 spolu s dostavbou katedrály sv. Víta, která je chápána jako symbol svobody a národní suverenity. V roce 1935 celostátní sjezd katolíků všech národností bývalé ČSR připomínal německý katholikentag, či národní eucharistický kongres. Byl výrazem nové symbiózy a kooperace mezi státem a církví v Československé republice. ČSR hledala především oporu před nacismem a proti útokům Adolfa Hitlera. Lacordairovo heslo: „Svobodná církev ve svobodném státě.“ přichází ke slovu při publikování jeho životopisu v populární dominikánské edici Vítězové.
Druhá světová válka zastihne církev na straně národa a jeho zápasu o svobodu. Více jak 10% římskokatolických kněží, včetně sudetoněmeckého kléru se ocitá v nacistických koncentračních táborech a vězeních. Část národa odchází do exilu a připojuje se k Československé zahraniční armádě. Dokonce dva kněží se stali členy zahraniční vlády prezidenta Edvarda Beneše v Londýně. Premiérem byl Mons. Jan Šrámek.
Obnovení svobody po pádu nacistické třetí říše měla církev nové postavení. Politicko-náboženským problémem se však stal Slovenský štát prezentovaný prezidentem knězem Jozefem Tisem. Eskaloval v souvislosti s jeho popravou. Tento problém byl jedním z důvodů rozdělení Československa v roce 1993. Není však smyslem této přednášky více hovořit o tomto ožehavém a bolestném případu, kdy i po intervencích Vatikánu nedošlo k jeho rezignaci na úřad prezidenta. V důsledku porážky Německa bylo odsunuto 2,5 mil. sudetských Němců. Církev tak ztratila další ¼ věřících.
Komunistickým pučem v únoru 1948 nastává nová etapa církve v naší zemi. Postupně po stalinistických procesech je církev zbavena hierarchie, v jejímž čele byl kardinál Beran. Dochází v několika vlnách k totální likvidaci mužských a ženských klášterů a všech institucí, které byly jimi zřízeny: teologická učiliště, školy, nakladatelství, charitativní a zdravotní zařízení apod. V rámci tehdejších opatření na území nynější ČR je založeno jediné teologické učiliště s kněžským seminářem s určením tzv. numerus clausus, kdy můžeme hovořit o 20 novokněžích ročně s výjimkami Dubčekovy a Gorbačevovy éry. Všichni členové mužských řeholí prošli vězeními, pracovními tábory a trestnými vojenskými útvary. V 60. letech se stali převážně dělníky a zaměstnanci průmyslových a zemědělských podniků. Podobně 2/3 diecézních kněží prošli stejnou cestou, většinou ve zkráceném období a po té, po slibu věrnosti, jim byla dána možnost omezeného působení pod dohledem církevních tajemníků. Tito tzv. církevní tajemníci určovali personální obsazení míst ve farnostech a ve vedení diecézí, jako i rozsah duchovního působení. Všechny ostatní instituce a spolky náboženského a občanského života byly zakázány a jejich vedení bylo uvězněno a členové persekvováni. Počty vězňů svobody svědomí (náboženských a politických odpůrců) dosáhly minimálně ¼ milionu a k tomu je potřeba připočíst rodinné příslušníky diskriminované a pronásledované na svobodě. Dojdeme tak k počtu 20% obyvatel, které bylo bezprostředně vystaveno násilí a zvůli komunistické diktatury. Pochopme, jaký dopad byl na zbývající 3/5 obyvatelstva, které bylo konfrontováno tímto masovým pronásledováním. Přičemž 1/5 z nich vytvářela tento tlak, nebo se na tomto teroru podílela. Více jak 400 000 obyvatel hledalo útočiště v exilu ve dvou emigračních vlnách v letech 1948 a 1968. To byla komunistická Československá socialistická republika.
V době totality církev nerezignovala, ale vytvářela ilegální sítě, které ji pomáhaly žít a přežít. Tajná studia, překlady náboženské literatury, duchovní obnovy, příprava budoucích kněží, řeholníků a řeholnic. Po zkušenostech ve vězeních a různých pracovních táborech se vytváří vnitřní církevní solidarita, ztrácí se rivalita mezi diecézemi a řeholemi. Mizí zbytečná administrativa, úřední kastování, oslovení „pater“ se stává obecným a namísto Vaše Milosti, či Vaše Excelence přichází Otče opate, Otče biskupe. Po zklamání, kterým bylo ukončení Pražského jara okupací ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, stává se Bible, její nový překlad, útěchou a zdrojem síly. V této souvislosti je překlad spojen s liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu, což byla jediná uskutečnitelná reforma tohoto koncilu v bývalé ČSSR v době tzv. normalizace. A tak vzniká liturgický překlad biblických textů a v rámci deseti let i nový první ekumenický překlad Bible. Chybí však v těchto vydáních úvody i poznámky. A tak se zrodil plán překladu Jeruzalémské Bible v českém jazyce. V této situaci se současně rodí i „nový model“ církve. Instituce jako taková je paralyzovaná ze strany totalitního režimu, který prosazuje a ovlivňuje jmenování duchovních, kteří jsou většinou připraveni respektovat restriktivní nařízení státu, nebo jsou pasivní a připraveni vyhovět ideologickým komisím na úrovni státu, krajského úřadu, okresního úřadu a vydání všanc kontrole tajné policie. V tomto prostředí se vytvářejí nová společenství církve, která se musí opírat sama o sebe, vzájemná důvěra, úcta i přátelství dostávají tak plnohodnotné místo v životě církve. Postavení kněze v těchto společenstvích se mění, uvědomuje si význam laikátu, který není určen pouze pro realizování kněžských záměrů, ale chápe věřící jako bohatství církve a zdroj kompetentnosti v rozličných oblastech života. Po této atmosféře v životě církve nám dnes zůstává nostalgie. Přesto však církev v ilegalitě musela vytvořit určitou infrastrukturu: paralelní interdiecézní orgán, který spolupracoval a ovlivňoval kněze i laiky v jednotlivých diecézích a navazoval v případě důvěry i kontakt s oficiálním vedením diecézí. Vytvořily se i ilegální konference mužských a ženských řeholních představených. Autoritou se stal pražský arcibiskup kardinál František Tomášek. Existovala spolupráce především s hierarchií okolních zemí Polska, Německa i Rakouska. Rovněž tak pomáhala i ústředí jednotlivých řeholí a vyšší představení v sousedních zemích. Toto vše bylo organizováno s vědomím a požehnáním papeže Jana Pavla II. Kardinál Tomášek se postupně stal nejenom představitelem katolické církve, ale můžeme říci i celého národa, resp. obyvatel bývalého ČSSR. Proto také byl navštěvován politickými reprezentanty cizích zemí. Prvním, kdo zahájil tuto praxi byl západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher.
Církev v naší zemi díky právě předchozímu vývoji velmi rychle obnovila svou infrastrukturu, neohlídala však nabubřelost byrokracie, která sama o sobě, pokud je v rozumných mezích, církvi slouží, pokud však překročí rozumnou mez, je málo funkční a nevytváří ani aktivitu církve, ani neumocňuje její autoritu. Autorita musí mít pokorný a služebný charakter. Dnes více jak jindy musí mít přirozený základ v osobnosti nositele úřadu, který počítá s každým z článků v řetězci Božího lidu. Otevřenost a pravdivost nejsou překážkou, i přiznání slabosti a občasné nekompetentnosti, jako i selhání neubírá autoritě na vážnosti. Naopak zastírání a nepřiznané chyby jsou největším nepřítelem autority v církvi i ve společnosti. Nárůst komisí, rad a konferencí nenahradí spontánní aktivitu jednotlivců, kteří spíše potřebují usměrnění a morální podporu, než sešněrovávání formou předpisů, zákazů a nařízení. Strach, který byl v závěrečném období totality překonán, si našel cestu zpět. A to v podobě úzkostlivosti a obav před budoucností. Hloubka víry vyrůstající z pokorného poznání Pravdy, Boží Pravdy, je vizí a řešení naší současnosti, kterou spoluvytváříme. Sny a obavy o budoucnost jsou spíše utopie, o kterých my nerozhodujeme. Těmito několika postřehy bych chtěl ukončit mé zamyšlení nad dějinami a přítomností mé církve v naší vlasti. Historia magistra vitae, historia docet.
Děkuji za vaši trpělivost. Díky.
Přednáška Mons. Dominika Duky OP, arcibiskupa pražského
při obdržení čestného doktorátu na univerzitě ve Fribourgu 16.11.2010
