Maďarské události – tak nazývaly často sdělovací prostředky maďarskou kontrarevoluci, což byl původní název, ale později došlo k jeho oslabení na zmíněné „Maďarské události“. Můžeme také použít termín „maďarské povstání“, což poukazuje na řadu povstání maďarského národa v boji za svobodu a sebeurčení. Přesto musím přiznat, že jako člověk, který od dětství slýchával o vítězných revolucích, počínaje Velkou říjnovou revolucí, která však, jak dokazují historici, byla spíše puč, a neodehrála se v říjnu, ale v listopadu, zamiloval jsem si už od svých školních let název „kontrarevoluce“, protože s tou říjnovou a podobnými revolucemi nechci mít nic společného.

Nejsem historik, ale i jako pamětník jsem byl ještě příliš mladý. V době maďarského povstání v roce 1956 mi bylo 13 let. Mé vzpomínky jsou však autentické, vzpomínky školáka, který se svým otcem naslouchal rádiu Svobodná Evropa, které bylo často rušeno. O to více rostla touha po informacích. Protože den po dni rostla naděje na svobodu nejen sousedního národa, s kterým nás spojila léta společné historie, ale také i touha, aby jiskra vzpoury přeskočila do mé rodné země, kde jsme rok co rok od dětství slýchali: „Za rok to praskne.“ Ne, to nebylo dětské přání, to bylo přání těch, kteří se neohnuli pod bičem komunistické diktatury řízené z Moskvy.

Otec byl politický vězeň padesátých let, voják Druhé světové války, po komunistickém puči roku 1948 uvězněný, degradovaný, později propuštěný s určením na práci pomocného dělníka. Jako rodina jsme byli vystěhováni na venkov po různých peripetiích perzekuce a šikanování. Proto ona touha a proto naděje. Ne, nebylo nás málo. Ani v Československu nebyla komunistická diktatura diktaturou většiny, ale organizované a Moskvou plně podporované komunistické strany, která v důsledku panslavismu 19. století, ale také i poválečné propagandy, viděla v Sovětském svazu nástupce Ruské říše, ke které se upínaly verše básníka Jana Kollára o ruském dubisku, útočišti a budoucí velmoci.

Porážka maďarského povstání byla černým dnem historie mého mládí. V mé zemi dochází k totální rezignaci. Zlomil se odpor proti násilné kolektivizaci. Dochází postupně k masovému úbytku návštěvníků bohoslužeb a postupné vstupování lidí do komunistické strany, pionýra, Svazu socialistické mládeže a dalších institucí. Ani polské povstání v Poznani nemohlo zarazit tento vnitřní pád a zradu původní opozice. Sám za sebe mohu říct, že pro mne druhým Mnichovem nebyl 21. srpen 1968, protože jsem nikdy nevěřil v upřímnost a reálnou možnost návratu opravdové svobody pod praporem „socialismu s lidskou tváří“. Naopak, z šoku maďarské porážky jsem se vzpamatoval už paradoxně o pár let dříve, jako voják sloužící v „slovenském Ríme“, v sídle maďarských primasů a budapešťské univerzity z doby tureckých válek - v Trnavě. Pozdější rozhled a studium mě ale ukázalo, že porážka byla jen prohranou bitvou o svobodu. V důsledku „maďarských událostí“ došlo k otřesu komunistického hnutí v Západní Evropě a velká část mládeže dala sbohem marxistické levici. Uvnitř církve právě v Západní Evropě dochází k vnitřní obnově, především v počtu kandidátů do kněžských seminářů a ženských a mužských řeholí. Víme však, že ale právě naopak rok 1968 v Západní Evropě znamenal něco úplně jiného a s důsledky této situace se těžce vyrovnáváme i dnes. Chápejte tyto řádky spíše jako vyznání, než jako komentář, či pokus o hodnocení.

Mužem, který byl zahrnut nejhrubší nenávistí a pomluvami byl primas Hungariae, arcibiskup ostřihomský, József Mindszenty. Pro Imre Nagye a další představitele revoluční vlády postačilo stručné konstatování, že zradil dělnickou třídu a provázeli jej nadávky jako revizionista, či oportunista apod. Rád bych s odstupem doby alespoň stručně přiblížil postavu arcibiskupa Mindszentyho. Vzpomínám na návštěvu Hnězdna v jubilejním roce 2000, resp. na setkání premiérů svatovojtěšských zemí, či Visegrádské čtyřky. Při prohlídce hnězdenské katedrály u původního hrobu sv. Vojtěcha jsem doprovázel tehdejšího premiéra, dnes prezidenta Miloše Zemana a polský primas arcibiskup Henryk Muszynski nás zastavil u sochy polského primase, kardinála Stefana Wyszynského. Premiér Zeman mu skočil do řeči se slovy: „Váš Wyszynski, náš Beran, maďarský Mindszenty a chorvatský Stepinac!“ To stačilo, víc jsme si nemuseli říkat. Věděli jsme, co znamenali tito muži nejen v rovině zápasu církve s komunistickou brutalitou, ale co vykonali také v boji za svobodu a suverenitu vlastních národů.

Kardinál Mindszenty se narodil 29. 3. 1892 v diecézi Szombathely, v obci Csehimindszent. Název obce je pro mne jako pro každého Čecha zajímavý, volně přeloženo „čeští všichni svatí“. Proč všichni svatí? To je zasvěcení farního kostela. Proč čeští? Po tureckých vojnách, kdy maďarský národ ztratil 60 % populace, dochází k doosídlování z okolních zemí, kdy noví kolonisté přicházejí z Českého království. Vlastní jméno kardinála Mindszentyho József Pehm nám prozrazuje německé Böhm alias Čech, tedy druhou vlnu kolonizace, s kterou přišli do obce němečtí usedlíci ze Švábska. Při vysvěcení na kněze si pozdější kardinál změnil své jméno z Pehm na Mindszenty. Jaký byl osud tohoto kněze. V době Maďarské republiky rad Bély Kuna, po skončení komunistické diktatury pracuje jako horlivý kněz. V roce 1944 se stal biskupem ve Veszprému, v listopadu téhož roku je uvězněn po té, co kritizoval genocidu Židů prováděnou v Maďarsku. V září 1945 byl Mindszenty, nejmladší biskup v Maďarsku, jmenován papežem Piem XII. ostřihomským arcibiskupem. Před volbami v listopadu téhož roku odsoudil v pastýřském listu „marxistické zlo“ a vyzval věřící k podpoře strany nezávislých rolníků, tato strana ve volbách přesvědčivě zvítězila. V roce 1946 byl jmenován Piem XII. kardinálem. Už v prosinci 1948 byl kardinál Mindszenty uvězněn jako první ze zmíněných čtyř kardinálů. Ještě před zatčením vydal prohlášení: „Počínaje dnešním dnem prohlašuji neplatným a nepravdivým jakékoliv přiznání viny připisované mé osobě.“ Tímto prohlášením byl inspirován i kardinál Beran když vpředvečer před Božím Tělem 1950 učinil podobné prohlášení ve strahovské bazilice. Po zatčení kardinála Mindszentyho začíná masové pronásledování kněží a perzekuce církve v Maďarsku. Z vězení byl propuštěn teprve 30. října 1956 během maďarského povstání. Nejdůležitějším momentem v životě kardinála Mindszentyho i v rámci maďarských událostí je rozhlasové prohlášení, v kterém nejenom vyzval k odporu proti komunistickému režimu, ale vyslovil se za legitimitu nové vlády premiéra Imreho Nagye. Toto prohlášení člověku neznalého maďarské historie neříká mnoho, ale podle historické konstituce Maďarského království v případě, kdy není legitimní vládce, stává se primas Hungariae, arcibiskup ostřihomský, regentem království.

Kardinál Mindszenty a tím i velká část maďarského národa nepovažovala předchozí komunistické vlády za legitimní a byl to tedy on, kdo podle ústavy udělil legitimitu vládě Imreho Nagye. Po porážce maďarského povstání nalezl útočiště na americkém velvyslanectví v Budapešti. V tomto azylu pobýval patnáct let. Vzpomínám na úsměvnou historku, kdy při návštěvě Budapešti Nikitou Chruščovem, sledoval kardinál Mindszenty tuto návštěvu z balkonu velvyslanectví USA. Svou přítomností vyprovokoval N. S. Chruščova k výroku o sovětském kosmonautovi Juriji Gagarinovi, který i když vyletěl do kosmu, žádného Boha nespatřil. Kuriózní je však i ta skutečnost, že v pamětech Jurije Gagarina čteme jeho vyznání víry v Boha i jeho vztah k slavnému jezuitovi ruského původu knížeti Gagarinovi. Ovšem je také zapotřebí dodat, že z tohoto amerického azylu prohlásil kardinál Mindszenty vládu Jánose Kadára za nelegitimní. V jeho korespondenci, kterou jsem mohl číst v papežském paláci, se dočítáme o požadavku na vojenský zásah, který byl adresován prezidentu USA. Kardinál Mindszenty se v této chvíli považuje za oprávněného mluvit jménem své země. Pozdější vývoj, kterým nastupuje politika détente, vede jak Spojené státy, tak i politiku Vatikánu k řešení nepříjemného hlasu muže, který nechce přijmout okupaci a diktaturu nejen ve své rodné zemi, ale v celé Střední Evropě. Bylo mu umožněno vycestovat do Vídně na americké velvyslanectví, kde ho očekávala vatikánská delegace a odebral se s ní do Vatikánu, a to v hodnosti primase a ostřihomského arcibiskupa. V důsledku jednání Svatého stolce se státy východního bloku se hledala řada kompromisů, ale i řešení, jak celou situaci pronásledované církve zmírnit. Tak také dochází k uvolnění ostřihomského stolce a jmenování nového arcibiskupa a primase László Lékaie. Kardinál Mindszenty toto rozhodnutí nedokázal přijmout, vyjádřil své přání vrátit se do Maďarska a pracovat jako poslední venkovský kaplan, což nebylo možné, a tak se uchýlil do maďarské koleje ve Vídni Pazmaneum. Zemřel v exilu v roce 1975, byl pohřben v poutní bazilice v Mariazell v maďarské kapli. V bazilice, kterou v gotické podobě vystavěl ve 14. století maďarský král Ludvík I. Veliký, současník našeho Karla IV., s kterým se také setkal ve zmiňované Trnavě. V roce 1991 se uskutečnil převoz jeho ostatků do vlasti se slavným requiem na Náměstí hrdinů v Budapešti a byl pohřben do krypty katedrály v Ostřihomi. Na těchto smutečních obřadech byla přítomna také česká delegace vedená tehdejším předsedou parlamentu Václavem Bendou a dalšími osobnostmi protikomunistického odboje. Při sledování tohoto přenosu československou státní televizí jsem poprvé cítil zadostiučinění za „druhý Mnichov mého života“.

Dominik kardinál Duka