Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Místo, kde Evropa dýchá oběma plícemi – Renovabis

Místo, kde Evropa dýchá oběma plícemi – Renovabis

Pražský arcibiskup Dominik Duka se 2. prosince 2010 ve Freisingu zúčastnil setkání Renovabis, německé katolické organizace pro podporu východní a střední Evropy. Kromě arcibiskupa Duky přednesl svůj projev také bývalý předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering.

7. prosince 2010
Přednášky / Proslovy

Nedávno proběhlo v Praze slavnostní setkání, jehož smyslem bylo připomenout si výměnu dopisů mezi Českou a Německou biskupskou konferencí. Lze říci, že spolu s dopisem prezidenta Václava Havla, který se krátce po pádu komunismu omluvil německému národu za poválečné bezpráví, to bylo prohlášení kardinála Františka Tomáška na začátku roku 1990, které zahájilo proces smíření mezi německým a českým národem. Je dnes již zcela zřejmé, že církev v tomto úspěšném procesu opětného sblížení mezi dvěma evropskými národy hrála zásadní roli. Nedávno to na návštěvě České republiky zmínil také německý prezident Christian Wulff.

Obnovit po roce 1989 dialog se západní Evropou pro nás do velké míry znamenalo pokusit se navázat dobré sousedské vztahy právě se sjednoceným Německem. Usmíření se zemí, jejíž dějiny byly pro utváření naší vlastní kultury nejdůležitější, bylo nutným krokem na cestě ke znovupřevzetí odpovědnosti za společné evropské dějiny, které vždy utvářely také naše země. Bylo potřeba znovu rozvinout kulturu partnerských vztahů, vzájemné úcty a porozumění s ostatními evropskými zeměmi. Domnívám se, že na tomto poli, ale i ve společném hledání toho, co znamená být Evropanem, může a musí hrát církev svou roli, tak jako ji dosud po tisíciletí hrála. Úkolem církve je stavět mosty tam, kde se sblížení nedaří ustavit nástroji politickými, a tam, kde dochází k nesouladu z důvodů např. hospodářských.

Mám-li hovořit o vztahu a vzájemném působení mezi Východem a Západem, nemohu nevidět, že v běhu dějin se právě české země chápou jako pole, kde se toto setkání odehrává. O české země zápasily nejen mocnosti Východu a Západu, ale také se zde vždy setkávala kultura Východu a Západu. Češi sami sebe nevidí jako obyvatele východní Evropy. Jsou mezi nimi mnozí, kteří zastávají ideu střední Evropy, jak o ní hovoří např. italský esejista Claudio Magris. Stejně tak jako mnoho jiných našich sousedů o sobě říkáme, že žijeme v srdci Evropy, kde se křížily kulturní cesty ze západu na východ a opačně.

A nebyly to jen cesty kulturní. První stopy křesťanství zanechaly na našem území zejména misie z Bavorska, které k nám pronikaly na konci 8. století. V polovině 9. století však zásadní význam pro kulturní rozvoj nejen ve Velkomoravské říši, ale v celé východní Evropě, měla misie cyrilometodějská. Po několikaletém působení na Velké Moravě odjeli oba bratři do Říma a docílili příslibu papeže Hadriána II., že slovanská řeč bude uznána za další liturgický jazyk, což bylo potvrzeno papežem Janem VIII. Metodějovou smrtí období slovanské liturgie na Velké Moravě končí a staroslověnský jazyk (v upravené podobě) dosud žije v pravoslavné liturgii slovanských zemí. Až do zřízení biskupství v Praze podléhaly české země opět „západnímu“ biskupství řezenskému.

Cyrilometodějská tradice vždy nějak přítomná na našem území byla blízká také nedávno zemřelému otci kardinálovi Tomáši Špidlíkovi. Tento jeden z největších odborníků na slovanskou spiritualitu vždy hájil originalitu východní spirituality a její význam pro západní kulturu. Hovořil v této souvislosti  „o přínosu pravého personalismu a kultury srdce“. Špidlík, který uvažoval i o současné Evropě, se ptá, zda se to, čemu říkáme evropská kultura, již jaksi nevyčerpalo. Nabízí „spiritualitu srdce“ jako protiklad k západní racionalitě a touze po dokonalém řádu. Často v protikladu k západoevropské snaze nalézt ideologickou a jurisdikční jednotu ukazuje živý osobní vztah uvnitř velké rodiny Božího lidu, jak ho nacházel v dílech ruských myslitelů. Dílo českého kardinála Tomáše Špidlíka jako by dotvrzovalo, že setkávání Východu a Západu patří k naší kultuře a bylo vždy tématem myslitelského úsilí velkých postav našeho národa.

Dovolte mi nyní na křižovatku, kterou je naše země, pohlédnout v souvislostech s dobou poněkud novější. Kdysi hlavní město římské říše Praha se v 19. století stalo velmi inspirativním místem právě díky tvůrčímu setkávání českého a německého živlu (jehož součástí byla také kultura židovská). Chtěl bych připomenout jednu významnou osobnost české církve. Na přelomu 18. a 19. století žil v Praze německý pražský myslitel, matematik a filosof světového významu, který je dnes znovu objevován, Bernard Bolzano. On sám je příkladem inspirujícího působení jednotlivých kultur u nás. Profesor náboženské vědy Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze byl synem rodilého Itala, od mládí žijícího v Praze, a Němky pocházející ze staré pražské rodiny obchodníků.

Jeho jméno mi vytanulo na mysli při již zmíněné příležitosti 20 let od výměny dopisů mezi tehdejší Československou a Německou biskupskou konferencí. Připomínali jsme si texty, které na jedné straně líčí zločiny a bolesti spojené s druhou světovou válkou, ale na druhé straně vyjadřují vůli ke smíření, která musí být založena na vítězství Ježíše Krista nad lidským hříchem. Vztah Čechů a Němců na našem území nebyl pouze vztahem vzájemného obohacování. Byl také zápasem o moc, který často obsahoval pohrdání a nenávist. Právě v době Bolzanově probíhalo u nás uvědomování si národní identity.

Bolzano jako všestranný učenec nemohl zůstat stranou se svým názorem v tak zanícené době, jakou byla doba českého národního obrození. Pro něj tehdy nešlo jen o nápravu vztahu mezi příslušníky dvou etnik na jednom území. Bolzano usiloval o praktické uchopení teologické myšlenky blaženosti lidí zde na zemi, kdy se zápasilo o spravedlivou a svobodnou společnost.

Johann Gottfried Herder chápal národ jako samozřejmý útvar, jehož existenci není třeba nijak morálně zdůvodňovat. Nebezpečí toho pojetí národa jako účelu o sobě dnes všichni známe. Zcela jiné pojetí nabízí Bolzano. V souvislosti s Čechy a Němci na území Böhmen nemluví o dvou národech, ale o dvou kmenech jednoho národa. Národ je podle Bolzana třeba chápat ve smyslu národa křesťanů, který byl a je také velice rozrůzněn. Co jej spojuje, je rovnost a společný cíl, společný zájem. Pokud bychom byli jako obec křesťanů, bude nám radost i bolest společná. Společný národ o dvou kmenech není pro Bolzana něčím přirozeným, ale je morálním úkolem, který leží v budoucnosti, tak jako obec Boží zde na zemi. Národ u Bolzana vůbec není účelem o sobě, ale daleko spíše nástrojem k naplňování slov Ježíše Krista.

Proč o tom všem mluvím, když Bolzanovo vedle Herderova, resp. Jungmannova pojetí u nás zcela zapadlo? Hovořím-li o vztahu východu a západu Evropy symbolizovaném vztahem Čechů a Němců v mé zemi, chtěl bych zdůraznit budoucí úkoly a nikoliv starost o řešení minulosti. Jistěže jen díky pochopení cesty, kterou jsme až dosud ušli, můžeme rozumět naší současné situaci a vědět také, co můžeme předjímat v budoucnu. Má-li ovšem vztah Východu a Západu být i nadále možností navzájem se od sebe učit, potom je třeba rozumět tomuto setkávání z budoucnosti, z nějaké ideje. Takovou ideu však nelze stanovit, ale je třeba ji rozpoznat. Už dlouho si klademe otázku, zda tím svorníkem Východu a Západu může být Evropská unie? Může být Evropská unie oním Bolzanovým národem budoucnosti? A co by bylo jejím duchovním jádrem?

Je pozoruhodné, jak málo jsou v diskuzích o evropské integraci zmiňováni myslitelé, kteří se fenoménem Evropy zabývali. Mají dnešní evropští federalisté obavu, že by připomínání toho, co je pro Evropu podle těchto myslitelů podstatné, nepomohlo jejich plánům dát Unii podobu federace? Pokusů o to vystihnout podstatu Evropy je jistě mnoho. Dovolte mi, abych zde zmínil tři koncepce, které považuji za významné a v nichž nacházím přes jejich velikou rozdílnost přeci jen alespoň jeden společný princip.

Jedno z pojetí Evropy předkládá francouzský filosof Rémi Brague. Evropa se podle tohoto pařížského filosofa vždy vymezovala vůči nějak pojatému východu a definovala se jako "Západ". Brague hovoří o Evropě „římské“, která se nevyznačuje vlastním specifickým dědictvím, ale naopak tím, že své dědictví přejímá odjinud. Toto osvojení dědictví odjinud je vlastní také křesťanství. Evropské křesťanství je závislé na starším náboženství Izraele. Současná Evropa vzešla z přenesení tohoto náboženského modelu na kulturu. Evropa svou kulturní identitu hledala vždy „mimo své hranice“. Brague říká: Athény i Jeruzalém, kořeny Evropy, leží mimo Evropu.

Otázku po tom, co je to Evropa, si kladl také český filosof Jan Patočka, učitel mnoha českých disidentů v době komunismu, mezi nimiž bylo mnoho katolíků. Patočkovo odhalení péče o duši jako centrálního tématu, kolem něhož krystalizoval projekt Evropy, předkládá dva organicky spojené způsoby směřování k nepomíjejícímu. Patočka je označuje dvěma jmény. Zatímco Démokritos symbolizuje vztah k věčnému, který má podobu poznávání základu společného všem věcem, jméno Platónovo je zástupcem směřování k nepomíjejícímu v podobě formování duše proměnou jí samé podle nahlédnutí. Spojení této dvojí orientace k nepomíjivému a jeho vnitřní rozpory jsou osudem Evropy. Proto Patočka vyzývá k rozpomenutí se na druhou stránku našeho dědictví a do centra evropského dědictví umisťuje figuru Sókrata.

V tomto naposled zmíněném bodě se Patočka shoduje s třetím pohledem na Evropu, který bych zde chtěl zmínit. Je to pohled současného papeže Benedikta XVI., který ve své hojně citované knize „Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur“ kritizuje osvíceneckou filosofii spočívající na odpoutání se od kořenů tradice. Přestože nezpochybňuje „důležité prvky pravdy“ pozitivistické filosofie, jasně říká, že „skutečné a největší nebezpečí této chvíle spočívá zejména v nerovnováze mezi technickými možnostmi a mravní energií“. Osvícenecký způsob myšlení, který je plodem křesťanské víry, podle Ratzingera, nemůže být univerzální. Tato filosofie nevyjadřuje celek racionality, ale pouze jeden z dvojího pohybu evropských dějin. Vedle přespříliš zdůrazněné touhy po poznání toho, jak se věci mají, je opomenut osobní božský apel formující naši lidskou důstojnost. Idea Evropy v sobě snoubí jak touhu po poznání věčného, tak připravenost k vlastní proměně čerpající svou energii z naděje. Evropa, jejíž kořeny jsou nepopiratelně křesťanské, tedy nemůže být omezena ani na pouhý rozum spoléhající se pyšně na sebe sama, ani na pouhou náboženskou víru bez rozumu.

Mám za to, že ve všech třech představených koncepcích se ke slovu dostává dialog a nadvláda tázání. Je to dialog Východu a Západu, sebevzdělávání a nahlédnutí a nakonec dialog víry a racionality, který je vlastní dynamické evropské identitě. Jak ukázal otec kardinál Špidlík, Západ a Východ zdůrazňují vždy jednu z polorovin celku Evropy. Proces evropské integrace v tomto smyslu katolická církev od začátku podporovala. Jak řekl papež Jan Pavel II.: Evropa potřebuje dýchat oběma plícemi!

Je zřejmé, že integrace evropského společenství nemůže probíhat pouze byrokratickou cestou. Morální a duchovní obroda je možná jen duchovními prostředky. Jde především o hlubokou vnitřní obrodu uvnitř celého křesťanského společenství. Jde o obrodu, která si všímá podstatných otázek lidské důstojnosti a neredukuje náboženství, resp. křesťanství pouze na sexuální a liturgické otázky bez vnitřních a vnějších okolností. Cílem východní Evropy po pádu komunismu bylo dostihnout Západ. Dnes se zdá, že jsme ho v ekonomické rovině v podstatě již dostihli, ale nijak výrazně nám to na spokojenosti nepřidalo. Chybí proměna vnitřní. Bytí křesťana je přece proměnou, obrácením. Ptám se, zda se dnes může církev stát pro naši stále více sekulární společnost skutečnou „alternativou“ vůči konzumnímu stylu života.

Církev dnes musí nově hledat své místo v evropské společnosti. A to zvlášť s přihlédnutím k tomu, kolik lidí se u nás vědomě hlásí k církvi, vzhledem k oživení agresivního ateismu v některých evropských státech, ale koneckonců i s ohledem na statistiky úbytku křesťanů u našich německy mluvících sousedů. Úkolem pro církev v Evropě je rozpoznat svou roli v sociální struktuře a podle toho volit způsoby realizace vlastních cílů. Důležité je zodpovědět si otázku, zda je církev z hlediska sociologických struktur a procesů specifickou organizací či jen jednou ze zájmových skupin. Jak říká rektor brněnské univerzity prof. Petr Fiala ve své knize „Laboratoř sekularizace“, může být naše země v hledání této společenské role díky své specifické náboženské situaci a nedávné historii příkladem i pro ostatní.

Církev ve východní Evropě představovala v letech sovětské nadvlády v tzv. bloku socialistických zemí důležitou opozici, nejen v rámci sebeobrany církve a obrany jejích členů, ale v zemích katolické většiny se stala symbolem zápasu jak za náboženskou svobodu, tak za nedělitelnou svobodu v oblasti občanské, politické i ekonomické. Církev poskytla nejširší platformu tohoto zápasu a vytvářela duchovní a morální oporu veškeré opozici. Kardinál Tomášek se postupně stal nejenom představitelem katolické církve, ale můžeme říci i celého národa, resp. obyvatel bývalé ČSSR.

Skutečnost, že církev ve východní Evropě byla na straně svobody, je pro některé dnešní sekulární Evropany, kteří velmi často ztotožňují svobodu s bezuzdností, svévolí a absencí obecných pravidel, nepochopitelné. Církev, která byla v dobách komunismu morální oporou obnovy svobody, totiž nedokázala zamezit v průběhu následujících let rozchodu svobody a hodnot, pro které je svoboda prostorem k jejich realizaci a rozvoji. Svoboda není jen svobodou od něčeho – volností, ale také svobodou k něčemu – svobodou, která přijímá řád. Neexistuje svoboda bez hodnoty, jako neexistuje hodnota bez svobody. Stojíme tak před úkolem hájit hodnoty, které byly morálním základem zrodu Evropské unie personifikované čtveřicí Robertem Schumanem, Konradem Adenauerem, Alcidem de Gasperi a Jeanem Monnetem.

V době totality u nás církev vytvářela ilegální sítě, které jí pomáhaly žít a přežít. Po zkušenostech ve vězeních a různých pracovních táborech se vytvářela vnitřní církevní solidarita, ztrácela se rivalita mezi diecézemi a řeholemi. Mizela zbytečná administrativa, úřední kastování, oslovení „pater“ se stávalo obecným a namísto „Vaše Milosti“ či „Vaše Excelence“ přichází „otče opate“, „otče biskupe“. V této situaci se současně rodí i „nový model“ církve. Vytvářela se nová společenství, která se musela opírat sama o sebe, vzájemná důvěra, úcta i přátelství dostávaly tak plnohodnotné místo v životě církve. Postavení duchovních v těchto společenstvích se změnilo, kněz si uvědomil význam laikátu, který není určen pouze pro realizování kněžských záměrů, ale pochopil věřící jako bohatství církve a zdroj kompetence v rozličných oblastech života.

Katolická církev dnes stále intenzivně hledá cesty k jednotě všech křesťanů. Pro nás byla ekumenická spolupráce v totalitní době zcela přirozenou. Ekumenismus má u nás historické předpoklady. Po zklamání, kterým bylo ukončení Pražského jara okupací ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, stává se vedle liturgického překladu nový ekumenický překlad Bible útěchou a zdrojem síly. Ale nebyla to jen práce na ekumenickém překladu, nýbrž také např. přátelská setkání katolických a evangelických intelektuálů. Tento skrytě pěstovaný ekumenismus pokračoval po pádu komunismu ve spolupráci našich teologických fakult nebo např. v ekumenické spolupráci České křesťanské akademie.

V tomto výčtu bych mohl pokračovat dál. Jsem však přesvědčen, že mnoho z naší zkušenosti již dávno vešlo do krve našim západním sousedům právě díky působení Renovabis. Ta od svého vzniku působí jako významné místo dialogu mezi Východem a Západem. Cílem této organizace od počátku bylo překonat rozdělení Evropy a umožnit svobodné setkávání lidí obou dříve nepřátelských táborů. Renovabis tak nepředstavuje pouze zdroj peněz pro podporu rozvoje církevního a náboženského života, ale především platformu, kde dochází k setkávání křesťanů z různých koutů Evropy. Po celou dobu své existence se Renovabis snaží být místem, na němž může probíhat dialog, který je Evropě vlastní a který jako ústřední vidí všichni, kdo uvažovali o evropské identitě.

Nejde pouze o integraci východní Evropy a návrat zemí komunistického bloku k původním kořenům, které po celou dobu uchovával Západ. Renovabis si vždy byla vědoma toho, že Evropu nelze zúžit na Evropskou unii a mluvit o „rozšíření“ (západní) Evropy by bylo neporozumění tomu, čím Evropa ve své podstatě je. Rád bych připomněl, že Renovabis také vždy rozvíjela spolupráci s řeckokatolickou a ortodoxní církví v Evropě. Smyslem všech aktivit Renovabis je společný růst evropských zemí a vzájemná všestranná podpora při směřování k duchovní obrodě. Snaha o zachování rozmanitosti nadání jednotlivých evropských národů a současně úsilí o jednotu v Ježíši Kristu mi připomíná Bolzanův koncept jednotného národa složeného z několika kmenů, který je jakýmsi eschatologickým úkolem.

Chtěl bych závěrem zdůraznit, že možnost opětného navázání dialogu naší země s národy západní Evropy byla obnovena do velké míry také působením a pomocí Renovabis. Renovabis vděčíme za to, že nás znovu vrátila do situace, kdy můžeme vést dialog jako rovnocenní partneři s ostatními národy Evropy. Kromě pastoračních projektů jsou u nás díky Renovabis rozvíjeny také sociální projekty jako například hospice, ale také různá občanská sdružení přispívající k vytvoření skutečné občanské společnosti. Velkým přínosem je podpora církevního školství a dalších s tím souvisejících projektů, jakož i různých vzdělávacích a formačních aktivit. Chtěl bych za tuto solidaritu německých katolíků se zeměmi střední a východní Evropy co nejsrdečněji poděkovat.

Mons. Dominik Duka OP ve spolupráci s Alešem Pištorou, Freising, prosinec 2010