Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

O svobodě a demokracii

O svobodě a demokracii

V rámci své návštěvy Peru přednesl pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP 5. listopadu 2012 u příležitosti 50. výročí kanonizace sv. Martina de Porres OP v roce 1962 přednášku na Universidad de San Martín de Porres v Limě.

9. listopadu 2012
Přednášky / Proslovy

Magnificence, honorabiles, cives academici, drazí přátelé, vážené dámy, vážení pánové,

Úvod

přicházím k Vám ze země uprostřed Evropy, o které řekl německý železný kancléř Otto von Bismarck v 19. st., že je srdcem Evropy a kdo ji ovládá, bude pánem celé Evropy. Ale jako srdce Evropy ji už zpodobňovaly barokní mapy otců jezuitů. Z mé rodné země k vám také přišel v 18. st. jako misionář otec jezuita Samuel Fritsch objevitel pramenů Amazonky a první mapy amazonského povodí. Naproti tomu vaše země Peru a hlavní město Lima jsou známy především díky sv. Růženě z Limy, první americké světici, dominikánce, a tak v kostelích mých bratří a sester dominikánů najdete v Čechách již barokní obrazy této světice a také její jméno se stalo velmi oblíbené. Růžena Svobodová patří mezi významné spisovatelky 20. století, podobně jako univerzitní profesorka Karlovy univerzity a vězeňkyně nacismu a komunismu Růžena Vacková, jež byla nejvýraznější ženou katolické kultury a spirituality 20. st. a mnoho jejích studentů a studentek konvertovalo ke katolictví a následovalo duchovní povolání.

Za možnost této návštěvy vděčím panu Albertu Salas Barahona a exvyslanci v Peru Janu Kopeckému, který mě doprovází jako archanděl Rafael mladého Tobiáše. Rozdíl je jen v tom, že přeci jen není archanděl a já už zdaleka nejsem mladý, ani Tobiáš. De facto za mé seznámení se zmíněnými pány a mými přáteli zase může váš rodák, sv. Martin de Pores OP, jehož sochu daroval dominikánskému klášteru v Praze tehdejší peruánský velvyslanec v Praze, Alberto Salas Barahona. Tolik snad úvodem.

Nastínění tématu

Vlastní téma mé přednášky však má co činit s dominikány a naší a vaší historií Latinské Ameriky a Evropy v tak důležitém kontextu pro dnešní dobu.

Chtěl bych se (v mém krátkém vystoupení) zamýšlet nad otázkou lidské důstojnosti a svobody v době objevení Nového světa - Ameriky, vašeho kontinentu, který nastolil Evropě otázku nového chápání práva, suverenity, náboženské svobody, lidské důstojnosti a svobody obecně. Toto velké téma 16. století se řešilo jak u vás v Novém světě, tak především ve střední Evropě, ve společenství říše, nad kterou slunce nezapadalo, a tak váš král Karel V. byl i naším císařem. V případě střední Evropy to nebylo objevení nových zemí, ale vynoření se nových konfesí a zápasů, které hluboce poznamenaly dějiny Evropy a mé vlasti. Bolestné jizvy a resentimenty můžeme pozorovat i dnes v české sekulární společnosti. Na rozdíl od severoamerického diskursu, kde, jak jsem naznačil, se jednalo o celou šíři svobody v souvislosti setkání se s Novým světem a novými problémy, střední Evropa a má rodná zem řeší vlastně pouze otázku svobody konfese. Nelze ani hovořit o náboženské svobodě v pravém slova smyslu. Otázky sociální rovnosti připisované husitské revoluci jsou romantickým snem stoupenců utopického komunismu první poloviny 19. století. Podobně ani luterská a kalvínská revoluce tyto otázky neřešila. V případě husitství a kalvinismu šlo spíše o postavení aristokracie a měšťanstva, což však bylo spornou otázkou i řešením již v románském středověku před těmito hnutími. Také otázka nevolnictví byla řešena v prostoru střední Evropy se zpožděním dvěma sty let oproti Španělsku a Itálii. Zmíněné románské řešení v jižní Evropě souvisí jak s reconquistou a conquistou v Latinské Americe, k čemuž se později vrátíme.

Paradigma svobody ve střední Evropě a v Čechách

Rád bych také přinesl pozitivní zprávu z historie mé rodné české země. Vážný pokus o reformu náboženského a mravního života se stal důležitým tématem již ve 14. století v době vlády panovníka, krále a císaře Karla IV. Skutečnost, že se hlavní město českého království, Praha, stalo hlavním sídlem Římské říše s novou a jedinou zaalpskou univerzitou a nově založeným arcibiskupstvím, o kterém snil již sv. Vojtěch, pražský biskup s císařem Otou III. a papežem Silvestrem II., kteří položili základy střední Evropy na počátku 2. tisíciletí, byla satisfakcí pro dlouhodobé nepochopení důležité role, kterou zmínění Praze přisoudili již na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Nové postavení Prahy, mohutně rozvíjejícího se města, přineslo také nové těžko zvládatelné problémy. Přesto však musíme konstatovat, že reformní kroky se opíraly o duchovní základy, které byly zásluhou obou zmíněných institucí, a to s velkým přesahem do celé společnosti. Úplný český překlad Bible tzv. Leskovecko-Drážďanské, Pasionál abatyše Kunhuty, překlad Zlaté legendy Jakuba de Voragine, nový právní kodex Maiestas Carolina (Codex Carolinus)… To jsou skutečné duchovní a kulturní zdroje naznačované a potřebné reformy. Panovník zve reformní kazatele Konráda Waldhausera, Matěje z Janova, Milíče z Kroměříže a neprávem opomíjeného Jindřicha z Bitterfeldu, jehož reformní podíl bych rád zdůraznil. Biblická opravdovost a snaha o morální obnovu vede Milíče z Kroměříže k tomu, že v postním kázání obviní císaře Karla IV. a nazve ho dokonce Antikristem. Ten se odebere do ústraní na hrad Karlštejn a pozve si řečeného kazatele, aby s ním probral jeho výtky. Moje připomínka Jindřicha z Bitterfeldu, dominikánského Magistra Karlovy univerzity, původem z holandské Zvole, (rodiště Tomáše Kempenského), však směřuje především k obnově a prohloubení eucharistické úcty. Je to především požadavek častého až každodenního svatého přijímání spolu s přijímáním již v raném dětství. Rovněž tak důraz na symboliku těla a krve akcentovanou Tomášem Akvinským, tedy obou způsobů, chleba a vína pro zřetelné chápání obětního charakteru mše sv., stal se praporem zmíněného hnutí, tzv. utrakvismu spolu s přijímáním Eucharistie nemluvňaty. Radikalizace tohoto požadavku hovořila o nezbytnosti této praxe ke spáse. Druhý důležitý aspekt Bitterfeldova pojetí eucharistické úcty bylo přijímání Eucharistie manželskými páry. V tehdejší době mohli manželé přistupovat k Eucharistii prakticky pouze v Adventu a Postu, neboť součástí postní disciplíny byla pohlavní zdrženlivost. Toto chápání sexuality vyrostlo z novoplatonské etiky a spirituality, která vše hmotné považovala za nedokonalé, tedy i hříšné. Rovněž i sexuální rozkoš byla chápána jako důsledek dědičného hříchu. Bitterfeldův postoj, který otevřel manželským párům přístup k Eucharistii, vycházel z biblického pojetí sexuality jako součásti sakrálnosti sňatku. V tomto případě Jindřich z Bitterfeldu předešel de facto jak sv. Pia X., tak Jana Pavla II. a II. vatikánský koncil, který dal Bitterfeldovi za pravdu. Radikální směr husitství, tzv. Táborité a Orebité však šli zcela jinou cestou a jak napsal novodobý historik české reformace Amedeo Molnár, utopili tito radikálové českou reformu na bojišti v krvi. Rok 1434 v bitvě u Lipan však učinil konec tomuto fanatickému radikalismu, v němž s absolutní historickou neznalostí viděli utopičtí socialisté, ale i komunisté předchůdce sociální rovnosti, což však vůbec neodpovídá historické skutečnosti: Město Tábor mělo své poddanské vesnice, nevolníky i povinnou robotu. Rok 1485 za vlády Jiřího z Poděbrad přináší náboženský smír a dává možnost soužití oběma vyznáním, respektive věrným stoupencům Říma, tzv. papežencům a utrakvistům. Tento smír vyrostl z jednání Bazilejského koncilu z dokumentu nazvaného Soudce chebský (Eger Richter), který pro koncil vypracovali chebští dominikáni z konventu sv. Václava. Tento nábožensko-rituální smír přinesl možnost svobodného soužití obou proudů, které samy sebe chápaly jako jednu katolickou církev po celé 16. století a v roce 1609 byl rozšířen i na protestanské konfese luterány a kalvíny spolu s Českými bratry králem a císařem Rudolfem II. tzv. Rudolfovým majestátem. Nelze nezmínit také úsilí císaře a krále Ferdinanda I., který připravil pro Tridentský koncil spis tzv. Liber reformationis s podporou sv. Karla Boromejského, kde chtěli utrakvisty plně rehabilitovat a učinit právoplatnou větví pod pražským arcibiskupem. Toto úsilí se však nezdařilo. Přesto až do roku 1627 nebyl na území Českého království uplatňován dekret Augsburského sněmu z roku 1555 s heslem „Cuius regio illius et religio.“ (Čí vláda, toho náboženství.), který de facto ukončil konfesní boje v Německu, tzv. šmalkaldské války, ale potřel svobodu a nadřadil autoritu moci nad svobodou svědomí. A to na dobu několika století v celém evropském kontinentu = nepochopitelný resultát z doby vlády císaře Karla V., když pozorně sledujeme vývoj otázky náboženské svobody v Latinské Americe.

Paradigma svobody v Latinské Americe a ve Španělsku

Latinskoamerický diskurz vychází ze setkání s Novým světem, s neznámou kulturou a přírodou. Je to chvíle údivu, touhy po ovládnutí, ale také poznání spojené s novou misií. Soteriologický rozměr existence křesťanství či církve v obecném významu vede misionáře: dominikány, františkány, augustiniány, později i jezuity k rozhodnutí: ,Vždyť Indiáni jsou lidé a mají mít účast na spáse, na Evangeliu. Jsou-li pokřtěni, pak jsou to naši bratři a sestry.´ Realita, jak víme, byla jiná. Začíná osobním příběhem Bartolomea de Las Casas, ale také reakcí Montesinova dominikánského konventu. Vidíme, jak lidskou, či člověčí dimenzi má tento exkurz. Na vlastní oči vidí Las Casas vraždění indiánských mužů, žen, starců i dětí. Je zděšen, ale nezasáhne. Zdrcen nalézá útočiště u převora Montesina, který však odmítá udělit mu rozhřešení. Důvod? Proč tomu nezabránil?! Jak dramatická a existenciální událost. Zápas o člověka, jeho svobodu a důstojnost zde však dostal mnohem hlubší a širší kontext a znamená pro vývoj naší civilizace mnohem více, než středoevropské paradigma konfesní svobody a z ní plynoucí důsledky. Víme, že v místě střetu, v místě zbroceném krví a útlakem, je atmosféra přesycena bolestí, násilím a výkřikem, který vyvolává okamžitou odpověď evangelní opravdovosti. Avšak k vyřešení tohoto společenského jevu to vše nestačí. Spor, či celý diskurs se přenáší na univerzitní pole Salamanky, koleje sv. Vavřince ve Valladolidu, na královský dvůr, do kortesů, ale také i do Říma. Stačí snad pro modelové řešení vyslovit několik jmen.

Na jedné straně Francisco de Vitoria OP, který vysloví to, co muselo zaznít jako obžaloba, ale i jako výzva: „Žádný člověk se nerodí jako otrok!“ Jsou to slova prvořadé postavy salamanské univerzity. Byl nazýván španělským Sokratem. Jeho dílo je spojeno nerozlučně se vším pozitivním, co se stalo v 16., nebo-li španělském zlatém století, byl reformátorem teologických studií, zakladatelem mezinárodního práva, inspirátorem mírumilovné a humánní kolonizace ve vztahu k Latinské Americe, jako i jedním z nejvýznamnějších teoretiků spravedlivé války a její minimální přípustnosti. Jeho výrok mnozí považujeme za samozřejmost. Ale není to tak, ve skutečnosti tento výrok nebyl zcela přijímán. A také není přijímán dnes v ideologiích rasové, nacionalistické, třídní, či náboženské nenávisti, nebo nadřazenosti, kdy není svoboda člověka nijak garantována, spíše naopak. A to jak v politickém, ekonomickém, či náboženském rozměru. Francisco de Vitoria svádí zápas především na univerzitní půdě. Jsou to jeho etické přednášky o problému koloniální politiky, které držel v roce 1539. Ve své přednášce o právu na válku (De iure belli ac pacis), postavil velmi vysoko laťku pro tzv. spravedlivou válku. Na rozdíl od dosavadního chápání, považuje válku za zlo a jeho postoj vychází z premisy: „Nesmíme zapomenout na to, že ostatní jsou našimi bližními a my jsme zavázáni milovat je jako sebe samé, že všichni máme jednoho společného Pána, před jeho soudní stolicí budeme vydávat počet z našich činů, je totiž znamením naší nejhorší surovosti a my budeme muset hledat důvody pro vraždy a pronásledování lidí, za které Kristus zemřel.“(Mariano Delgado: Stein des Anstoßes, Bartolomé de Las Casas als Anwalt der Indios) De Vitoria nenechává na pochybách, že Indios jsou lidé zrovna tak, jako my. O tom svědčí jejich vysoká kultura jak v Peru, tak v Mexiku. Jsou to jeho slova, když říká, že v každém případě Indios jsou legitimními pány svých zemí a jejich bohatství patří jim. V jeho životopise se dočítáme o nabídce stát se toledským arcibiskupem a primasem Španělska, za cenu mlčení. Fakt, že se jím nestal, jasně vypovídá o charakteru tohoto muže.

Teprve tyto univerzitní diskuse vedou k potvrzení nových zákonů. V roce 1540 se navrací do Španělska Bartolomeo de Las Casas. Díky úctě, které se těší u císaře Karla V., vystupuje od prosince 1541 jakoby v roli ministra Zámoří. Císař uznává jeho charismatickou a prorockou roli. Las Casas dokonce hovoří o právu indiánských národů na spravedlivou válku. Ustanovená komise vypracovala návrh „nových zákonů“, které panovník schválil. Po té Las Casas přichází s návrhem reformy správy v Západních Indiích. Jde o jedinečné dílo v historii jak koloniální, tak státní správy. Jádrem reformy bylo zrušení otroctví. Obyvatelé v Západních Indiích jsou prohlášeni za svobodné poddané a vazaly královské koruny Castilie a Leony. Pod přímou ochranou královského majestátu. Víme, že tyto zákony nebyly mnohými přijímány s nadšením, ale spíše s odporem. Sám místodržitel a vicekrál Blasco Núñez Vela y Villalba čelil zde v Peru povstání a byl v otevřené bitvě poražen a zabit. Přesto Karel V. usiloval o prosazení zákonů a zasloužil se o vyslání moudrého právníka Pedro de la Gasca do Peru, aby nastolil mír a pořádek. Musíme však konstatovat, že důležitá část nových zákonů byla odstraněna. Bartolomeo de Las Casas ve svém zápase neustává a usiluje u Filipa II. o plné respektování nových zákonů. Za určité vítězství lze považovat slavnou kontroverzi ve Valladolidu v letech 1550 – 1551, ve které byly nové zákony obhájeny. Avšak další vývoj, jako opanování Filipín a potlačení povstání Inků svědčí o tom, že cesta nových zákonů byla opuštěna.

Vedle nových zákonů bych chtěl také připomenout papežskou bulu Pavla III. "Sublimis Deus", která může být právem nazvána Magnou chartou práv člověka a obranou indiánské civilizace a svobody víry. Není pochyb, že se její vznik váže k postavě kardinála Kajetána Tommaso de Vio OP. Dovolím si jen krátkou citaci z jeho díla: „Indios jsou lidé, a proto jsou schopni víry a spásy a nesmí být ničeni otroctvím, ale mají být pozváni k životu kázáními a příklady.“(Heinrich Denzinger: Enchiridion symbolorum  definitionum et declarationum de rebus fidei et morum) Karel V. místo aby v ní viděl podporu španělského úsilí v nových zákonech, považoval ji za konflikt v právech patronátu španělského království a její zveřejnění zakázal. Vidíme jak těžká je i opravdová spolupráce těch, kteří se nedokáží zbavit své ješitnosti. To platilo včera, platí i dnes a bude to určitě platit i zítra.

Závěrečné shrnutí

Mohli jsme sledovat, jak se tento dialog zlatého španělského století rozvinul do plné šíře. Nejen definoval svobodu a lidskou důstojnost, ale ptal se po oprávněnosti koloniální nadvlády. Mohli jsme vidět i osvícenost Karla V., i jeho syna Filipa II., jako i španělských kortesů. Ovšem nesmíme zapomínat ani na odpor Sepúlvedův, který ukazuje na hranice nedostatečnosti humanistické civilizace 16. st., která se provinila i ve středoevropském prostoru utužením nevolnictví a dala vzniknout baroknímu i osvíceneckému absolutismu. Výkřik o svobodě a lidské důstojnosti s otázkou mezinárodního práva má své místo v biblické zvěsti o stvoření člověka, dnes bychom řekli v antropologii Geneze zakotvené v mojžíšském dekalogu a v prorocké dimenzi mesianismu určeného pro všechny a naplněném v evangelní radostné zvěsti. Evangelní zvěst v koincidenci s helénskou kulturou při definování trinitární teologie definuje osobu a božskou i lidskou přirozenost Krista, a tak profiluje definici člověka jako svobodné bytosti schopné lásky. Jedině takto dosahuje člověk plné lidské důstojnosti. Odkaz Salamanky předal lovaňský prof. Hugo Grotius světu, do kterého vstoupila francouzsko - anglosaská dominance. Důsledkem toho se stává hlasatelem svobody deklarace nezávislosti USA spolu s deklarací lidských práv, a tak svět chápe Severní Ameriku jako garanta svobody, což vizuálně připomíná socha svobody v newyorském přístavu, ale také skutečnost, že USA se staly prostorem konfesní, náboženské a politické svobody, jako i později útočištěm pro národnostně a politicky utiskované imigranty.

Mé krátké zamyšlení chtělo jen ukázat, že je to opravdu americký kontinent, který novověku otevřel cestu ke svobodě, ale byla to především vaše část amerického kontinentu, byla to vaše země, která se od počátku podílela jak svým životem, tak duchovně intelektuálním potenciálem na tomto vývoji a chtěl bych říct, že příběh zmíněných světeckých dominikánských postav sv. Růženy a sv. Martina de Pores patří do tohoto příběhu. Přání sv. Růženy vychovat a připravit ke kněžství indiánského chlapce, podobně jako touha sv. Martina de Pores po řeholním a kněžském životě jsou součástí této touhy po rovnoprávnosti, svobodě a lidské důstojnosti.

Epilog

Domnívám se, že poslední tečkou tohoto příběhu není ani Salamanka, či kortesy, ale Guadalupe. Píše se rok 1531, 9. září, zjevuje se Matka Boží Indiánu Juanu Diegovi. Pro tehdejší společnost nazvěme ji iberoamerikánskou, je to Boží hlas, je to Boží prst, který ukazuje na čí straně je Bůh. Je to potvrzení, že původní obyvatelé Latinské Ameriky jsou nejenom schopni křtu, ale jsou schopni vést dialog s Matkou Božího Syna. Co je však rozhodující, že také Matka Boží bere na sebe tvář indiánské ženy a její oči jsou dodnes živé. Nezapomenu na dominikánskou generální kapitulu roku 1993 v hlavním městě Mexiku a na návštěvu poutního místa v Guadalupe, na slova písně, která jsme denně zpívali s dominikánskými sestrami při odpolední vycházce: „Guadalupana era Mexicana, Mexicana.“ Výklad není snad zapotřebí. Vybavují se mi slova z knihy životopisu sv. Martina de Pores vyslovená prezidentem Bermúdezem: „America tierra de Dios i por Dios.“ „Žádný občan Latinské Ameriky nemůže být rasistou, protože v jeho žilách koluje také indiánská krev.“

Myslím, že vlastní život a soužití obyvatel Latinské Ameriky je odpovědí na onen teoretický diskurz a potvrzením jednoty lidského rodu, jeho touhy po svobodě, rovnoprávnosti a plné lidské důstojnosti. Amen.

Kardinál Dominik Duka OP