Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Oslavy 800 let dominikánského řádu v Šoproni

Oslavy 800 let dominikánského řádu v Šoproni

Oslavy kulatého výročí založení dominikánského řádu pokračovaly 19. října 2016 v maďarské Šoproni. 

19. října 2016
Přednášky / Proslovy

 

Je pro mne velkou ctí ale i jistým překvapením, že mohu na toto téma vyslovit přednášku o dominikánském řádu zde v Maďarsku, v historickém a známém městě Soproni.

 

Vaše město známe z lidových písní, které nám připomínají hrdinský boj Uherského království na hranici křesťanského světa s rozpínavostí Osmanské říše. Měl jsem tu čest seznámit se s novodobou historií dominikánského řádu v Maďarsku prostřednictvím již zesnulého polského provinciála otce Michala Mroczkowského, který byl spojkou dominikánů žijících v zemích působení našeho společného patrona sv. Vojtěcha, nikoliv dominikána, ale benediktína, který vstoupil jako pražský biskup do řehole sv. Benedikta v sousedství baziliky sv. Sabiny na Aventinu. Měl jsem po léta výsadu, že mi bratr, mající na starost ubytování hostí v Santa Sabina, dával vždy celu s oknem na věž sousedního kostela, kde měl mít svou celu sv. Vojtěch v době římského pobytu. Později jsem se mohl seznámit s řadou vašich spolubratří, především s otcem Pálem Leszkowskym, otcem Doci, Józefem Putilowským. Jako provinciál z doby, kdy jsme žili v podzemí a provincie se rozkládala na území celého Československa, jsem díky Košicím mohl hlouběji poznat také historii maďarské provincie.¨

 

Začátky našeho Řádu bratří kazatelů za Alpami nás spojují v jeden osud. Mezi bratry z našeho prostoru byli přijati sv. Dominikem do řádu sv. Hyacint, bl. Česlav, Jindřich Moravský a bratr jáhen Pavel. Jeho sochu, jak všichni víme, nalezneme v Budapešti na Náměstí hrdinů, jakoby ve stínu Arpáda, zakladatele dynastie sv. Štěpána a dalších. Tam se také maďarský lid mohl rozloučit v době znovu nabyté svobody s nezapomenutelným kardinálem, primasem a arcibiskupem ostřihomským Józsefem Mindszentym. Bratr Pavel, jakoby šel v duchu přání sv. Dominika, hledá pravlast Maďarů a nalézá ji ve stepích na Volze.

 

Začínám tak trochu romanticky, ale myslím, že právě tento první maďarský dominikán nese v sobě to, co je vlastní našemu charismatu, hledá pravdu, nestačí mu jenom výpověď. Neptá se, kdo to říká, ale co říká. V tomto případě jediným argumentem je nalézt stopy, dokázat, že tomu tak je, a víme, že se mu to z části i podařilo. To jsou dějiny nejen naší spirituality, ale naší identity.

 

Společenství našeho řádu na rozdíl od mnoha jiných řeholí postrádá uniformitu. Vezměme jen onu zakladatelskou trojici. Ne v historickém, ale v kontinuálním pojetí je to sv. Dominik, sv. Tomáš Akvinský, sv. Kateřina Sienská. Zamysleme se, jak velký rozdíl je mezi těmito osobami, chcete-li, v jejich spiritualitě. V našem pražském kostele sv. Jiljí nalézáme právě tyto tři zmíněné světce. Sv. Dominik jako otec, sv. Tomáš jako syn a sv. Kateřina zastupuje Ducha Svatého. Ano říkáme tomuto oltáři oltář Svaté Trojice., to proto, že vedle těchto světců je zobrazení Nejsv. Trojice: Otce - ctihodného starce, Syna představuje Pražské Jezulátko a Ducha Svatého holubice. Trinitární rozměr naší víry nám také odpovídá na důraz, který kladou naše konstituce a tímto zdůrazněným principem našeho života je společenství.

 

Příliš často hovoříme o našem řádu jako o demokratickém řádu. Zamýšlíme-li se nad demokracií, kterou jsme učili celou Evropu, můžeme zde hledat i jistou paralelu mezi vaším parlamentem na řece Dunaji s londýnským parlamentem s jeho věží a hodinami Big Benem, či s americkým kongresem. Byly naše konstituce, které inspirovaly středověký politický systém městských a později i zemských demokracií. Demokracie není vláda většiny nad menšinou či naopak, vzpomeňte na prefaci k slavnosti Nejsvětější Trojice: rovnost bytí, vzájemnost v lásce... Tedy dovedeme pochopit, proč cílem našich jednání není přehlasovat druhé, ale v cestě vzájemné diskuze a někdy i kompromisů docházet k řešení, které je závazné pro všechny, i když s tím nemusím zcela souhlasit. To je také důvodem proč nejenom nacházíme dominikány ve 13., 14. i 15. století na univerzitách ale také na královských dvorech jako poradce, zpovědníky, kteří však nezdůrazňují taktiku a strategii, ale touhu hledat pravdu v poznání i v životě. Sedmnácté století již nestaví na charakteru rytířství, tj. na víře a cti, jak napsal nádherně ve své knížce otec Raymond Bruckberger OP, vojenský kaplan gaullistického hnutí odporu, který také sloužil ono slavné Te Deum po osvobození Paříže za přítomnosti generála Charlese de Gaulla. On sám byl původně novic u otců jezuitů.

 

Sedmnácté století označuje za století armád žoldnéřů, kteří taktiku a strategii nadřazují cti a pravdě. Intrika, úskok jsou oslavované metody boje. Myslím, že stojí za to položit si otázku o temném středověku a světlech renesance, která zrodila právě tuto vojenskou etiku. Můžeme také dodat: Čemu bychom přirovnali náš současný život?, naše společenské a politické chování?

 

S objevením Nového světa přichází také nová etapa v životě našeho Řádu. Jsou to bratři, kteří absolvovali svá studia na univerzitě v Salamance, či na vlastním generálním studiu ve Valladolidu. Nový svět, nové národy, nové kultury a civilizace staví tehdejší Evropu šestnáctého století před dosud neřešené otázky, kdo jsou ty bytosti z amazonského pralesa. Běžný kolonizátor zachází s nimi jako s otroky, ale toto není možné. Kněz - kolonista Bartolomeo de las Casas šokován masakrem indiánského obyvatelstva nalézá duchovní útočiště v dominikánském klášteře, kdy se převor postaví proti tomuto jednání a vystoupí na obranu původního obyvatelstva. Jsou to Otcové se Salamanky a zmíněného Valladolidu Francisco de Vittoria, či Melchior Cano a další, kteří vystoupí podníceni zprávou Bartolomea de las Casas na obranu Indiánů. Slavná obhajoba psaná Otcem Vittoriou začíná slovy. „Nikdo se nerodí jako otrok“. Jde tak daleko, že zpochybňuje způsob kolonizace, sesazování místních vládců a požaduje také náhradu za zcizený majetek Indiánů. Myslím, že jsme nedokázali do dnešního dne ve světě dostatečně upozornit na to, že otázka zrušení otroctví, ke kterému přistoupil španělský parlament = Cortesy, předchází o dvě staletí známé prohlášení o lidských právech s vyhlášením nezávislosti USA se zrušením otroctví v druhé polovině 19. století (Válka Severu proti Jihu). Zrození nové kultury v Latinské Americe, především v místě působení našeho Rádu tj. v Peru v původní široké rozloze, hovoří o skutečné evangelizaci. Měl jsem možnost přesvědčit se na vlastní oči o nádheře našeho konventu v Cuzcu a dalších místech v Peru, a tak není náhodou, že prvními světci Ameriky jsou sv. Růžena z Limy, sv. Martin de Porres, sv. Juan Macias, či sv. Ana de los Angeles. Jakobínská diktatura a její ideje vyrostlé z ateistického osvícenství, znamenaly téměř úplnou likvidaci našeho Řádu. Církev podřízená státním strukturám administruje duchovní život v uniformitě vzdělání a zbožné praxe. Hledání pravdy, argumentace a volnost rozvoje charismatu se stanou historií poplivanou s přídomkem „barbarský temný středověk“. Myslím, že i mnozí bratři a sestry se velmi těžko vyrovnávají s touto minulostí, kde nám byla připsána skvrna inkvizice a cenzury, což je určitým způsobem ahistorismus. Na druhé straně musíme říci, že celá naše společnost, i církev se dopracovala k pojmu náboženské svobody až v republikánské Francii devatenáctého století, kde se obnovitelem Řádu nejenom ve smyslu provinčním, ale duchovně celosvětovém, stal Otec Henri-Dominique Lacordaire. Původně mladý advokát hlásící se k ateismu, ale myslící muž, který hledá, nalézá víru a káže na nejslavnější kazatelně středověku ve stavbě, která je kamennou sumou teologie sv. Tomáše - v Notre Dame de Paris. Tento slavný kazatel se rozhodne spojit svůj život v šíleném podniku obnovy Řádu, který je tak těžce jakobínskou a laicistickou Francií pošlapán. Dlouho jsem hledal důvod, kde byla jeho inspirace, kde našel sílu jít touto cestou, protože jeho spolunovic Otec Jandel byl až příliš zahleděn do minulosti, aby mohl pochopit současnost. Byla to Provence se svou legendární minulostí o hlasatelce evangelia, apoštolce apoštolů, Maří Magdaleně, její setře sv. Martě, či bratru sv. Lazarovi, tradičnímu prvnímu biskupu Marseille. A tak jeskyně v La Sainte Baume, jakož i krypta baziliky St. Maximine, s ostatky a relikviářem lebky této světice, znamenaly pro Otce Lacordaira živé setkání s vírou té, která musela hledět do prázdného hrobu, kdy možná i v jejím nitru hlodala otázka, co dál, vždyť celé dílo jejího milovaného Mistra je totálně v troskách. Ale pak přichází to známé oslovení. Asi bychom měli říct „Miriam“, a to stačí. On žije, a je to ona, která burcuje ty, kteří byli jeho učedníky: „On žije!“ a tento výkřik, toto radostné poselství dává prostor církvi. A tak i Otec Lacordaire chápe, že Řád musí žít, protože on hlásá živou víru. Skutečné obnovení Řádu připadlo poslednímu novici Otce Lacordaira bl. Hyacintu Cormierovi. Je to on, který se pustí do šílených podniků, jako je založení Jeruzalémské biblické školy na konci 19. století v prakticky zdevastované vesnici, která se nazývá Jeruzalém - vysokého učiliště, které nemá spojení se světem. Ale on pochopil, že má-li vyvrátit Renanův Život Ježíše, pak musí jít na místo pátého evangelia, kterým je Palestina a nejenom perem, ale i kladívkem a lopatou, archeologickými pomůckami dokázat co hlásal Rabín Maří Magdaleny. Není možné studovat teologii bez Písma, a proto po tomto kroku založení biblické školy v Jeruzalémě zakládá Otec Cormier studium, později univerzitu, Angelicum. Když se zamýšlím nad jednou z nejvýraznějších postav církve 20. století, polským papežem Wojtylou (sv. Jan Pavel II.), s jeho rozměrem hlásání evangelia, novou evangelizací, také i studentem Angelica, spojeným s historií krakovského konventu, kde odpočívá sv. Hyacint, velký apoštol Východní Evropy, domnívám se, že Provence Maří Magdaleny s živou vírou dýchala i v srdci tohoto muže, apoštola světa. Víme, že dílo Lacordairovo či Cormierovo dochází vrcholu na Druhém vatikánském koncilu, je to přítomnost otců Dominiqua Chenu a Yves Congara a dalších, kteří navracejí církvi onu potřebnou podobu zavrhovaného středověku. Církev jednoty bez uniformity, církve víry a dialogu, která nebude tolik závislá na strategii a taktice, ale bude vždy hledat pravdu, která se osvobozuje sama sebou a nemusí být prosazována silou.

 

Žijeme ve světě globalizace, kdy supermarket idejí nám nenabízí jen nové ideje, ale také řadu polopravd a fantasmagorií. Tento svět nám představuje člověka jako bytost schopnou emocí. Říká nám, že žijeme ve světě, kde vše je relativní, žádná pravda neexistuje. Ale jak už to vždy bývá u lhářů a podvodníků, to jenom oni mají pravdu, kterou se nebojí prosazovat taktikou či násilím. Diktatura militantního ateismu, libertianismu, nemůže nás ani zaskočit ani překvapit. Fides et Ratio jsou slova encykliky, které nám sv. Jan Pavel II. odkázal. Univerzity středověku byly postaveny na devíze: fides quaerens intellectum, slavné dílo sv. Anselma z Canterbury. Anebo mi dovolte skončit slovy Alberta Einsteina: „Věda bez náboženství je jako člověk, který kulhá, náboženství bez vědy je jako slepec.“ Dovolte, abych těmito slovy ukončil svou úvahu, ale také tento závěr považoval za výzvu sestrám a bratřím sv. Dominika, služebníkům „svatého kázání“.

+Dominik kardinál Duka

Další příspěvky:

Přednáška k 800. letům dominikánského řádu
Přednáška k dominikánům v Paříži
800 let dominikánského řádu v české kotlině