Přednáška na Hoře sv. Otýlie

Přednáška na Hoře sv. Otýlie

Při návštěvě Štrasburku se kardinál Duka setkal 24. května s francouzskými dominikány na Hoře sv. Otýlie.
26. 05. 2017  20:33

 

Vracíme se 1300 let nazpět a můžeme si klást otázku, jaký to má smysl. Žijeme v době, která chce žít přítomností, ale sled událostí, záplava informací, úsilí o stálé inovace spíše pohlíží do budoucnosti. Vědci, konstruktéři, technici nám slibují stále nové a výkonnější stroje. Druzí přemýšlejí o souvislostech a dopadech nové robotické civilizace a vyslovují otázky, ale také pociťují obavy z neznámého. Na jedné straně vidíme vědecký a technický rozvoj a v protikladu současně úpadek rodinného života, selhávání charakterů. Hovoříme o „tekoucí společnosti“, o které je možné říci, že nezaručuje žádnou jistotu a oporu. Tento poznatek se dotýká téměř všech institucí. Přitom můžeme také slyšet na naši adresu: „No, a co 2000 let křesťanství, co za tak dlouho dobu dokázalo, co dokázala ta vaše církev, respektive co jste dokázali vy, abyste mohli kritizovat dnešní plovoucí společnost.“

 

Co víme o svaté Otýlii, kde jsou historická fakta, o která se můžeme opřít. Myslím, že je třeba nastínit si dobu, v které žila a jaké o ní předala svědectví. Antické křesťanství čelí rozpadu Římské říše, zdola přichází tlak arabské invaze do Evropy a ze severu a východu se po několik staletí tlačí germánské kmeny. Na počátek této doby patří slova svatého Augustina: „Tam dole pod hradbami se rodí nový svět,“ to byla odpověď na zděšené volání ostatních biskupů, když hovoří o zániku světa. Tak jako svatý Augustin reagovali papežové tohoto období stěhování národů, či chcete-li období globalizace, svatý Lev Veliký a později svatý Řehoř Veliký. Vhled do budoucnosti měli právě tito muži hluboké víry, modlitby a vnitřní svobody, která jim dávala vidět do budoucna. Barbarství doby bylo překonáno vnitřní proměnou. Křesťanství se nešířilo pomocí státní moci, násilím, ohněm a mečem. Germánská Evropa Franků a Burgunďanů se stává křesťanskou díky iroskotským mnichům, misionářům a kazatelům. V pokřtěném králi Chlodvikovi vidí jakoby v retrospektivě biskup Řehoř z Tours nového Konstantina a biskup Avitus z Vienne, kterého známe z tragicky bouřlivého příběhu burgundského krále svatého Zikmunda. Avitus napsal: „Vaše víra je naším vítězstvím.“

 

Jistým způsobem příběh svaté Otýlie navazuje na svatého Zikmunda. Legendy popisují rodinné tragédie, nově pokřtění svádějí vnitřní boje, pohanské tradice a zvyky jsou často silnější než hodnoty a požadavky Evangelia. Vždy v těchto příbězích jde o život, soužití a úctu k životu, toleranci, ale především jde o zákon skutečné lásky. Té lásky, kterou hlásá kříž Ježíše Krista. Všimněme si, že tyto tragédie se především odehrávají v rodině. Rodina je tedy prostor, který rozhoduje a formuje nový život, novou civilizaci. Není-li zdravá rodina, pak onemocní celá společnost. Rodina je nazývána buňkou společnosti, v případě, že je nemocná buňka – rodina, můžeme hovořit o jakési rakovině a rozpadu celé společnosti. Tato nemoc také z pochopitelných důvodů rozkládá i církev, není-li zdravá rodina, nemůže být zdravou ani církev. Bez rodiny nemůže existovat, ani společnost ani církev. Mluvíme o přirozené biologické rodině, ne o produktech postfaktické společnosti, která nutně vytváří lživý a falešný obraz, přelud, který není schopen života.

Věřím, že jako poutníci znáte životní příběh svaté Otýlie, dcery alsaského vévody Adalricha či Eticha. Otec odmítá slepé novorozeně, svatou Otýlii. Nepřipomíná vám to osudy dětí ve Spartě, jaký byl osud dětí v pohanské době? Říkají nám historici, že bez mariánské úcty, bez madony s dítětem nelze si představit soubor práv dítěte. Položme si současnou otázku: Jaký je osud nenarozených, týraných, zneužívaných a vykořisťovaných dětí? Zabýváme se opravdu údělem dětských migrantů? Zajímají se o ně či o děti v naší společnosti všechna ta alternativní feministická a genderová hnutí? Toto poutní místo však nám ukazuje smíření rodiny. Odpočívají tu společně dcera svatá Otýlie i její otec i matka. Deterministická psychologie komplexů byla překonána, člověk není odsouzen být otrokem vášní a hříchu.

Svatá Otýlie nalézá zrak při křtu, který udělil snad strýc svatý Erhard, biskup z Řezna.

 

Přišel jsem spolu s vámi oslavit toto velké jubileum z Prahy. V naší katedrále, která je permanentním centrem víry a historie a kde se díky králi a císaři Karlu IV. nalézají ostatky svatého Zikmunda jako i svaté Otýlie. Je zajímavé, že mají i své kaple. Svatý Zikmund se stal patronem České země a vrátil králi Karlu IV. zdraví po těžkém úrazu. Karel, pokřtěný Václav, nese své jméno po vašem králi, neboť byl v Paříži vychováván a vzděláván a při biřmování si zvolil jméno Karel. Z Paříže si také přivedl i svou manželku Blanku z Valois. V kapli svatého Erharda a Otýlie je pohřben druhý pražský arcibiskup a první český kardinál Jan Očko z Vlašimi. Jeho jméno prozrazuje i nemocné oko, kterému svatá Otýlie částečně navrátila zrak. Byl to on, který pohřbíval císaře a krále Karla IV. a nazval jej tehdy Otcem vlasti.

 

I samotné germánské jméno svaté Otýlie prozrazuje mnohé: „Boží světlo“. Ve světle Kristova zákona lásky, který nám předal v nové smlouvě ve večeřadle v Jeruzalémě, je možné hledět do budoucnosti s nadějí a důvěrou.

 

Opakujme s biskupem Avitem: „Fides nostra victoria“ – víra je naše vítězství. Malý exkurz do pražské katedrály svatého Víta postavené dle projektu Matyáše z Arrasu jen potvrzuje známé rčení o svatých, kteří spojují Evropu. Zde jsme ve stínu Strasbourgu a Evropského parlamentu a dovolím si říci, že se zde nabízí recept na reformu Evropské unie. Modleme se za tuto reformu, tak potřebnou pro naše dny.

 

Homilie Dominika kardinála Duky OP Strasbourg - Mont Sainte Odile v Alsasku ve Francii u příležitosti 1300 let od smrti sv. Otýlie – st.Odile

ARCIBISKUP DOPORUČUJE
 

 
boxík dole - facebook
 
 
 

 
box dole