Uvažoval jsem, o čem zde mám promluvit, a dospěl jsem k názoru, že o tom, o čem uvažuji. Není to východisko z nouze pro člověka, jemuž byly v církvi svěřeny úkoly, které ho víc než plně zaměstnávají, a nemá proto možnost soustavně badatelsky pracovat. Ticho archivů a knihoven, soustředěnost vědecké pracovny, čas na vědecké debaty akademiků, musím si už nejméně dvacet let odříkat. Mé rozhodnutí hovořit o tom, o čem přemýšlím, je doufám správné proto, že vám ukáže, k čemu a jak je důležitá vaše práce. To vás může potěšit a povzbudit. Může vám to také přisunout nějaké inspirující myšlenky a dokonce vám budu moci položit otázky, které nejsou snadné, ale jsou potřebné pro ty, kdo řeší problematiku současnou a nesporně i budoucí. Bez významu není ani to, že přicházím ze země, která byla hlavním jevištěm cyrilometodějské misie, která touto misií byla definitivně pokřestěna a která svou státnost odvíjí od zakladatelského díla obou bratří. Budu se konečně zabývat i tím, co je naopak inspirující pro mne na práci vaší, což může zpětně obohatit vaši metodu.

Začnu posledně jmenovaným. Jsou zde vedle sebe filologové a lingvisti, historici, právníci, filosofové a teologové. Co disciplina, to svébytný pohled. Nemusím vykládat, že jedni se neobejdou bez druhých. Zajímavé je, že při celkovém pohledu vůbec nelze mluvit o vědě základní a vědách pomocných, i když každou jednotlivou otázku řeší právě jedna z disciplin a ostatní v ní hrají úlohu pomocnou. U jiné otázky se to může obrátit. Mně z toho vyplývá impulz k pochopení rovnosti daný onou nadřazeností celku nad dílčími přínosy, a správným uchopením role ve spolupráci na něčem, co se týká všech. Vaše spolupráce je cenným příkladem v době, kdy se jinde spolupráce nedaří.

Mutatis mutandis platí totéž pro pestrost národního složení této konference. Je pochopitelné, legitimní a hlavně nesmírně důležité, že badatelé přicházejí z odlišných národních dějin a tradic. I kdyby byly zatíženy různými hluboce zakořeněnými předsudky, vždycky přinášejí spolu s úhlem pohledu něco, co by druhým mohlo uniknout. Badatelský nadhled umožňuje snazší překonání sporů, které nás zneklidňují. Ekumenické snahy bez kvalitní vědecké práce budou vždy jen krásnou, ale vposledku vratkou ochotou. Jsem rád, že při této příležitosti mohu připomenout vědecký přínos unionistického hnutí na moravském Velehradě. V důvodech, které přivedly na první Velehradský unionistický kongres jednotlivé účastníky, jistě hrály svou roli cítění slovanské pospolitosti a osobní bolestný pocit z rozdělení křesťanů stejně jako obdiv a přátelství k lidem patřícím do jiného úlomku onoho úžasného křesťanstva doby před roztržkou. Nicméně to, co činí Velehrad Velehradem je v prvé řadě práce badatelská. Byli bychom ovšem akademicky asociální, kdybychom neviděli, že Velehrad učinilo Velehradem – s jakýmsi úsměvem, ale zcela vážně musím opět říct v první řadě, jenže z opačného směru – lidové hnutí vedené citovou nábožností a nekomplikovanou, a proto životně jasnou a pravdivou vírou. Bylo jistě symbolické, že první návštěva východu blaženého Jana Pavla II. po pádu Železné opony vedla na Velehrad, že již před tím prohlásil sv. Cyrila a Metoděje spolupatrony Evropy, a to samozřejmě celistvé, ničím nerozdělené Evropy, a konečně i to, že právě tam poprvé zmínil synodu o Evropě. Dějinné symboly nepadají z nebe, vyrůstají a krystalizují v pozemských dějinách. Zmíněné počiny Jana Pavla II. přirozeně vyrůstají z vědecké i prostě lidové tradice Velehradu a jsou jejím uznáním.

V danou chvíli přede mnou stojí dvě otázky.

Prvou z nich je, že letošní oslavy cyrilometodějského výročí, stejně jako jiná historická výročí přinášejí šanci, která se teoreticky může stát velmi nebezpečnou. Nesporně v oslavách všichni vidíme možnost vstřícného setkání, přejeme si a očekáváme krok na cestě ke smíření. Zároveň však problémy znovu klademe na jednací stůl a zkušenější z nás vědí, že stačí malé pochybení, aby se staré spory oživily a rozhořely. Jsem rád, že přípravy jsou v plném proudu, hlavní slavnost se blíží a neobjevilo se nic, co by nějak ohrozilo kýžený výsledek. Zajímavé je, že čím vzdělanější a tím pádem věci znalejší lidé jsou, tím menší je zmíněné nebezpečí obnovení sporů. Nicméně tam, kde se přípravy dotknou širší veřejnosti a oslavy připomenou, že tu vůbec nějaká misie byla a že sv. Cyril a Metoděj ovlivnili naše dějiny, je probuzen starý substrát ne dost vzdělaného názoru se všemi neblahými předsudky a řevnivostmi. Za dobrou ilustraci potřeby dostat se k jádru věci, ať už cestou vědeckého zkoumání nebo cestou prohloubení života z víry považují reakci jednoho z našich akademiků, kterému po popularizační přednášce byl položen dotaz: „A kde byli Cyril a Metoděj doma? Já myslím, že jsou naši.“ Odpověděl: „Nevím, co byl jejich domov, nejspíš rodná Soluň, ale budeme-li si klást podobné otázky, docela určitě se pohádáme a přitom je jasné, že Cyril a Metoděj jsou naši, nakolik jsme my jejich.“

Druhou otázkou, kterou se skoro trápím, je stav vzdělanosti současné společnosti. Názory a opětovné výzvy Sv. Otce Benedikta XVI. o vztahu vědy a víry všichni známe. Jako diecézní biskup kladu si tutéž otázku ještě trochu jinak, totiž z hlediska pastorace. Spojení mezi myšlenkovým světem inteligence a prostých lidí bylo po celá staletí udržováno vírou. Ta tvořila rámec života celé společnosti, ve které žila úcta lidí bez vzdělání k lidem vzdělaným, kteří byli zásadní složkou elit, i když se to nemuselo v horizontální dimenzi moci vždy projevovat. Z druhé strany existovala úcta vzdělaných k málo vzdělaným. Vzdělaní si uvědomovali svou zodpovědnost vůči druhým a byli to především kněží, kdo jim vzdělání zprostředkovávali. Tento směr oboustranného vztahu byl opřen o požadavek úcty ke každému člověku, který křesťanství přináší. Bezpočtu porušení tohoto ideálního stavu nemůže tento formát společnosti z historie vymazat. Současná společnost v mnohém ztrácí svou soudržnost a jedním z projevů, který se vždy znovu stává příčinou, je radikální nárůst vzdálenosti mezi intelektuálními špičkami, vzdělanou vrstvou a nevzdělanými, kteří se stávají moderními párii. Je to obrovský problém sociální, ekonomický a samozřejmě mravní, který se promítá do politiky a tvoří pochopitelně hrozbu manipulovatelné masy, která může při demokratických zásadách a právech vynést k moci kohokoli, tedy i ambiciózního autokrata, který demokracii brutálně ukončí a opřen o nevzdělance nastolí neslýchanou diktaturu.

Pastorační povinnost biskupa vede k úvahám o pastoraci obou částí společnosti. V oblasti intelektuální lze jednoduše aplikovat, co říká Sv. Otec. V oblasti druhé to zdaleka není tak jednoduché, neboť tam jde o zprostředkování vědeckých poznatků k prohloubení víry. Přicházím ze země, v níž došlo k jinému vývoji než na západě Evropy. Všechno je u nás komplikováno nejprve zastavením vývoje, vývojem jiným směrem a pak skokovým přesunem nepřipravené společnosti do situace, která na západě zrála padesát, popř. sedmdesát let. Po dvaceti letech svobodného vývoje se odmítám donekonečna vymlouvat, ale vím, že zmatené turbulence našeho politického života, nově, zdůrazňuji nově, vzniklá všeobecná mravní krize a celkový stav společnosti je zásadním způsobem determinován vším, co na společnosti způsobila doba totalitních režimů a co nám teprve nyní dochází. Dědictví komunismu leží často jinde, než kde jsme pociťovali jeho tlak.

Vrátím se k Velehradu dnešních dnů příprav cyrilometodějského výročí. Dobrému pozorovateli nemůže uniknout, že se silně ozvaly tóny oslav milénií z devatenáctého století. Lidová věřivost, poutnictví, lokální patriotismus, vše, co na tvář intelektuálů tehdy přinášelo nadřazený úsměv, mění se dnes občas v nelítostné pohrdání. Na druhé straně to pak pochopitelně vyvolává nechuť k nesrozumitelným řečem „těch vzdělaných“, kteří nevědí nic o životě. Láska jedněch a víra druhých jsou v nebezpečí. Co s tím? Jednoduchá obnova lidové zbožnosti není možná, protože už nemáme rurální lid, který byl jejím nositelem. Máme ovšem lid. Nemáme ani klérus jako jednolitou vzdělanou vrstvu, protože máme takřka profesionální teology a na druhé straně při dnešním stavu bádání relativně chabě vzdělané kněze. Máme ovšem inteligenci. Pohled do 19. století je poučný. Tehdy šlo o osvětu a povznesení lidu. Dnes mutatis mutandis máme před sebou tentýž úkol. Cesta k jeho naplnění se mi rýsuje v rámci církve v intenzivní vzdělavatelské činnosti, která povznese poznání a tím prohloubí duchovní život lidí. Co chybí je pedagogicky moudrý, laskavý a vůči posluchačům citlivý přenos vědy ke středním a nižším vrstvám. K tomu musíme připravit kněze, ale také katechety, vytvářet studijní kroužky laiků v řadách inteligence, ale i všude, kde se ozve zájem.

Vím, jak se v současné době měří výkon vědce ve výzkumu a vysokoškolského učitele na univerzitách. Jenže naléhavá potřeba společnosti i církve mě nutí, abych Vás vyzval k práci na srozumitelných popularizačních knihách a pedagogicky kvalitních učebnicích a úvodech ke studiu. Že takovým knihám předchází čistě badatelská práce, všichni vědí.  Bez nich totiž budeme ztrácet mnohé talenty a vzájemné porozumění a budeme přispívat k degradaci kultury a vzdělanosti. Představa, že by se pokleslá nevědomost změnila v nenávist vůči ghettu ze slonovinových věží učenectví, je děsivá.

Nyní bych se rád věnoval některým disciplínám zde zastoupeným. Často přemýšlím o možnostech a úkolech historiků. Navázal bych na myšlenku českého historika prof. V. Dvorníka, shodou okolností vyslovenou v předmluvě jeho nejdůležitější cyrilometodějské monografie Byzantské misie u Slovanů: „… historická práce nezačala včera. V jistém slova smyslu nás velikáni erudice ze 17. století vysoce převyšují. My jsme však v dějinách dospěli k bodu, na který oni ani nepomysleli: k historické práci chápané jako rekonstrukce minulosti na základě dokumentů jsme přidali smysl pro dění, pojem vývoje. …. Historie tudíž není zdrojem pouhého celistvého pochopení věcí minulosti, ale i uvědoměním si a zhodnocením naší vlastní situace, našeho chování a nejlepšího řízení naší činnosti. Zdá se, že lidstvo přichází k bodu, kdy znalost jeho vlastních postupů je dostatečně přesná a dostatečně kritická na to, aby mohla sloužit jistému řízení jeho vlastního vývoje.“

Dobrá, můžeme souhlasit, že staticky pojatá rekonstrukce minulosti postrádá úplnost. Svým způsobem ztrácí i smysl, protože je jakoby vyňata z řetězce příčin a důsledků. Vysledování takových řetězců je ovšem daleko obtížnější než konstatace dat. Doložitelnost výsledků je v úplnosti nemožná. Historik, když obhajuje svou interpretaci faktů, má po ruce jen logickou koherenci svého výkladu. To není málo.

Ony zmíněné linie kauzality jsou navíc zatíženy otevřeností dějin do budoucnosti a je přirozené, že historie jako popis dějin se musí vyvíjet. Historik, a to i při zájmu o velmi vzdálené děje, musí řešit otázku o úloze své vědy i o své vlastní osobní úloze v současném dění. Historie je vážným nástrojem politiky a dějinného vývoje vůbec. Můžeme snad oprávněně doufat, že jasná ideologická zneužití a zcela pokroucená podání historie nám už nehrozí. Mnozí z nás je zažili, ale zdá se, že ti, kdo je nezažili, nedoceňují ani jejich zločinnost ani jejich nebezpečí. Situace se komplikuje také tím, že i očividně tendenční a nepravdivé historické výklady nelze jednoduše vyházet z knihoven a škrtnout. Jsou totiž součástí dějin a pokud to byly výklady, které ve školách formovaly celé generace, mají vliv dodnes. Historik se ve snaze po pravdivém poznání musí vypořádat s nánosy nesprávných interpretací a ideologizací, jak je v případě cyrilometodějského bádání navrstvily celé generace úcty hodných nadšenců i politických přisluhovačů. Rozmotat pocuchané předivo sporných názorů z celého 19. a více než poloviny 20. století bohužel musíme, abychom nevědomky nepokračovali v tom, co považujeme shodně za nesprávné. Vezměte, prosím, v potaz např. otázku národní hrdosti či národního cítění, popř. vůbec národní příslušnosti. Otevřít úvahu o tomto tématu po zkušenosti s nacismem a proletářským internacionalismem, a v době vzniku nadnárodní Evropy a v době, kdy nacionální náboj je každou chvíli přítomný v politických kampaních, nemůže nikdo jiný než věcní a klidní akademici. Dobrým úvodem či příkladem, na kterém je možné hledat řešení, je zcela určitě ta část díla soluňských bratří, která se týká překladu Písma do slovanského jazyka, jeho uvedení do liturgie a disputací při jejich obraně.

Historik si musí být vědom toho, že nestojí nad dějinami, ale v nich, a to dokonce jako jejich významný aktér. Nemůže se zbavit své subjektivity. Musí si být vědom také toho, že dějiny, objekt jeho studia, zdaleka nemají povahu objektů exaktních věd. I ty čekaly dlouho na metody jako např. Prigoginovu teorii disipativních struktur, kterými by se daly zkoumat neopakovatelné děje, jako je víření vodního toku. V dějinách vystupuje lidský fenomén, vposledku nevystihnutelné hlubiny lidských srdcí. Teoreticky nahlíženo by snad bylo možné historii učinit objektivní, kdyby dějiny byly desubjektivizovány a zároveň by historik byl vyňat ze současnosti. Druhé je nemožné, prvé navíc hraničí se zločinem proti lidskosti. Jaké tedy jsou možnosti k nalezení co nejpravdivějšího historického obrazu, když subjektivní faktor má takovou sílu.

Filosofové zabývající se poznáním a nalézáním pravdy upozorňují na potřebu vzájemného srovnání subjektivních pohledů. Můžeme při tom dojít alespoň k nějakému, možná malému, ale tím cennějšímu průniku. Nemyslím teď na nějakou kompromisní dohodu, ale o průniku mluvím ve smyslu teorie množin. Od tohoto, možná jediného, pevného bodu je pak možné vytvářet průnik stále větší a určitě lépe porozumět oblasti sjednocení v poli odlišných názorů. Uvědomuji si, jak zásadní roli mají bezpečné faktografické údaje získané kritickou heuristikou. Překročení ze sevření objektivistické statické historie, z něhož se tak raduje V. Dvorník, ani vteřinu neznamená, že historikům je dovoleno domýšlet, spekulovat, promýšlet varianty vývoje, k jakému by došlo, kdyby v určité situaci někdo býval jednal jinak, než opravdu jednal. Vedlo by to zpět do nekritického období před postavami jako byl L. Ranke, u nás J. Goll a další, kteří jsou právem považováni za zakladatele moderní historie a tvůrce historické metody. Vědecká postmoderna je ve společenských vědách týmž úkazem nekázně, který dnes sledujeme v politické praxi. Právo promýšlet historii jako evoluční proces nesmí badatele přivést k relativismu a výmyslům. Opět se musím vrátit k vědeckému odkazu Velehradu, který do cyrilometodějského bádání přinesl metodu věcného dialogu a vědomí, že i v nesprávném výkladu protivníka může být obsaženo něco, bez čeho nelze v poznání pokročit. Nikdy nezapomínejme, že dialog je vynoření smyslu z rozvlnění, které přináší rozhovor, jak to popisuje ve své filosofické fyziologii myšlení V. V. Nalimov.

Vždy budu upozorňovat na rčení Historia magistra vitae a jsem zastáncem toho, že bez dobré znalosti historie nelze zodpovědně přistoupit k problémům současnosti. Musím však i u tohoto pravidla aplikovat zásadu míry a uměřenosti. Karl Popper ve svých úvahách o nepopsatelnosti dějin jasně ukázal, že historie se neopakuje, a tím samým zúžil platnost připomenutého rčení. Dějiny nám nikdy nemohou dát návod ke správnému kroku. Existuje mnoho analogií, někdy silných, v žádném případě nejde o totožnost. Známe a každou chvíli vidíme ošidnost užití historických analogií v politických debatách. Vždy klopýtnou o to, že protivník použije jako kontra to, co chybí do totožnosti. Můžeme vystopovat určité pravidelnosti vývojových křivek, můžeme jejich zobecňováním dospět k poznání principů, nikdy nás to nevybaví technologiemi pro řízení dějin. Nemáme totiž možnost laboratorním způsobem zopakovat minulý děj s určitým nastavením drobných změn, abychom zjistili, co se stane. Technologické postupy známe jen v podobě ideologických utopií, které, jsou-li aplikovány jako vědecké řízení společenského vývoje v dikci marxismu, nebo jako systémy prognostiků v dikci postmoderní sociologie a politologie, vždy vedou ke střetu se skutečným vývojem a stávají se jeho překážkou. Dobře je to dnes vidět na snahách a nesnázích ekonomů, kteří uvěřili v exaktnost své vědy. Ekonomie je vědou empirickou a spekulativní modely v ní fungují dobře jen in vitro. In vivo jsou vystaveny právě tomu, co přináší lidský faktor, subjektivitu a tím i nevypočitatelnost lidského jednání.

Přesto historie je učitelkou života, protože nejen jedinci, ale i národy a lidstvo jako celek získává zkušenosti. V lidské společnosti na rozdíl od ostatních živých organismů je možné zkušenost uchovávat snadněji. Nerozumím biologickému vývoji druhů, způsobům předávání genetické informace, ale vidím, že jen člověk, který má písmo a knihy má paměť, která přesahuje život jedné generace, což mimořádně akceleruje vývoj poznání. Na Moravu a do slovanského světa přinesli tuto akceleraci vývoje sv. Konstantin a Metoděj. Konstantinova tak často opakovaná věta jako nahé jsou národy bez knih, hovoří mimo jiné o slabosti národů, které nemají dostatečnou dějinnou paměť, kterou umožňuje jen existence knih. Ústní tradice dostatečná není.

Úkolem historiků je pečovat o historickou paměť, a to ne jen deskriptivně, ale řekl bych i psychoterapeuticky. Připadá mi, že psychika národů je různým způsobem nemocná. Stará traumata nás děsí, máme strach z dávno minulého strachu, občas vyrazí iracionální šílenství zvané válka, skupinová apriori mají rysy obsese. To vše máme řešit anamnézou svých dějin. Možná to zní přehnaně, ale moderní historikové by se měli stát moudrými psychoanalytiky národů.

Dovolte mi nyní malou vložku, při níž bych se obrátil k přítomným filologům a lingvistům. V mnohém řešili v dějinách své vědy obdobné problémy, které řeší historici. Jsou v jejich poznání dál, protože to měli lehčí. Gramatika nějakého jazyka je daleko pevnější, definovatelnější, uchopitelnější objekt než dějiny. S jazykem už je to složitější. Hlavně však je gramatiku těžko ideologizovat. Gramatik má svobodnější život než historik. V čem však vidím shody. Moderní lingvista zná rozdíl mezi významem, smyslem a obsahem vět a promluv. Historikové k tak jasnému rozlišení zatím nedospěli, i když je zjevné, že to nějak platí i o událostech. Lingvisté vědí dost o invariantu a vychýlení významu slov podle kontextu. Lingvisté rozlišují bez problému synchronní a diachronní popis jazyka. Ale přes tyto a jiné jasně definované hranice stojí vždy znovu před překladovými problémy a řeší, až kam lze jít cestou odklonění od doslovnosti – ke kontextu, k jak širokému, k dobovému úzu, k charakteru diskurzu a kulturní situaci doby vzniku díla…? Vždy budou oscilovat mezi vyhraněnými póly, z nichž jeden říká, že přeložit lze vždy všechno, a druhý, že skutečný překlad vůbec není možný. Právě tak jako historikové hledají pravý obsah sdělení. Nebudu už rozšiřovat tuto odbočku ještě další, která by ukázala tytéž problémy v práci teoretiků a dějepisců umění. Řeknu jen, že u ikonografie vystupují zvlášť silně.

Za jednu z klíčových otázek cyrilometodějského bádání považuji tématiku právní, která byla neprávem ve stínu zájmu. Na jednom právním momentu jsem si uvědomil vše, o čem jsem hovořil v pasáži o dějinách a historii. Dějinné události a rozhodnutí, které dostaly právní normu, právě kvůli ní vstupují do dění současného. Právní řád, jeho kontinuita a legitimita jsou přes všechny násilnosti a excesy ctěny a nezávislost soudů přeci jen pozvedá právní řád nad, resp. na horní plochu dějinného chodu. V dějinách naší státnosti se dvakrát v debatách čistě právních argumentovalo Velkou Moravou jako prvním uznaným státním útvarem na našem území. V roce 1918 při vzniku Československé republiky a v r. 1993 při jejím rozdělení na dva samostatné státy, Slovenskou republiku a Českou republiku.

Potřebu hlubšího poznání právní stránky slovanské misie na Moravu a prozkoumání právních důsledků díla sv. Konstantina a sv. Metoděje bych rád alespoň v nejhrubších rysech naznačil. Prvé nedocenění vidím v tom, že se stále ještě ne dost pracuje s tím, že šlo o misii papežskou, tj. římskou a nikoli o misii císařskou, tj. byzantskou. Promyšlení tohoto faktu je předpokladem pro pochopení vztahu církve a státu, který se po staletí vyvíjí. Vytvoření moravské církevní provincie a vztah církevního a občanského právního řádu při konstituci státní suverenity je dalším předpokladem. Ujasnění rozdílu mezi křesťanstvím a církví, dnes navíc církvemi, není jen otázkou teologie, ale také právní vědy. V každém případě se v dnešní situaci a současných debatách potřebujeme poučit o tom, co mají stát a církev společného a jaký byl jejich počáteční vztah, což může být v různých zemích, resp. jejich právních řádech různé. Při prvním pohledu na cyrilometodějské dílo a na konstituování Velké Moravy vyvstává totiž myšlenka, že vztah církve a státu lze popsat takto. Základním faktem je existence nějaké společnosti. Ta pro svoje fungování pozvedne dva systémy. Jeden je určen ke správě věcí horizontální dimenze praktického chodu života – to je stát. Druhý je určen k péči o vertikální, duchovní dimenzi nadčasového charakteru – to je církev. Stát je ovládán předpisy lidmi dohodnutého práva, církev zákonem Božím stojícím nad všemi lidmi. Jisté je, že moderní společnost potřebuje obojí. Pozitivní právo bez předpokladu mravnosti nemůže obstát a naopak dokonale mravná společnost bez excesů, kterým je nutno položit meze, je utopií. Stát a církev nemohou splynout, protože není možné ustoupit od oněch základních souřadnic horizontály a vertikály. Taková úvaha ovšem vede k tomu, že církev a stát mají společnou společnost, k níž patří a různou formou jí slouží. Kdykoli je služba porušena nedostatečným zájmem o celek společnosti, společnost to poškodí. Zároveň to nutně poškodí stát i církev.

Právní dílo Soluňanů je třeba hlouběji prozkoumat také proto, že dějiny práva nejsou vyčerpány popisem sledu právních kodifikací a judikatury. Jde také o nepsané principy právního myšlení, o právní tradici. Z tohoto hlediska víme snad dost o právu římském a byzantském. Jak ale mezi nimi stojí právní myšlení slovanských zákoníků odvinutých od Zákona sudneho ljudem? Jaké jsou rozdíly právních principů zákoníků platných na území říše a zemí středovýchodní Evropy. Pro všechna tato zkoumání ovšem potřebujeme znát jakýsi výchozí stav, který je  - pro středovýchodní Evropu především – dobou druhé poloviny 9. stol.

Děje, snahy, argumentace, vize a ideje obsažené v díle sv. Cyrila a Metoděje přinášejí mnoho pro naše dnešní rozhodování. Úsilí o právní a vymezený rámec území zasaženého slovanskou misií, tedy území římské liturgie ve slovanském jazyce může být pádným argumentem proti představě o Evropě regionů. Důvody pro upevnění křesťanství slovansky osídleného středu Evropy a misijní postup směrem na východ jsou očividným důkazem pro křesťanskou podstatu Evropy.

Z hlediska pastorace, ale i z hlediska celkového vývoje společnosti je poučná a inspirující také otázka, proč byla slovanská misie tak úspěšná a v čem vůbec byl definitivní úspěch křesťanství v 9. až 11. století. Slovanským misionářům na území Velké Moravy jistě pomohlo, že neměli potíže s jazykovou bariérou, ale jejich úspěch byl založen v něčem jiném. Přinášeli vyšší kulturu, větší vzdělanost a dopomohli k rozvinutí tamějších potencí. Byzanc vyslala na Moravu výkvět své a zároveň světové vědy a kultury. Prvé, na čem po příchodu začali misionáři pracovat bylo založení a vybudování školy pro výchovu domácí inteligence. Jejich misie byla lidštější a zasahovala hlouběji do společnosti, pronikala do každodenního života a oduševňovala ho. Kdybychom aplikovali Konstantinovy argumenty pro potřebu liturgie ve slovanské řeči na způsob hlásání Evangelia, došli bychom k závěru, že nejenom křesťanství nevnucovali, ale nabízeli, ale dokonce dávali najevo, že pohanské posluchače nutně potřebují. Podobně i vítězný úspěch křesťanství je založen na tom, že se křesťanský rámec života prosadil jako lepší životní styl (včetně ekonomiky), než byl do té doby etablovaný styl předkřesťanského otrokářství. Moderní evangelizaci, která je dialogem s novým pokřesťanským životním stylem konzumní kultury, vidím v tom, že věřící lidé předvedou, že je možné plně křesťansky žít a že to přináší větší přínos než nově etablovaný styl konzumní.

Kdybych spolu s vámi seděl mezi posluchači a vyslechl takovou přednášku, nejspíš bych si myslel, že má v mnohém pravdu, ale míra úkolů, které na mne klade, je neúnosná, deprimující svou odpovědností a přímo odpudivá složitostí práce. Protože si toho jsem vědom, použiji ještě jeden citát z Dvorníkovy knihy, abych vás přesvědčil, povzbudil i potěšil zajímavou paralelou k vaší situaci:

„… Byzanc tehdy dosáhla vrcholu přeměny zahájené na počátku 8. století isaurskou dynastií a vyznačující se pronikáním orientálních idejí. Jejím nejvýraznějším znakem bylo obrazoborectví. Konečná obnova uctívání obrazů roku 843 byla satisfakcí silné reakce řeckého ducha proti zavádění novot. Ony dva prvky – orientální a helénistický, které se déle než sto let vzájemně potíraly, byly nakonec stmeleny. Jejich soulad přinášel od té doby ty nejšťastnější výsledky. Byzanc poznala obrodu, která se z intelektuální oblasti přenesla i na politiku, a národní cítění se těšilo takové důvěře, že mohlo požadovat převahu nad světem muslimským i latinským.

Ústřední postavou této intelektuální obrody byl bezesporu patriarcha Fotios. Rozsah jeho vědomostí vzbuzoval obdiv jeho současníků i respekt nejzarytějších nepřátel … získal ne-li lásku, alespoň vážnost svých rivalů: císařovny Theodory, logotheta Theoktista a Bardy, strýce mladého císaře. Jeho pověst učence pozvedla ústřední konstantinopolskou školu na úroveň univerzity. Jeho literární salón, kde se většina debat zabývala klasickou literaturou, v Byzanci tak oblíbenou, přitahoval elitu intelektuálního světa…“

Setkáváte se již v plné práci v době, kdy Evropa překonala ztráty druhé světové války a zbořila se zeď oddělující východ a západ. Současnost není bez problémů, ale podmínky práce pro vás jsou mimořádně dobré, právě tak jako v době Fotiově. Vím, že namítnete, že jméno Fotiovo bylo spojeno s osudovým rozlomem církve. Neprávem, protože Fotios nezastával myšlenky, které k rozkolu vedly. Naopak. Neměl však už čas vývoj ovlivnit směrem ke smíru. Doufám, že vy tento čas mít budete. Je ovšem jasné, že ho budete mít tím více, čím více ho k tomuto cíli využijete.