Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Přednáška o kardinálu Wyszyńském

Přednáška o kardinálu Wyszyńském

V předvečer blahořečení kardinála Stefana Wyszyńského, v sobotu 11. září, přednesl kardinál Dominik Duka na konferenci ve Varšavě přednášku o „polském primasovi tisíciletí“.

11. září 2021
Přednášky / Proslovy, Novinky

Dovolte mi, abych předem předeslal několik myšlenek na úvod. Kardinál Wyszyński patří obecně do čtveřice představitelů římskokatolické církve ve Střední Evropě na přelomu 40. a 50. let. V situaci, kdy Druhá světová válka končí velkým paradoxem, kdy jedním z hlavních vítězů se stává SSSR, který spolu s nacistickou říší tuto válku rozpoutal. Jestliže se podařilo zbavit moci jednoho diktátora a začít stavět na troskách Evropy demokratický svět, pak ve Střední a Východní Evropě byla jedna diktatura (hnědá) nahrazena rudou. (Volná narážka na slova V. Molotova, sovětského ministra zahraničí při podepsání Smlouvy o vzájemném přátelství a pomoci s nacistickou říší reprezentovanou ministrem Ribbentropem). Obecně vystupují jako neumlčený hlas církve arcibiskupové – primasové a kardinálové Mindszenty, Stepinac, Wyszyński, Beran. Proč jsem volil toto pořadí? Myslím, že je třeba přiznat prvenství tomu, který se ocitl již v roce 1944 ve vězení a pak stanul jako první před komunistickým soudem. Muž, který vedl odpor proti komunismu i ve chvílích, kdy ostatní tři byli umlčeni, je kardinál Primas Polski Stefan Wyszyński. Myslím, že nelze zapomínat ani na umlčeného mezi prvními, kardinála Slipyje ze Lvova, jako i na muže, který svými postoji a vlivem vždy za těmito muži stál a podporoval při apoštolském stolci, a to byl newyorský arcibiskup kardinál Francis Spellman. Tito muži církve by si zasloužili velkou monografii i historický rozbor. Stojíme před skutečností, kdy druhý z této řady po A. Stepinacovi bude beatifikován. Příprava beatifikačního procesu kardinálů Mindszentyho a Berana se chýlí ke konci. Rovněž tak i jejich velkého protektora papeže Pia XII, spolutvůrce statečné církevní politiky s Piem XI. v období diktatur, které se ve jménu ateismu a antiklerikalismu pokoušely nastolit teror bez Boha, bez Desatera, bez Ježíšova Zlatého pravidla (Mt 7,12).

Vracím se k vlastnímu tématu. Kardinál Wyszyński a náboženská svoboda v bývalém Československu. Druhá světová válka skončila pro církev v zcela odlišné situaci, než tomu bylo v roce 1918. Role církve byla plně podporována v ČSR od roku 1935 po celostátním sjezdu a Národním eucharistickém kongresu, kdy nový prezident, bývalý ministr zahraničí, Dr. Edvard Beneš chápal církev jako jediné pojítko státu. Tato skutečnost se projevila také i ve složení zahraniční vlády ČSR v Londýně, kdy předsedou této vlády byl Msgre. Jan Šrámek (předseda ČSL a Msgre. Hála jako jeden z dalších ministrů). Závažným problémem byl důsledek prezidenství Mons. Jozefa Tisa v čele Slovenského státu. Jeho kandidaturu a politiku odsuzoval nuncius Svatého stolce v ČSR Mons. Saverio Ritter, který také odmítl hrát roli nuncia na Slovensku a po celou dobu zůstává v Miláně jako nuncius ČSR a spolupracuje s československým odbojem v navázání na státního substituta Mons. G. B. Montiniho. Po neobsazení biskupských stolců během okupace nastupuje nová generace biskupů do úřadu v ČSR a předsedou biskupské konference se stává pražský arcibiskup, pozdější kardinál, Josef Beran. Situace je velmi složitá. Po První světové válce opustilo 25 procent obyvatel ČSR katolickou církev a převážně vstoupilo do národní církve československé (od roku 1960 husitské). Po roce 1945 je odsunuta na území Německa téměř čtvrtina obyvatel Čech a Moravy, celé farnosti i s kněžími. Rozsáhlá část území se ocitá bez obyvatel a celé pohraniční území se zmítá v ekonomickém, společenském ale i náboženském chaosu. Tlak Moskvy se zvětšuje a dochází i k útokům na římskokatolickou církev, která díky postoji episkopátu, především arcibiskupa Mons. Josefa Berana, celkem dokáže vzdorovat a odmítat kolaboraci. Po únorovém puči 1948 se situace radikálně mění a jediným protivníkem institucionálně organizovaným je katolická církev. Během dvou let dochází k postupnému rozrušování církevní struktury zakládáním sdružení jako je tzv. Katolická akce, Mírové hnutí katolického duchovenstva, uzavřením církevních škol a v roce 1950 je znemožněn výkon biskupské funkce všem biskupům. Někteří jsou internováni, někteří uvězněni, postupně jsou zavřeny mužské i ženské kláštery a internováni v tzv. centralizačních klášterech. Po krátké době mladší generace kněží a seminaristů musí nastoupit do zvláštních technických útvarů (PTP), kde je vojenská služba prováděna v pracovních táborech při stavbách po dobu cca čtyř let. Řeholnice jsou vyhnány z nemocnic a škol a převezeny do pohraničí, kde pracují s vězenkyněmi především v textilních továrnách, později v ústavech s retardovanými dětmi a starými občany. Jsou přestěhovány do pohraničí a řeholní sestry se ujímají práce jako ošetřovatelky pod policejním dozorem. Poslední, další ranou, je skutečnost kolektivizace venkova, která začíná rokem 1956 a tak do pohraničních oblastí jsou vysídlováni rolníci ale i městský patriciát. Můžeme říci, že základní sloupy, či opory církevního života se zhroutily. Neznamená to však, že církev byla zcela zničena. Od původní genocidy církve je přistoupeno k ovládnutí církve pomocí kolaborantů, hledají se i cesty podrobení římskokatolické církve pod moskevský patriarchát. Tento krok byl uskutečněn s Řeckokatolickou církví. Pokus kardinála Berana po jeho nastoupení sjednotit církev pod ochranou sv. Vojtěcha v roce 1947 se neuskutečnil nejenom z hlediska neochoty či odporu státní moci ale nepodařilo se také získat slovenský katolicismus, který byl atakován za období Druhé světové války. Bylo postupováno mnohdy radikálněji než v české části republiky. Na Slovensku tyto represe začínaly příchodem sovětské armády a dosazením komunistické strany do center moci. Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že katolická církev se dostává do mezinárodní izolace k sousedním státům, kde probíhají obdobné kroky moskevského ideologického centra, s kterým spolupracují komunistické vlády tzv. lidově-demokratických států. Velkou nadějí, která vysvitla je maďarská kontrarevoluce v roce 1956 a statečné projevy odporu v Poznani. A tak prvně zazní jména dvou primasů, kteří historicky hráli v dějinách svých zemí výjimečnou roli, maďarského primase kardinála Józsefa Mindszentyho, a kardinála primase Polski Stefana Wyszyńského. O celé situaci po propuštění kardinála Wyszyńského a jeho nástupu do úřadu není nutné abych se vyjadřoval zde na polské půdě. Spíše je třeba říci, že pro většinu veřejnosti v České republice a obdobně ve Slovenské republice velké znalosti novodobých historiků jak světských, tak i církevních i v řadách kléru jsou tristní. Lze říci, že tyto znalosti uchovává pouze moje generace ročníků 1925 až 1945, tzv. umlčená generace, která mohla promluvit a podpořit hlas umlčené církve, kterým se stal krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyła – Jan Pavel II. I přes uzavřenou hranici postupně prostupují zprávy, které informují o postojích a životě kardinála Wyszyńského. Jeho vyhlášení pěší pouti do Częstochowé nachází ohlas i v Československu. Jistým informačním kanálem stává se Zaolzie, kde byly především mnohem větší kontakty i znalost polského jazyka sehrál důležitou roli. Velkou pomocí také byly rozhlasové stanice Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a Vatikánský rozhlas. Vzhledem k trvalému rušení těchto vysílání patřím k těm, kteří se pomocí poslechu polských redakcí zmíněných stanic naučili především pasivně polsky. Byl to pro nás jediný zdroj vedle bývalé NDR a lipského nakladatelství St. Benno Verlag. Ve chvílích umožnění příhraničního styku nastupuje příhraniční turistika a také i možnost doslova pašování literatury, nejcennější však byly osobní kontakty. Milénium křtu Polska sehrálo svoji roli i dalo echo katolicismu v ČSSR. Kontakty se rozšiřují a na základě osobního pozvání bylo možné i cestovat. Tím také i poznat polskou církev, rozhodnost ale i geniální prudenci Primasa Polski. Osobně jsem mohl cestovat po stopách milénia v roce 1966 v době prázdnin jako seminarista po ukončeném prvním ročníku. Spolu se starším kolegou naše cesta začala v Krakově, kde jsme strávili první dny u otců dominikánů, kteří znali naše dominikány a vytvořilo se prostředí pravé důvěry a vzájemné pomoci. Pak následovala Varšava, Poznaň, Wrocław, Jasna Góra a Łódź. Nejvážnější byl kontakt s pomocným biskupem Bogdanem Bejzem. Ten nám otevřel cestu pro důležité kontakty do budoucna. Důležitou roli pro setkání dominikánů sehrál dominikánský konvent v Lipsku a jeho dlouholetý představený otec Gordian Landwehr OP, který dopomohl také i nám ke kontaktům s polskými dominikány otcem Michałem Mroczkowskim OP, pozdějším dlouholetým provinciálem, který se stal kontaktní osobou mezi dominikány ČSSR, Maďarska, Rakouska, Švýcarska a byl to on, který nás kontaktoval s kardinálem primasem Stefanem Wyszyńskim. Tak mohlo také dojít i k tajným svěcením, jáhenským i kněžským, kterými byl pověřen pomocný biskup Mons. Miziołek. Bylo nám též umožněno studium licenciátu na varšavské papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele, aby byl zachován statut dominikánského teologického učiliště, které mělo státní aprobaci z doby První republiky. Hlavní osobou, která organizovala naše studium byl pozdější arcibiskup Warszawy-Pragy, profesor Romaniuk, který v té době vykonával funkci prezidenta mezinárodní interkonfesní studijní komise Nového Zákona, která každý rok měla své setkání také v Praze na Evangelické teologické fakultě. V okamžiku, kdy se stal papežem kard. Wojtyła dochází ke krokům pomoci církvi jednak osobními kontakty otce Michaeła Mroczkowského, ale také došlo k setkání dominikánů i premonstrátů (tříčlenná rada), s kterou jednal kardinál Wyszyński v nočních hodinách ve své rezidenci a byl vytvořen určitý plán jednak pro legalizaci práce ale i pro potřebnou pomoc např. byla řešena otázka, jak postupovat v budoucnosti s kněžími z katakombální církve. Zde vlastně byly položeny první kroky k pozdějšímu řešení, ke kterému došlo po pádu komunismu. Vzhledem k tomu, že došlo k uvolnění v šedesátých letech v kontaktech do DDR a Rakouska, dochází k určitému rozvoji spolupráce a navázání kontaktů se Svatým stolcem. Změna situace dochází v okamžiku, kdy apoštolský administrátor biskup František Tomášek přestává akceptovat jistou část vize církevní politiky Vatikánu – Ostpolitik (dochází tomu od roku 1973) a zde můžeme již vidět i počátek jeho obratu ale i větší důvěry k polské církvi i k osobě kardinála Wyszyńského. K dalším změnám pak dojde po jeho jmenování kardinálem v roce 1976 a na základě tohoto jmenování je také i ustanoven pražským arcibiskupem. Těmito kroky se stává jediným a dá se říci i zákonitým představitelem katolické církve v bývalé ČSSR. Jeho kroky se plně stabilizovaly v okamžiku nástupu do úřadu sv. Jana Pavla II., kdy měl plnou podporu a garanci ze strany Svatého stolce. To byla i skutečnost první papežovi návštěvy Polska, rodné diecéze Krakova. Můžeme říci, že v této situaci se stal kardinál Tomášek nejenom představitelem církve, ale můžeme říci i lidu v Československu, tedy jak Čechů, tak Slováků. Můžeme tedy říci že léta 1978 až 1981 byly obdobím posilování katolické církve v ČSSR ale také i léta výrazné spolupráce s kardinálem Stefanem Wyszyńskim. Rok 1981 s atentátem na Ronalda Reagana, s následujícím atentátem na sv. Jana Pavla II. a v konci měsíce května úmrtí primase kardinála Wyszyńského patří k podobně šokujícímu událostem jako rok 1956, kdy po potlačení maďarského i poznaňského povstání dochází k jakési dekapitaci těch, kteří zahájili cestu k pádu sovětského impéria, ale pozitivně řečeno cestu ke svobodě. To je třeba zdůraznit. Ke svobodě církve, neboť kde není svobody církve, není žádné svobody. Může panovat jen nevázanost a nezodpovědnost, která vyústí v anarchii. Rozhodným momentem s podporou Jana Pavla II. se uskutečnila Velehradská pouť 1985 s legátem kardinálem Casarolim – stala se největším protestem proti útlaku v ČSSR. Po ní po vzoru novény před miléniem 1966 je vyhlášeno Desetiletí duchovní obnovy v roce 1987 jako příprava na milénium smrti sv. Vojtěcha (1997), kterou oslavil Jan Pavel II. v Hradci Králové. Esej Václava Bendy „Jak dál po Velehradě“ se stal signálem k aktivní opozici a výzvou ke spolupráci s politickou opozicí (Charta 77) Svatořečení sv. Anežky a 17. listopad jsou vyvrcholením. V týdnu 17. – 25. listopadu je ve středu 22. 11. 89 na manifestech čten list kardinála Tomáška k politické situaci.

Závěrem bych chtěl vyjádřit velký dík primasi tisíciletí kardinálu arcibiskupovi varšavsko-hnězdenskému jak za osobní přátelství, které jsem mohl prožít při návštěvách u něho i za jeho velkorysost pomoci nám při přípravě ale i vytištění českého překladu Jeruzalémské Bible, kdy se plánovalo, že bude určena pro českou menšinu v Kladsku (podle poválečné statistiky) a dvě třetiny výtisků propašujeme do Československa. Tento plán se neuskutečnil. Svoboda nám dala možnost vytisknout více než padesát tisíc ve třech verzích, paradoxně byly tyto Bible tištěny v Číně. Role kardinála Wyszyńského byla také i podtržena zpravodajstvím zmíněných rozhlasových stanic, v příhraničních oblastech napomohly i televizní stanice Rakouské republiky a Německé spolkové republiky. Domnívám se, že také i volba sv. Jana Pavla II. byla výsledkem a ohlasem na práci, odvahu a rozvážnost primase kardinála Wyszyńského. Můj referát je více osobním svědectvím nežli odbornou přednáškou, vzhledem k tomu, že tyto kapitoly ze života církve nebyly doposud plně zpracovány odbornou veřejností. Věřím však, že fakt beatifikace v této situaci církve a našich zemí se stane výzvou k hlubšímu studiu fenoménu, kterým byl a je primas tisíciletí. Tedy jeden na tisíc let! Jaká výzva pro církev a společnost, které postrádají osobnosti, muže víry a odvahy.