Premiéru filmu o svatém Václavovi z jubilejního roku 1929 považuji za určité znamení návratu naší země i českého národa ke svatováclavské tradici či, jak se často říká, ke kořenům, ze kterých vyrůstají naše náboženské a politické dějiny. Mohli bychom zopakovat slova zakladatele moderního českého státu Tomáše Garrigua Masaryka, která napsal v předmluvě svatováclavského jubilejního sborníku: Je to návrat k idejím.
Obnovení staroboleslavských poutí po listopadu 1989 vyvrcholilo papežskou návštěvou v loňském roce. Počátek svatováclavské tradice však není myslitelný bez životního příběhu svatého Václava. Tento příběh se stal velice brzy součástí jakési ságy, jež vstoupila do narativní historie ranného českého státu, který se rozhodl být součástí křesťanského společenství Evropy. V jejím prostoru formovaném křesťanskými vládci vytvořilo křesťanství prostředí pro vznik nové kultury a civilizace. Tak se součástí naší kultury a naší civilizace stal i životní příběh svatého Václava.
Je nepřehlédnutelnou skutečností, že tento panovník může být považován za skutečný vzor a předobraz. To nelze říct tak jednoznačně o křesťanských panovnících, kteří budoucí obraz křesťanské Evropy vytvářeli před ním a spolu s ním. Všechny tyto osobnosti – Karel Veliký, sv. Zikmund či Chlodvík, sv. Štěpán, sv. Vladimír – se zapsaly svými životními příběhy do středověkých legend, ale žádná z nich se nestala tak ideální postavou pro vzor křesťanského vladaře, muže zbožného, vzdělaného, spravedlivého, mírného, s hlubokým sociálním cítěním. A co víc, panovníka mírumilovného, ale nikoli zbabělého, který dává přednost diplomacii i kompromisu proto, aby zabezpečil mír, ekonomický rozvoj a sociální řád.
Ponechávám historikům, aby se těmito otázkami zabývali hlouběji, aby vyřkli svůj konečný ortel. Duchovní zakotvení svatého Václava jako panovníka nicméně nezpochybnitelně míří k postavě Krista Pantokratora, který nevítězí na krvavém bojišti, ale prolévá vlastní krev na kříži. To je i mučednické završení Václavova života, s nímž vstupuje do dějin této země a o kterém napíše francouzský diplomat a básník Paul Claudel svou ódu o panovníkovi, jehož krev pila jeho vlastní zem. Z této mízy vyrůstá ideál vládce či vlády v této zemi.
Přemyslovská dynastie nechává růst svatováclavskou tradici, která je přetvářena v rámci dalšího rozvoje náboženského a kulturního. Svatý Václav je nepřehlédnutelný v náboženském a kulturním životě za doby lucemburské dynastie. Otec vlasti Karel IV. na něm buduje nejen české království, ale svatováclavský ideál se stává ideálem císaře Římské říše, útvaru, který pak je historiky nazván corpus christianorum. V okamžiku, kdy Karel IV. buduje z Prahy centrum této říše, předává knížeti Václavovi nejen vládu, ale dává mu do patronace i univerzitu. Stavebník svatovítské katedrály a zakladatel univerzity pochopil svatého Václava a jeho příběh jako naplnění křesťanské západní civilizace, civilizace katedrál a univerzit.
Ke svatému Václavovi se bezesporu hlásí i husitská tradice. Ta, která nepohrdla základními prvky českého státu, byla schopna hledat dorozumění uvnitř české země i porozumění v zahraničí. Svatého Václava však na basilejském koncilu odmítli radikálové, táborité a sirotci, pro které síla zbraní a fanatická neschopnost kompromisu znamenala dovedení této země až k lipanské bitvě, která nastolila v zemi mír a pořádek, která umožnila, aby jagellonská dynastie pokračovala ve svatováclavské tradici. Vladislavu II. vděčíme za základní podobu svatováclavské kaple. K ní a ke Staré Boleslavi, svatováclavskému odkazu, se přihlásí i nastoupivší habsburská dynastie v osobě jednohlasně zvoleného Ferdinanda I., panovníka, který právě v duchu této tradice píše svou liber reformationis, návrh náboženského smíru určený pro tridentský koncil a podporovaný tehdejším státním sekretářem sv. Karlem Boromejským. To je také jeden z důvodů obliby tohoto světce v barokních Čechách, kde se s ním setkáváme na obrazech v našich chrámech či na mariánských sousoších. Jistě, že jedním z důvodů úcty bylo i sociální cítění tohoto světce, který umírá jako ošetřovatel za morové epidemie v Miláně, ale nepřipomínal tento celosvětově známý římský prelát svým způsobem i svatého Václava?
I Praha císaře Rudolfa II., opětné centrum římské říše, je městem svatováclavským. U svatého Václava na jeho náměstí hledá pomoc český národ v době „vesny národů“ v roce 1848, v době mnichovské zrady nás ke svatému Václavu svolává básník František Halas. U svatého Václava vyjádří svůj zoufalý výkřik k národu také Jan Palach. Na Václavově náměstí se rozhoduje v listopadu 1989.
Domnívám se, že svatý Václav tak, jak nám ho přibližují svatováclavské legendy – zbožný, skromný, vzdělaný, mírný a mírumilovný vládce – je zakladatelem toho ideálního českého státu, ve kterém se každý může cítit jako doma. Každému je přiznána svoboda, ale i určitá míra solidarity a sociální jistoty.
Svatý Václave nedej zahynouti nám ni budoucím.
