Vážený pane premiére, paní místopředsedkyně vlády, vážení přítomní, členové Senátu i hosté, kteří se zde nacházíte,

chtěl bych poděkovat jak panu premiérovi, tak paní místopředsedkyni vlády za jejich slova. A chtěl bych poděkovat i za to, že zde v Senátu můžeme být. Chtěl bych také zdůraznit i tu skutečnost, že tady spolu s oběma předřečníky nesedíme na lavici obžalovaných, ale že zde v rovnoprávné pozici sedí předseda Ekumenické rady církví bratr Joel Ruml a tajemník Federace židovských obcí pan doktor Tomáš Kraus. Co tím chci naznačit? Chci tím naznačit, že toto řešení, které je vyjádřeno v zákoně o částečném majetkovém narovnání, je výsledkem dlouhodobé práce, ale také dohody, vzájemného kompromisu, vzájemného respektu a úcty, což myslím, je opravdu význačný krok na cestě k realizaci demokracie v naší zemi.

Rovněž tak bych chtěl zdůraznit, vzhledem k některým článkům či některým chýrům, že vzájemná dohoda mezi Českou biskupskou konferencí, Ekumenickou radou církví a Federací židovských obcí není jakýmsi krokem kompromisu a pouhého vyjednávání, ale je skutečně projevem ekumenismu, vzájemného chápání a nazírání. Víme, že v pluralitní společnosti odpovědnost za morální hodnoty, za ono veliké dědictví Knihy knih jak Starého zákona, který nám darovala izraelská obec, tak i oněch hodnot obsažených v evangeliu, je naším společným úkolem. Naše vzájemná dohoda byla také vedena vědomím, že v rámci dějin, kdy společnost nebyla orientována demokraticky, pluralisticky, ale tvořila určité monolity, došlo k neshodám a konfesním válkám. Velké neshody způsobil zejména onen nemravný výnos augsburského sněmu „čí vláda, toho náboženství“, který zde v českém království působil v neprospěch nekatolických církví, naopak v jiných zemích se mohly ocitnout v podobné situaci i katolíci. Tato dohoda tedy ze strany katolické církve není chápána jako nějaká milost, ale jako skutečně spravedlivé vyrovnávání se a vykročení na společnou cestu opravdové spolupráce. To, co jsem řekl na adresu ostatních křesťanských církví, bych chtěl vyjádřit i na adresu Federace židovských obcí. Sami víme, že určité projevy antijudaismu, určitá diskriminace obyvatel v naší zemi, později občanů našeho státu, byla námi tolerována a někdy i do jisté míry také zaviněna. Takto bych chtěl odpovědět na onu diskusi proč a jak.

Dovolte mi ještě, abych zmínil jeden moment, a to onu otázku oprávněného vlastnictví majetku. Překvapuje mě, že někdy s takovýmito názory operují nejen lidé, kteří profesně nestudovali právo, dějiny práva či historii. Pokud bychom se v otázce majetku chtěli vracet k jakémusi původnímu stavu, mohli bychom se asi vrátit i do slovanské občiny a museli bychom požádat Parlament České republiky, aby provedl občinové vlastnictví v celém našem státě. Pokud by se někdo chtěl vrátit do doby raného feudalismu, museli byste, vážení senátoři, případně poslanci, veškerý majetek naší země připsat panu prezidentu profesoru Václavu Klausovi, protože tak tomu bylo v době monarchie v raném stádiu. Pokud se někdo inspiruje obdobím císaře Josefa II., který zcela jistě má i zásluhy (já jako dominikán ho nemám rád, jako bývalý královéhradecký biskup si vážím jeho reforem), musí připustit, že nebudeme snad zavádět absolutismus doby barokní či osvícenecké. Je přece nemyslitelné se inspirovat právními systémy doby protektorátu či čtyřiceti let komunistické totality.

Jedno bych řekl. Ano, je pravda, že tento majetek byl určitým způsobem vázán. Ne ovšem všechen, protože narůstal během dějin. Vázanost v nakládání s tímto majetek byla dána proto – i to jsou obavy současné společnosti –, aby církev neudělala jisté bankroty. Zcela jistě v církvi byli bankrotáři a mohou být i dnes. Hovoří se o zbankrotované farnosti Trmice. Pokud bychom však chápali církev jako holding a vezmeme-li v úvahu, že máme 3, 5 tisíc farností v naší zemi, potom mohu směle tvrdit, že nenajdete v naší zemi takovou firmu, která by měla tak málo zkrachovalých jednotek. Nebyl to žádný tunel, nebyla to nepoctivost, byla to ekonomická naivita, která se nevyplácí. Bezesporu ale i v současné době je hospodaření s církevním majetkem vázáno. Je to např. zákon o památkové ochraně. A víte, že žádná církev nebude v naší zemi, ani Federace židovských obcí, moci prodávat své objekty, své budovy ani svůj movitý majetek, který je v seznamu památkové péče. Tak trochu na odlehčení mě napadá zmínit, že si jako syn příslušníka československých ozbrojených sil pamatuji, že naše rodiny měly vázány vklad, aby rodina důstojníka neudělala bankrot a nedělala ostudu armádě. Možná že i zde by vedla určitá cesta, jak zamezit onomu enormnímu počtu osobních bankrotů a rodinných bankrotů v dnešní době.

Paní místopředsedkyně zmínila otázku průzkumů veřejného mínění. Chtěl bych říci, že zajímavý průzkum je v řadě podnikatelských časopisů, kde dvě třetiny podnikatelů s tímto řešením souhlasí. Dovedu pochopit, že v situaci, kdy opravdu zápasíme s jistými ekonomickými problémy, dostane občan otázku: „Souhlasíte s tím, aby církve dostaly dar 59 miliard?“, odpoví negativně. I já, kdybych nebyl pražským arcibiskupem, ale řadovým knězem, bych řekl absolutně ne, protože v takovéto situaci je to šílený krok. Ale sami víte, a bylo to řečeno již mými předřečníky, že se nejedná o žádné darování. Domnívám se, že i z ekonomického hlediska a zátěže státního rozpočtu je ono řešení výhodné, přičemž neuvažujeme o tom, že církve v tom případě, kdy se budou samofinancovat, budou minimálně téměř polovinu ze svých výnosů odevzdávat na různých daních a poplatcích celé společnosti.

Já bych chtěl říci za nás, protože během let jednání se mezi církvemi i Federací židovských obcí vytvořila natolik velká důvěra, že to smím takto říci, že jsme opravdu přistupovali k onomu řešení ne s jakýmsi ublíženectvím, ne s pocitem, že něco ztrácíme, ale že jsme občany této země a že nám především záleží na růstu naší vlasti, naší země, ale také i na ekonomické situaci celé naší společnosti. Z tohoto důvodu nebudu zde rozebírat a vypočítávat, co všechno bylo vzato v úvahu, že je nereálné a není tedy z naší strany možné, abychom to požadovali. Nehovoříme tedy o odškodnění za ušlé výnosy během totality, což činilo k poslednímu výpočtu parlamentní komise 160 miliard korun českých, rovněž tak nebudu operovat s tím, kdy při kontrole NKÚ na hradeckém biskupství po několikatýdenním vyšetřování, kdy mě vždy ujišťovali, že všechno je v pořádku, při posledním zasedání mi u kávy předseda této komise řekl: „Pane biskupe, nerespektujete základní zákon.“ Skutečně jsem se zděsil a propadl do křesla. A bylo mi řečeno, že podle známého zákona o financování a zabezpečení církví z roku 1949, pokud se nepletu 218, se z 53 % sebefinancujeme, a tím zákon porušujeme. Vy máte být plně financováni ze strany státu, bylo mi tehdy řečeno. Musíme si uvědomit, že církve se z více jak nadpoloviční části rozpočtu sebefinancují již dnes.

Chtěl bych takto ukázat, že se nechceme a nechováme a nebudeme chovat jako ti, kteří by chtěli odčerpávat ze společného, ale kterým také záleží na tom, aby se naše společnost rozvíjela. Jsme také občané této země. Víme, že vyplacené peníze zůstanou z části ve státním rozpočtu. Víme také, že se nám vrací v podobě státního rozpočtu, to znamená oněch mandatorních výdajů na zdravotnictví, školství, dopravu a jiné úseky, které musí stát mandatorně zajišťovat. Z tohoto důvodu bych opravdu chtěl zdůraznit, že se díváme do budoucnosti s určitou rozvahou, jsme si vědomi toho, že církve nastoupí novou etapu samostatného hospodaření. Je důležitý jeden moment, že to bude hospodaření zcela určitě a nutně zodpovědnější a že to bude také i způsob, který přinese i společnosti větší užitek než dosavadní způsob financování.

Nestojím zde u tohoto pultíku poprvé. U těchto jednání jsem od 16. prosince 1989. Při jednání s tehdejším panem premiérem Čalfou, s panem vicepremiérem Mikloškem, který byl v rámci federální vlády zodpovědný za církevní politiku státu, i se zesnulým panem prezidentem Václavem Havlem, a mohl bych pokračovat, se promýšlely ty nejrůznější modely a od počátku náš záměr nebyl vyžadovat od státu nic víc než svobodu a rovnost před zákonem. Ekonomické otázky jsme skutečně ponechávali celkovému vývoji a určitému procesu transformace, který během 22 let probíhal. A proto necítím onu dobu 22 let jako ztrátu pro církve, protože po onom direktivním řízení či ovládání církví státem či vládou jedné strany jsme se museli naučit mnohem více hospodařit a mnohem větší zodpovědnosti. Věřím, že nyní nastal čas, abychom opravdu splnili požadavek většiny naší společnosti, který zní, aby církve nebyly financovány ze státního rozpočtu. Na druhou stranu opravdu prosím společnost, aby si uvědomila, že členové církví nejsou majitelé velkých hospodářských celků a již dnes z nadpoloviční většiny ulehčují státnímu rozpočtu a naší společnosti, a věřím, že takovýmto způsobem budeme i dál součástí společenství, které opravdu na naší společnosti záleží. Děkuji za trpělivost.

kardinál Dominik Duka OP