Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Promluva k velvyslancům zemí EU

Promluva k velvyslancům zemí EU

Pražský arcibiskup Dominik Duka se 16. prosince 2010 zúčastnil setkání velvyslanců zemí Evropské unie, kteří svou misi vykonávají v České republice. Setkání uspořádala velvyslankyně Belgie Renilde Loeckx, jejíž země právě završuje své předsednictví v Radě EU.

22. prosince 2010
Přednášky / Proslovy

Vaše Excelence, dámy a pánové,

předvánoční Praha je městem, které promlouvá o své historii a významu. Dýchá na nás atmosféra umocňovaná adventní hudbou a zpěvem a zachycovaná akvarely 19. století, barokními vedutami, jakož i gotickou strohostí a jednoduchostí. Pokud se neztratíme v chaosu obchodních domů, nefungující dopravy a ucpaných ulic, můžeme mít pocit, že jsme se vrátili do minulosti. Nechci přemýšlet o minulosti, ale někdy, když procházím zpravodajské televizní programy a zahlédnu záběry sci-fi filmů, obestře mne hrůza. Tehdy musím pomýšlet na to, jak krásná byla minulost a dokonce musím i připustit, že přece jen ta přítomnost ujde. Je přijatelnější než vize budoucnosti vytvářená spíše bujnou fantazií, než vědeckým zaujetím.

Setkáváme se v adventu. Ve starozákonní době to byla chvíle očekávání. Proč bibličtí proroci, jako např. Izaiáš v jedenácté kapitole, líčili čtenářům biblických knih vize naděje, harmonie a rajské krásy? A není obraz Prahy zachumlané do sněhové peřiny naplněním těchto vizí ve středověkém hávu? Kladu si otázku, kde hledají současní autoři oněch výše zmíněných obrazů budoucnosti inspiraci a kde hledali inspiraci bibličtí proroci. Bible říká: Stalo se slovo, nikoli uslyšel hlas či „dostal inspiraci“. Boží skutečnost zasáhla srdce či nitro proroka a on pak mluví, káže nebo píše. Bůh je skutečností samou, je to Jahve – Jsem, který jsem. Ve všech interpretacích jsme stále u slovesa být, existovat. Z toho plyne také zaslíbení změny nesnesitelné přítomnosti, vysvobození z otroctví, návrat do vlasti, domů, do bezpečí rodiny či rodu. Toto zaslíbení nemá nic společného s utopiemi svůdců 19. a 20. století, nejedná se o vidiny ráje a pokroku v sekularizované podobě.

Proroci hovořili také o příchodu toho, který bude odmítnut, potupen, umučen a usmrcen. I to je vize biblické budoucnosti, o které zpívají naše středověké adventní roráty. Proroci však vidí ještě dál. Vidí smysluplnost našeho života, našich námah, našeho snažení. Prorocká zvěst nám říká, že odpověď na naše hledání není v utopické budoucnosti, ale v přijetí přítomnosti. Přítomnost je ovšem nezachytitelný okamžik. Přítomnost je dotek věčnosti, tak jako je dotekem věčnosti každý okamžik štěstí.

Je přítomnost také dotekem vesmíru? Je vesmír věčný? Není. Je náš život či život naší planety věčný? Není. Bible, jako i filosofie, spolu s teologií říkají, že pouze vyhnaný Bůh: ten, který je, je věčný. Snad mohu položit otázku: Není to vinou krajní sekularizace, která vytěsnila věčnost z našeho života, že ztrácíme radost i naději a obava z budoucnosti nám krade radost z přítomnosti? V této rezignaci a dezorientaci dochází k rozpadu tradičních hodnot, k útěku, tj. k atomizaci společnosti. Obklopuje nás permanentní krize, ze které není východisko. To je také důvod, proč naše západní kultura ztrácí svou identitu a stává se kořistí těch, kteří přicházejí se svojí utopickou budoucností.

Pohleďte na naše město, pohleďte na předvánoční adventní Prahu, vyjděte na Petřín, na rampu Pražského hradu. Co vidíte, není utopie, ani virtuální obraz, ale skutečnost. Přeji Vám požehnané vánoční svátky.

Mons. Dominik Duka, arcibiskup pražský

16. prosince 2010