Před sedmdesáti roky zde proběhlo jedno z dramat druhé světové války. Žádná, sebevěrnější rekonstrukce, nemůže zopakovat jeho reálnou jedinečnost. Nelze ho autenticky prožít. Můžeme ale brát poučení z toho, co víme. Je přitom možné dívat se z různých pohledů.

Můj pohled není odjinud, z nějakého jiného světa. Stojím zde mezi vámi všemi jako jeden z vás na pietním aktu konaném v míru. Ale stojím tu právě tak s vědomím vzájemnosti s vámi, jako zde tehdy stál neochvějně věrný svým farníkům, ale i všem sousedům P. Šternberka. Co mohl udělat pro své bližní? Prostě mezi nimi stát a v modlitbě se obracet k Bohu.

V tu strašnou chvíli nezůstalo zdejším mužům nic než předsmrtný strach-křičící svědomí, které vidělo, že už nic nejde napravit. Možná si cestou ke zdi dva nepřátelé podali ruku, víc nemohli. Zbyla jim možná naděje ve spravedlnost, ale u mnohých kolísala. Řekli si: „Kdyby Bůh byl, tak tomuhle zabrání. Kde je?“ Je to otázka, na kterou se těžko hledá odpověď, ale jedno je jisté – byl tu v srdci a vůli P. Šternberky a trpících mužů, žen a dětí, farníků a obyvatel Lidic. Kříž farního kostela zašlapali vojáci SS do země. Nastolili vítězství svého hákového kříže, jeho zalomená ramena nikam nevedou. Ani vzhůru k Bohu, ani v horizontále k druhému člověku. Nastolili sebestřednost pýchy, nenávisti a pohrdání člověkem. Odmítali jakýkoliv soucit. Náš soucitný postoj k utrpení a bolesti druhých, umučených mužů, žen a dětí za obzorem rodné země v pekle koncentračních táborů zpřerážel patky onoho hákového kříže zloby a smrti a otevírá nás vzhůru, kam mířila věž zdejšího kostela a míří k těm, kteří trpěli a trpí a volají po pomoci a soucitu.

Víme, že Lidice probudily svědomí mnoha lidí a vyburcovaly je k zápasu se zlem. Měly by udržovat bdělým i naše svědomí. Ve zcela jiných podobách musíme dnes a stále čelit témuž zlu, protože jako je jen jeden nedělitelný mír nesený pravdou a zarámovaný spravedlností, je také jediné, byť mnohotvárné zlo, kterým je lež pyšnící se svou silou.

Nevíme, jak a za koho se modlil otec Šternberka, ale my zde dnes vyslovme tyto prosby:

Bože, milosrdný soudce nás všech a svrchovaný vladaři veškerých dějin, pohlédni na nás, kteří se k Tobě obracíme slovy Pane, smiluj se:

Prosíme Tě za ty, kde zde byli povražděni, aby spočívali v míru a abys jim otevřel brány nového života.

Prosíme za jejich blízké a přátele, kteří prošli mnohým utrpením, abys zhojil všechny jejich rány a přijal je do svého království.

Prosíme za nás, abychom lépe porozuměli našim dějinám a našli správnou cestu do budoucnosti.

Prosíme za své domovy a obce, abychom v nich žili v bezpečí a pohodě vzájemného porozumění.

Prosíme za naši zem, aby se nepropadla do zmatků a sporů.

Prosíme proto za sebe, abychom nalezli sílu žít v pravdě, poctivě ji hledali, přijímali, i když je těžká, a stále ji hájili.

Prosíme Tě za potomky těch, kdo zde vykonali zločin, aby také oni unesli pravdu o dějinách svého národa, uměli uznat vinu svých předků a sami bez znamení hanby pomáhali vytvářet zdravé vztahy mezi národy.

Prosme i za ty, kdo zde stiskli spoušť a založili požár. Jen Ty víš, co se opravdu dělo v jejich nitru; jen Ty můžeš vyslovit soud. Žalujeme k Tobě, ale zříkáme se svého soudu, neboť i my před ním budeme stát.

Jsi Pánem všech lidí a řekl jsi, že nemáme být mnohomluvní, ale modlit se takto:

Otče náš, ….