Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Promluva z pohřbu Karla Gotta

Promluva z pohřbu Karla Gotta

Při pohřební mši v katedrále sv. Víta dne 12. října 2019 promluvil k zarmoucené rodině kardinál Dominik Duka.

13. října 2019
Přednášky / Proslovy

 

Vážená paní Gottová, milé dcery, celá zarmoucená rodino, smuteční hosté, představitelé našeho státu, pane prezidente, představitelé parlamentu, představitelé naší vlády v čele s naším premiérem, vy přátelé a ctitelé zesnulého mistra Karla Gotta, zde v katedrále sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie, hosté u televizních přijímačů.

Laureát nesčetných hudebních cen Karel Gott byl povolán, aby svému stvořiteli složil účty ze svého dlouhého a naplněného života, jak zhodnotil hřivny, to znamená talenty, které mu bůh svěřil.

Byl to dar krásného hlasu, umění interpretace a úsměv spojený s noblesou, kterými naplňoval radostí miliony posluchačů doma i v cizině. Ať už to bylo v koncertních sálech, na pódiích, která znamenají svět, v rozhlasových a televizních přenosech anebo v našich domovech, kde jeho hlas naplňoval prostor našich domů.

Proslavil nás po celém světě. A jistě ještě léta budou lidé naslouchat jeho písním. Vstoupil do uměleckého života v 60. letech, v letech značného uvolnění, která mu dovolila, aby plně rozvinul svůj talent.

O to těžší pak bylo vyrovnávat se s marazmem normalizace. Byl štědrý a rád pomohl lidem v tísni a nedostatku. O tom jsem vydal svědectví z rozhovoru s přítelem Václavem Havlem. Mohli jsme číst či slyšet i řadu dalších svědectví.

Uznával hodnoty, které činí lidský život krásným a bohatým. A často mu jeho svědomí kladlo otázky, na které hledal odpovědi, jak o tom svědčí poslední interview s panem redaktorem Kubalou.

Měl rád své přátelé a miloval svou rodinu. Dokázal spojovat lásku s úctou a respektem. Mnohým by mohl odpovědět Ježíšovými slovy: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Pro nás pro každého platí, že bychom neobstáli, kdybychom se nedovolávali milosrdenství. Mnozí však v naší zemi shodili z piedestalu boží majestát a tak nahrazují boží soud svým vlastním soudem, který jim dovoluje zneuznávat všechny zásady slušnosti i spravedlnosti.

O zesnulých mluvíme s úctou a vděčností, s vědomím i našich vlastních chyb. Všichni, tak jako on, staneme před božím soudem a bude nás soudit ten, který byl souzen a nespravedlivě odsouzen.

Jsou to slova básnířky Suzanne Renaud: Tak, jako když královskou branou vstupují mocní tohoto světa do naší katedrály a nad nimi rozevírá svou náruč Kristus soudce na oné slavné mozaice a vidíme jeho probodené ruce a nohy, proražený bok a stopy po bičování. Tato slova jsou ilustrací k veršům Suzanne Renaud.

Jsou to slova naděje, která vyrůstá z víry a ví, že nejvyšší mírou a normou naší i boží spravedlnosti je hodnota opravdové lásky. Mistře, mluvím o tom jen proto, abych vás ochránil, abyste byl na poslední cestě nesen s tou úctou, která vám náleží.

Vaši rakev doprovází slzy soucitu a lásky, a proto jí bude požehnáno. Také i všem, kdo se s vámi přišli s úctou rozloučit. Kéž odpočinete v pokoji, kéž žije země, kterou jste měl rád. Je to i moje, vaše, naše vlast. Odpočívejte v kýženém míru, který dává bůh.

Amen.