Vážení smuteční hosté, zarmoucená rodino, přátelé a spoluvězni Jiřího Dienstbiera,
přátelé nejen našeho opravdového kamaráda, čestného přítele a odvážného muže, který prohlédl při své žurnalistické praxi a při svých pobytech v zahraničí podstatu sovětského impéria, jako i nepřijatelnost, nepravdivost, ale i nehumánnost komunistické ideologie; přátelé rovněž také prvního ministra zahraničí obnovené suverénní a demokratické Československé federativní republiky.
Jiří Dienstbier byl člověkem, který hleděl s optimismem na svět, jak o tom svědčil úsměv na jeho tváři. Držel slovo, které dal, i když to znamenalo zatnout zuby a vydržet, přijmout nejistotu, nesvobodu, ale doufat. Jeho politická zkušenost mu dávala schopnost tušit a předvídat.
Děkuji Ti Jiří, za všechny, s kterými jsi sdílel muklovský osud a kterým jsi byl oporou i v dalších letech. Především, když jsi osvobozoval naši vlast z ostnatých drátů železné opony. Na borském dvoře, to jedno krásné nedělní odpoledne v létě 1982 jsme i my vytušili, jaké bude tvoje místo ve svobodném státě. Věřím, že dobrý a spravedlivý Bůh Tě přijme, protože Tvůj život a Tvé kroky překračovaly horizont pouhé všednosti, prostřednosti a sobeckosti.
Při loučení na dlouhou dobu si přátelé nejenom přejí šťastnou cestu, ale také prosí o odpuštění a odpouštějí si vše, co má být odpuštěno, a tak tato slova dovolím si vyslovit i za Tebe. Requiem aeternam dona ei, Domine. (Odpočinutí věčné dej mu, Pane.) A světlo věčné ať Ti svítí.
Dominik Duka OP