Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Slovo na plenární zasedání evropských biskupů

Slovo na plenární zasedání evropských biskupů

Kardinál Dominik Duka se 5. října účastnil Plenárního zasedání předsedů evropských biskupských konferencí (CCEE) a na konferenci pronesl následující řeč.

10. října 2013
Přednášky / Proslovy

Bratislava 5. 10. 2013,

Plenární zasedání předsedů evropských biskupských konferencí (CCEE)

 

Úvodní slovo k debatě „Bůh a stát, sekularizace a laicita“

 

Náš problém, kterým se budeme zabývat, se zrodil spolu s fenoménem křesťanství. Křesťanství není státní náboženství, a tak můžeme říci, že zmíněný problém je zde od okamžiku početí Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. Není to však problém sociologický, či politologický, ale teologický problém par excellence. Nejedná se zde také o žádnou narativní teologii, ani metaforu, ale o metafyzickou skutečnost. Otázka Bůh a stát, či církev a stát je důsledkem náboženství inkarnace. Od počátku de facto neexistuje žádná státní církev, a přitom žijeme ve státech na celém světě. Byli jsme vždy v průběhu staletí jakousi církví disidentů, ale nikdy církví anarchistů. Církev byla vždy otevřena a měla širokou schopnost přijímat vše, co bylo dobré a pravdivé. Spolupracovat vždy tam, kdy se jednalo o pomoc druhému. Skutečně je tomu tak. V římské státní církvi máme již na počátku svatého biskupa Ambrože a jeho spor s císařem. V tomto momentě se vlastně rodí i budoucí spor o tzv. investituru. Můžeme si také položit otázku, jak s touto antitezí naložila reformace. Bůh a církev se ocitli na cestě zbožštění státu v době absolutismu, státního liberalismu v devatenáctém století. Absolutního apogea dosahuje božský stát v totalitních systémech dvacátého století. Obdobně chápu tuto antitezi Bůh a stát v době současné postmoderní společnosti. Ocitáme se opět na křižovatce zbožštěného státu, který sám je slabý, ale nutí ho k tomu současný parlamentarismus a justokracie, neboť jsou přesvědčeni, že mají absolutní moc a smějí a mohou vše měnit bez ohledu na racionalitu, vědecké poznání, často i mravnost. V extrémní poloze můžeme říci, že náboženství a věda utrpěli „totální porážku“.

 

Přesto jsem však přesvědčen, že my jako církev nemůžeme jít jen cestou ve směru polarizace a boje. Musíme se vrátit zpět k Druhému vatikánskému koncilu, zpět k autonomii mezi posvátností a světskostí ve smyslu myšlení Jacquesa Maritaina. Můžeme připustit, že pojmy stát a společnost se ocitly v prostředí mentálního vítězství marxistické ideologie, neboť současná situace zmíněných jevů potvrzuje Marxovo dogma, že můžeme všechno změnit. Podle mého mínění se domnívám, že musíme začít nově diskutovat v rámci protikladu společnost a stát. Jestliže budeme opět reflektovat úvodní slova konstituce Druhého vatikánského koncilu Gaudium et Spes (Radost a naděje), jasně zříme, že stát je pouze služebníkem společnosti a nikoliv naopak. Společnost není otrokyní státu, zde se také nachází jádro problému politické, ekonomické a mravní krize. Společnost byla zestátněna a je zcela pochopitelné, že velká většina lidí má reálný pocit bezmocnosti. Není již hlásána žádná autonomie, žádná solidarita, žádná subsidiarita.

 

V této situaci se nám otevírá prostor k cestě pro novou evangelizaci. To však nejsou pouze nové metody, nové sdělovací prostředky atd., ale nová řeč. To však je velmi těžké. V jednadvacátém století se jazyk (řeč) ocitly v nouzi a bídě, můžeme to pozorovat na televizních obrazovkách, v kinech, v rozhlasových přijímačích, v novinách a časopisech a konec konců i na displeji mobilního telefonu. Přičemž velká většina našich obyvatel Evropy žije v situaci filosofického a teologického analfabetismu, či polovzdělanosti. Týká se to ale i praktikujících křesťanů. Pozorujeme, jaká je úroveň náboženského vzdělání u dětí a studentů, přesto že navštěvovali výuku náboženství ve školách, či církevních objektech. Hovoříme o globalizaci, o informačních dálnicích, o tom že svět stal se díky informačním sítím jednou malou vesnicí. Můžeme však pozorovat, že naše globální společnost se také více a více atomizuje. Také řeč je zasažena tímto procesem, tříští se právě díky specializaci jednotlivých oborů a vytvářením malých mentálně uzavřených společenství do jednotlivých obtížně komunikujících skupin. Přesto však máme obrovský příklad v Ježíšových podobenstvích. Dokáže v těchto podobenstvích jako završitel prorocké linie hovořit jazykem rybářů, vinařů, rolníků, pastýřů, obchodníků...

 

Mohli bychom říci, že jeho řeč postrádá filosoficko-teologický rozměr. Opak je pravdou. Metodou Ježíšových podobenství je aplikace hlubinného poznání, které vyrůstá nejenom z jeho znalostí muže vzdělaného rabínskou moudrostí, ale z osobního zjevení Božího Syna. To však potvrzuje, že i mluvčí nové evangelizace musí mít dobré filosofické a teologické vzdělání, kterému dovolí aplikovat nabyté poznatky a v sekulární řeči musí být dobrým popularizátorem, tak je tomu u všech vědeckých oborů. V našem případě však musíme konstatovat velké, nebo dovolíte-li enormní nedostatky ve vzdělávání nové generace. Přesto však s pomocí Boží a přiměřené odvahy zůstávám optimistou. Tímto krátkým úvodem otevírám naši debatu k danému tématu.