Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Stát bez církve, církev bez státu?

Stát bez církve, církev bez státu?

O vztahu státu a církve diskutovali 11. listopadu 2011 v Arcibiskupském paláci v Praze s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou OP členové Zemského výboru bavorských katolíků v čele s řezenským biskupem Gerhardem Ludwigem Müllerem.

20. listopadu 2011
Přednášky / Proslovy

Stát a církev – to je téma současné diskuse v naší zemi a především v naší české církvi. Domnívám se, že je to diskuse zcela na místě, ale přitom musím říci, že tato diskuze musí vycházet z premisy, že se stát i církev potřebují navzájem. Člověk je bytost sociální a politická, jak napsal již Aristoteles, a to v obojí dimenzi své existence. Člověk není schopen existence jako individuum. Nepřivedl se na svět sám od sebe, a ani není schopen žít sám. Největším trestem ve vězení je samovazba. Vím, o čem hovořím, a vím, že statisíce občanů naší země tuto zkušenost poznaly na vlastní kůži anebo z vyprávění svých nejbližších.

Stát je vyšší stupeň organizace lidského společenství: rodina, rod, kmen, národ – stát. Život lidské komunity ve vyšším stadiu organizace vyžaduje stát, bez kterého jedinec nemá bezpečné zajištění své existence a je ohrožen jeho hospodářský, společenský i kulturní rozvoj. Proto také již ve starých kulturách je největším trestem jeho vyloučení ze společenství rodu či kmene. Konec konců i 20. století zná exil.

Člověk je však bytost, která se projevuje od počátku své existence, jak poukazují archeologové, antropologové, historici, sociologové i psychologové, schopností kultického projevu. Známky kultu prokazují přítomnost člověka, jsou jeho identitou. Karl Rahner definuje člověka jako bytost schopnou modlitby. Starozákonní proroci definují člověka jako bytost schopnost Boha – homo capax Dei. Současní psychologové potvrzují náboženský rozměr lidské psyché. Společenský rozměr lidské podstaty postuluje společenskou formu náboženského života, která v různých stádiích dějin vytváří odpovídající náboženské instituce a organizace. Ty zpočátku byly pevně spjaty se zmíněnými útvary: rodina, rod, kmen, národ. Nechci se zastavovat u jednotlivých fází vývoje náboženských institucí (otec, patriarcha, kněz …). Křesťanství vystupuje z této řady. Objevuje se v Izraeli ve státě, který se nachází pod cizí nadvládou, ale neusiluje o národní osvobození, nýbrž vytváří na příkaz samotného zakladatele Ježíše Krista mezinárodní společenství, které se promění v instituci, která pak organizuje náboženský život, nejprve ve Středomoří, později se rozšiřuje do Euroasie a postupně vstoupí do života celosvětového společenství, dávno před globalizací. Po pádu římského impéria se církev ujme rozvalin státního útvaru a v zájmu společnosti ho pomáhá organizovat. Tak vzniká nová podoba symbiózy církve a státu na Západě či státu a církve na Východě. Dějiny, religionistika, sociologie i politologie nás mohou přesvědčit o potřebě této spolupráce nikoli symbiózy, jak tomu v době před Kristem. Obě instituce mají svou autonomii a církev se musí bránit totalitě zbožštěného státu, což také vždy činila. Někdy se ale také stát musel bránit církvím, když usiloval o hegemonii (papocésarismus).

Chtěl bych však na závěr upozornit, že církev i stát musí sloužit člověku, protože Bůh je ten, který v Kristu přišel sloužit člověku. Tedy primární rozměr naší úvahy musí znít: Bůh a člověk, abychom se osvobodili od nánosů minulosti a chápali život v přítomnosti.

Mons. Dominik Duka OP, arcibiskup pražský