Dobrý den, pane kardinále. Jsme rádi, že jste přijal pozvání pana poslance Zdechovského a máme tu čest přivítat Vás zde v naší kanceláři v Bruselu. Bylo by minimálně nerozumné nevyužít této jedinečné příležitosti a nepoložit Vám několik otázek evropského, národního a možná i osobního charakteru.

Dobře (s úsměvem)

Pan poslanec se v rámci svého působení ve Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci aktuálně zabývá problematikou imigrantů. Chtěla jsem se tedy zeptat, jaká je role církve v této otázce a jaké postavení by podle Vás měla konkrétně Česká republika zaujmout? Přijímat nebo naopak nepřijímat uprchlíky? Jsme na to připraveni?

Tak já myslím, že ono je těžké radit České republice a politickým strukturám, které jsou bezesporu více zapojeny do celé problematiky v rámci Evropské unie a v rámci i kooperace mezi kraji, městy a obcemi. Na druhou stranu můžeme říci, že církev jako taková je zřizovatelkou různých institucí. Jednou z největších, je Charita České republiky a její diecéze v ČR, které se přímo zaměřují na pomoc imigrantům a azylantům, kde máme své pracovníky na různých pozicích. Čili tato praxe zde je.

Působí tito pracovníci i přímo v zemích, odkud k nám imigranti přicházejí?

Charita jako taková poskytuje i zahraniční pomoc, která směřuje do oblastí třetího světa, ať je to Afrika, Asie nebo Latinská Amerika. Takže tento prostor není pro církev a pro tuto naši k tomu specificky zřízenou instituci neznámou. Naše zahraniční pomoc se odvíjí už po více než deset let ve spolupráci s MZV. Protože jsme malá církev, malá země, když se spojíme pod českou vlajkou, je naše přítomnost viditelná a dostává diplomatickou cestou i do určitých politických struktur, což je i určitá větší záruka pro naše pracovníky.

Kde konkrétně tedy pracovníci Charity v současnosti působí?

Je to několik zdravotnických zařízení v Africe, Indii i v Latinské Americe. Konkrétně náš pražský biskupský vikář nyní působí v Kolumbii, kde navštěvuje zařízení pro nemocné s leprou. Čili tady myslím, že tato otázka je na místě.

Přijímáme nebo chystáme se tedy na přijetí většího množství uprchlíků?

Naše kroky směřují k přípravě na přijetí uprchlíků ne konkrétně z Afriky, ale ze Středního východu a podobně tedy i možné přijetí imigrantů z Ukrajiny, Volyňských Čechů. Takže v této otázce, my jsme připraveni, ale myslím, že bude potřeba najít formální spolupráci s konkrétními státními úřady a mezinárodními úřady. My se můžeme spojit prostřednictvím Caritas Internationalis a jejích jednotlivých světových zastoupení, rovněž tak můžeme zapojit nunciatury (Vatikánská diplomatická zastoupení v jednotlivých státech), které nám umožňují získat církevně společenské kontakty v té které zemi, což myslím, že pro určitou identifikaci příchozích je také důležité.

Takže podle Vašich slov je Česká republika připravena na přijetí uprchlíků? Konkrétně mám teď na mysli uprchlíky z Lybie, Sýrie a dalších států Severní Afriky. Vláda minulý týden rozhodla o přijetí 15 rodin ze Sýrie.

Ano, prostory pro dočasné umístění uprchlíků na to máme, ovšem je třeba počítat s tím, že nemáme prostory vybavené tak, že bychom očekávali přijetí několika tisíc uprchlíků. Tady si myslím, že případně budeme muset k této věci přistoupit humanitárně a promptně řešit situace, kdy nebudeme mít v těchto prostorách vždy předepsaný počet umyvadel, počet míst apod. Tam se to bude muset řešit za pochodu.

Takže bychom se neměli bát přijetí těchto uprchlíků do ČR?

Já si určitě myslím, že bát bychom se neměli, ale musí tam být určitá opatrnost, zejména tedy ze strany státu ve smyslu určitých opatření.

Další otázka se týká více současného postavení církve v ČR, zejména mezi mladými lidmi. Řeší církev v ČR otázku, jak přiblížit křesťanství mladým a jak je navrátit k aktivnímu praktikování víry? Podle údajů patříme mezi státy s nejnižším počtem aktivně věřících, jak se k tomuto problému staví církev? Jak se k tomu problému staví možná i Vatikán, protože to není problém pouze České republiky?

Ano. Tak víte, já skutečně oponuji tomu, že Česká republika je nejateističtější stát. Když si uvědomíme, že o Vánocích a o Velikonocích 52 % české populace navštíví kostel, tak to neodpovídá. Já vím, že je tady trošičku posuv, že ČR bude patřit mezi státy, kde je poměrně malá identifikace s konkrétní církví, to je pravdou. Ale v ČR máme cirka pokřtěno kolem 42 – 43 % obyvatel. V katolické církvi je to to téměř k těm 40 %.

Ano, ale mluvíme tedy o aktivně věřících, praktikujících křesťanech?

Můžeme říci, že neděli co neděli, necelých půl milionu obyvatel navštěvuje bohoslužby, k tomu bychom museli přičíst určité procento dalších církví. Kdybychom si to promítli na bázi návštěvnosti, protože jsme teď dělali určitý průzkum a sčítání, tak zjistíme, že žádný fotbal ani hokej, když sečte svou návštěvnost na stadionech, nedocílí ročního součtu návštěvníků bohoslužeb. Ten se pohybuje okolo 25 milionům, myšleno skutečně jen bohoslužby, což je skutečně slavení mše svaté, ne pohřby, křtiny, svatby. Takže to je spíš takový úzus, že naši lidé často řeknou: „Já jsem nevěřící, já chodím do kostela jenom tak, jsem takový ateista, protože se pořádně nemodlím.“ To není výrok filozofický.

A pokud jde o mladou generaci?

Když řeknete otázka mladé generace, tak v rámci právě těchto sčítání, můžeme říci, že během dvaceti let, nebudeme počítat prvních 5 let, to byla léta euforie, ale také léta, kde tady byla ještě silně přítomna generace mých rodičů, došlo k výrazným populačním změnám. Já patřím do generace, kdy se rodilo dvaapůlkrát více dětí, než se rodí v ČR po roce 1990, a pokřtěno v té době bylo 80 % dětí. Takže my v současné době nemůžeme „dohnat“ tato čísla. Dnes je návštěvnost stabilní kolem 3-5 %. Doplňují ji lidé střední generace, to jsou ti, kteří před dvaceti lety byli mladí, a současně to jsou také mladí a jsou to děti.

Takže přicházejí mladí lidé, rodiny s dětmi.

Zcela jistě. Někde je to zkreslené, tradiční venkov východní Moravy, východních Čech, Orlickohorsko - mladí lidé odcházejí studovat a už se nevracejí, zůstávají ve městech. Praha, která má prakticky čtvrt milionu vysokoškolských studentů, nepočítám-li různé soukromé vysoké školy, je místem, kde je poměrně vysoké procento studentů, nejenom z Moravy, ale i ze Slovenska, Polska. Můžeme říci, že v Praze za 20 let vzniklo několik tisíc smíšených manželství. A my dnes pozorujeme v kostelech studenty, studentky, ale i rodiče s jedním, dvěma ale i třemi dětmi.

A jak církev reaguje na tuto mladou generaci? Tradiční kroužky náboženství na základních školách?

Děti, které dnes přicházejí, jsou pro nás určitou výzvou. Školství, zdá se, nepočítalo s určitou statistikou, a dnes pro tyto děti hledáme školky a podobně. Pro ně potřebujeme připravit adekvátní výchovné, nábožensko-vzdělávací programy. Musím říct, že s tímto si lámeme hlavu, není to snadné, jelikož to už skutečně není pro moji generaci. To je pro generaci mladší a musí tady dojít k velké kooperaci mezi duchovenstvem a katechety, ale i učiteli a učitelkami, aby se tento program vytvořil. Pracuje se na něm, ale musím přiznat, že nejsem úplně spokojen s tempem. Ale musím říci, že ten generační rozdíl je dnes skutečně znatelný, a do určitých záležitostí nelze mluvit, protože moje představa vyučování s učebnicemi, by v současné době ve školách asi neobstála.

Takže otázka, jak přiblížit křesťanství dnešní mladé generaci, je pro církev skutečně aktuální.

Bezesporu. Víte, taková ta otázka, nejenom mladé generace, ale například otázka kterou jsme dostali i z Vatikánu o postavení žen v církvi. Musíme říct, že církevní organizace nesou, podobně jako školství a zdravotnictví, známky feminizace.

Dobře. A když se zeptám z druhé strany. Pokud, jak uvádíte, nám neklesá, ale naopak stoupá počet věřících, máme dostatek kněží?

Ano. Na ten počet věřících ano. Na to ale, abychom se opět nakročili, musím říci, že ne. Nemůže se stále vymlouvat na to, co bylo před rokem 1989, ale musíme si uvědomit, že před 25 lety jsme měli o čtvrtinu kněží méně, dvě třetiny obyvatelstva byly v důchodovém věku. V současné době víme, že dvě třetiny kněží se stali kněžími po roce 1990, čili se změnil celkový generační poměr a snížil se radikálně průměrný věk kněze. Rovněž musím říci, že ten určitý nedostatek, který byl dán určitou regulací v době komunismu, doplnilo 10 % kněží z Polska, určitým způsobem 5 % ze Slovenska a 15 % nových kněží.

A jak jsme na tom tedy dnes?

V počátku po roce 1990 byl velký nárůst zájemců o studium teologie, noviců v klášterech. To byly začátky, kdy ani jedna strana nevěděla, jak bude reálně život fungovat, takže část skutečně studium nedokončila, protože měla jiné představy. A někdy měli i oprávněnou kritiku. Pak jsme se dostali do určité stagnace. V posledních letech můžeme říci, že se toto procento určitým způsobem pomalu zvyšuje a ta práce je kvalitnější. Kromě toho na venkově bude pocit, že je kněží mnohem méně, než bylo, což skutečně je, protože je tam také méně obyvatel a my jsme museli udělat takovou určitou přesmyčku a posílit města. Také se otevřely nové obory kněžím, duchovní správa, kněží v Armádě, u Policie, ve školách jako vyučující nebo vychovatelé, ve vězeňství. Čili mnohé obory, kde dnes kněží jsou a plní svou úlohu výborně, to můžeme říci. Ale potřebovali bychom jich alespoň o takových 10-15 % více.

Pane kardinále, dovolte mi na závěr jednu osobní otázku. Jak vnímáte rozdíl mezi osobou Jaroslava Duky, studenta gymnázia J.K.Tyla, a kardinála Dominika Duky, arcibiskupa pražského, metropolitu a primase českého? Je to stále tatáž osoba?

No, tak víte, to je takový časový úsek, že to je velmi těžké posoudit. Ano, mohu se vracet ke studiu jako v uvozovkách do pohádky mládí, na druhé straně to úplná pohádka nebyla, protože v době komunismu nejenom že nebyly banány, pomeranče, nemohlo se jezdit na západ. Ono bylo mnohem více jiných problémů. Uvězněný někdo z rodičů, příbuzných, vyhazování z práce z politických důvodů, ve škole se nesmělo vždy říkat vše, co člověk viděl a jak to bylo. Čili tady těch důvod bylo vícero.

Takže to všechno byly faktory, které do značné míry formovaly vaší osobnost, vaše hodnoty, názory.

Ano. Určitým způsobem ano. No a na druhé straně musím jaksi říci, že už jsem v té poslední dekádě života, kdy ho uzavírám, takže je to trochu jiné. Ale jen jsem nepočítal s tím, že po sedmi desítkách let života mám znova řešit nové úkoly, které už překračují síly jednotlivce.

V tomto případě jsou ale cenné Vaše životní zkušenosti.

Ano, jistě. Spoléhám ale také na nové generace, které to zvládnou lépe.

Děkuji Vám za rozhovor, pane kardinále.

Také děkuji.

                                                                                   LenkaRejtharová, 23.1.2015 Brusel

Rozhovor původně publikován na webu Okresní organizace Třebíč KDU-ČSL.