Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Moc bezmocných je nakonec větší než moc mocných

Moc bezmocných je nakonec větší než moc mocných

Rozhovor s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou OP o tatínkovi v RAF, výročí atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a o jedné „komunistické óbrsvini“ vedl pro časopis Xantypa Petr Koura. Rozhovor vyšel 25. června 2012.

2. července 2012
Rozhovory

Pane kardinále, i váš tatínek se zapojil do protinacistického odboje. Sloužil v západní armádě. Jak se do Anglie dostal?

Já myslím, že příběh mého otce nebyl výjimečný, to byly stovky Čechoslováků, kteří odešli do ciziny bojovat za svobodu své vlasti. Pocházel z Varnsdorfu, stal se vojákem z povolání, před válkou působil na letišti v Hradci Králové. Po 15. březnu 1939 se dostal jako tlumočník a učitel němčiny do protektorátního vládního vojska, protože to přece jen bylo české vojsko, nikoli německé, a vedlo svoji administrativu v českém jazyce. Na jaře roku 1944 bylo vládní vojsko odesláno do severní Itálie, aby hlídalo železnice před partyzány. Tam se dostal na trasu Cremona – Miláno, měl funkci tlumočníka a intendančního zajišťovatele. Několikrát týdně cestoval do Milána na nákup chleba a dalších věcí, které potřebovali vojáci na jednotlivých strážních stanicích. Přechod značné části vojska na stranu spojenců byl organizován ve spolupráci s křesťansko-demokratickým hnutím odporu a hlavním „domlouvačem“ zde byl dominikán Jiří Maria Veselý, tehdy profesor na milánské univerzitě. Právě díky němu, ale také díky československému velvyslanectví v Ženevě při Společnosti národů byli vojáci převedeni přes Alpy do Švýcarska, tam byli potom drženi v internačním táboře, odtud se přemístili do jižní Francie, kde se v Marseille nalodili a pluli do Neapole. Z Neapole se pak vydali přes Gibraltar a přistáli v Glasgow. Ve Spojeném království otec působil u RAF (Royal Air Force) jako vojenský hasič. Já jsem měl možnost letos v květnu základnu v Cosfordu společně s panem generálem Pickem navštívit, bylo to pro mě velmi zajímavé, budova hasičské zbrojnice dosud existuje v nezměněné podobě, stejně jako navigační věž.

Kdy se tatínek vrátil domů?

Vrátil se až 15. srpna 1945. To jsou moje první zážitky, bylo mi ani ne dva a půl roku, tak nedokážu úplně rozlišit, co si pamatuji de facto a co z vyprávění, to se mi prolíná. Vím, že jsem se ho trošičku obával, přišel v anglické uniformě, na hlavě měl přilbu…

Jaký byl osud vašeho otce po roce 1948?

Otec po válce dále sloužil v armádě, nikoliv u letectva, ale jako pyrotechnik. Po uchopení moci komunisty byl stejně jako mnoho dalších vojáků zatčen a uvězněn, takže znám Loretu i jinak než jenom z návštěv poutí (v objektu na pražském Loretánském náměstí, tzv. Hradčanském domečku, byla v padesátých letech umístěna speciální věznice pro důstojníky, v níž byli brutálně vyslýcháni – pozn. red.). Brzy jsem pochopil, že můj sen stát se letcem se mi nesplní, na druhou stranu jsem ale poznal význam rodiny, přátelství a kamarádství a smysl hodnot, jako je láska k vlasti, ke svobodě a k demokracii. Semknutost rodin těchto uvězněných vojáků, to je pro mě dodneška ideál. Neexistovala rodina, která by se rozpadla, přitom ženy prožily kus války samy, některé i celou, a pak i po válce bylo s vojáky v rámci armády hodně pohybováno, já jsem třeba otce vídával jednou měsíčně; potom přišlo vězení a opět celá starost o rodinu zůstala na manželce, matce, to je neuvěřitelné, co ty ženy zvládly, a je to bohužel dodnes nedoceněno. V Hradci Králové bylo velké vojenské letiště, patřilo mezi tři největší v republice, to byla velká komunita, a ta si navzájem pomáhala. Tam bylo možné pozorovat, že neexistovaly nevraživost nebo nesváry mezi vojáky západní a východní fronty. V okamžiku, kdy byli západní vojáci pozavíráni, tak kapitán Kostovič (později generál v rámci rehabilitace), národnostně Rusín z Podkarpatské Rusi, organizoval pomoc jejich rodinám, za kterou pak obdržel pětadvacetiletý trest. Jeho žena byla Ruska, bývalá nadporučice, ta zase organizovala protesty žen, chození na úřady.

Letos si připomínáme sedmdesáté výročí atentátu na Heydricha. Je pro vás jako kněze útok na něj ospravedlnitelný?

Pro mě to byl vždy ospravedlnitelný čin. Mohu jen opakovat slova mého otce, že to byl bojový úkol, který měl rozhodující význam pro to, že byla definitivně uznána naše londýnská vláda a anulována mnichovská dohoda. Vždyť jsme mohli skončit jako spojenec nacistického Německa!

Nám toto výročí dává možnost uvědomit si, že Češi nebyli samí švejci a zbabělci, kteří se nikdy nepostavili žádné totalitě, jak se stále ještě nesmyslně stereotypně opakuje, ale že mezi nimi byla řada hrdých a statečných lidí, kteří měli lásku k vlasti hluboko v srdci. Velmi mě bolí, že jsme si z těchto lidí nevzali větší příklad. V dnešní společnosti mi chybějí postoje, jaké měli ti, kteří pro svobodu této země nelitovali ničeho, ani vlastních životů.

Ve výroční den vyhlazení Lidic jste se modlil u hrobu lidických mužů, vzpomněl jste patera Josefa Štemberku, který s nimi byl do poslední chvíle a šel s nimi na smrt. Co pro vás Lidice znamenají?

O lidické tragédii jsem se poprvé dozvídal jako předškolák, doma jsme měli různé pamětní publikace, pamatuji si, že v jedné z nich byl na fotografii Edvard Beneš, jak pláče u pomníku Lidic v USA, silně to na mě zapůsobilo. Lidice nebyly žádným střediskem odporu, ti lidé k tomu přišli jako, lidově řečeno, slepí k houslím. A paradoxně se ukázalo, že právě takováto zapomenutá vesnice a řadoví lidé, kteří neměli s armádou a partyzánským hnutím nic společného, se mohou stát rozhodujícími v dějinách tohoto světa.

Pro proces anulování mnichovské dohody měly Lidice větší význam než samotný atentát…

Určitě. Asi bude pravda, že moc bezmocných je nakonec větší než moc mocných.

V roce 1968 jste vstoupil do ilegálního dominikánského řádu, protože komunisté, jak známo, řády v padesátých letech zrušili. Bylo v tom něco podobného, jako když váš otec vstupoval do odboje?

Trochu pravdy máte. Jak jsem dorůstal, tak jsem věděl, že náš královéhradecký biskup je ve vězení. Část kněží měla odvahu, že se i v kostele nahlas modlila za našeho biskupa Karla (Otčenáška, který byl vězněn v letech 1951–1962, pozn. red.), byl to určitý projev protestu. Neviděl jsem na vlastní oči likvidaci mužských řádů, ale ženských ano. Šli jsme s maminkou kolem desáté hodiny večer u nás v Hradci domů z návštěvy od sestřenice, to už byl tatínek zavřený, a uviděli lidové milice, jak pod hlavněmi pušek nakládají řeholní sestry do náklaďáků. Tomu porozumíte, i když jste ještě malý.

V šedesátém roce byla velká amnestie pro politické vězně, ale po ní přišla za několik měsíců nová vlna zavírání – jak politických vězňů, tak kněží-řeholníků, kteří se pokoušeli o obnovu řeholního života. Já jsem se dostal po pěti letech pokusů na teologická studia do Litoměřic v pětašedesátém roce, nastupoval jsem rok po vojenské službě, kterou jsem absolvoval v Trnavě. Tam jsem zažil trnavské jaro, o tři roky dříve, než přišlo to pražské. Na Slovensku už se vraceli po amnestii z vězení nejen Gustáv Husák, ale i Laco Novomeský a řada spisovatelů, v Kultúrnom živote (obdoba českých Literárních novin) vycházely Mňačkovy ONESKORENÉ REPORTÁŽE. Situace se zkrátka měnila. I vrchní politruk se k nám choval nesmírně tolerantně a hovořil o komunismu dosti kriticky. Ve Vídni dochází k setkání Kennedyho s Chruščovem a zmírňuje se proticírkevní politika. Moje kontakty s bývalým provinciálem dominikánského řádu Metodějem Habáňem začaly na přelomu let 1965 a 1966. Doktor Habáň hrál od třicátých let až do února 1948 velice výraznou roli v církvi i v akademické společnosti. Možná bychom ho dnes mohli trochu srovnat s profesorem Halíkem. Byl dvakrát vězněný, pokaždé po zrušení klášterů obnovoval noviciáty. Po pětašedesátém začíná znovu vytvářet buňky, podařilo se mu získal kontakty na vedení řádu v Lipsku a dostal povolení pokračovat. Pátého ledna 1968 jsem vstoupil do řádu. Byli jsme tři, oblečeni v hábitech jsme si po večerní bohoslužbě, konané za zavřenými dveřmi, pustili ARD a dozvěděli jsme se, že generálním tajemníkem ÚV KSČ byl zvolen Alexander Dubček.

Kněžské svěcení jste přijal v roce 1970 z rukou litoměřického biskupa Štěpána Trochty. Jak na něj vzpomínáte?

Já jsem biskupa Trochtu poznal jako student v Litoměřicích. Upravovali jsme tam tehdy katedrálu, dělali jsme v ní takové mladické zásahy. Pan biskup si nás nechal zavolat, že to tedy ne, že ty obrazy tam dal on v osmačtyřicátém; ale ať mi to odpustí, byly to strašné kýče. My jsme si dovolili odporovat a on nakonec řekl: „Tak je dáme na oratoř, aby nebyly vidět, a vy si to udělejte po svém.“ S ním se dalo velice dobře jednat. Pak jsme s ním byli v častém kontaktu. On byl po letech věznění (strávil je v nacistickém koncentračním táboře i v komunistickém vězení) velmi nemocný. Můj spoluseminarista, který byl lékař, mi říkal: „Člověče, na něm není už ani nitka zdravá, to je zázrak, že se pohybuje.“

Biskup Trochta byl propuštěn z nemocnice po operaci srdce, lékaři mu nařídili absolutní klid, ale krajský církevní tajemník Dlabal si vynutil přijetí a v podnapilém stavu s ním nepřetržitě šest hodin jednal. Křičel na něj, vyhrožoval, chtěl jej donutit k tomu, aby se zbavil některých kněží. Biskup Trochta po srdečním záchvatu druhý den zemřel. Byl jste na jeho pohřbu?

Ano, podařilo se mi do Litoměřic dostat. Bylo to v roce 1974, v době tvrdé normalizace, stranické a státní orgány měly pohřeb naprosto pod kontrolou. Bály se. Přijeli na něj i kardinálové, ale nesměli koncelebrovat. Přijel i krakovský kardinál Wojtyła, budoucí papež Jan Pavel II. Když procházel katedrálou, slyšel jsem jeho slova: „Nejsem hoden, abych stoupal k oltáři ve stopách mučedníka české církve.“ Atmosféra byla stísněná. Tam se kdokoli cokoli bál organizovat. Ovšem silný moment byl, když si berlínský kardinál Bengsch odmítl sednout při pohřební hostině ke stolu s Dlabalem. Řekl doslova: „S tou óbrsviní nebudu sedět u jednoho u stolu,“ a odjel. Odjel i vídeňský kardinál König. Karol Wojtyła zůstal, ale seděl mezi klérem, nikoli mezi „státními“ pány.