Na vašem facebookovém profilu jste jáhenské svěcení Vojtěcha Mátla a svou účast už s předstihem avizoval. Byl to pro vás tedy v něčem významný den?
Když s někým spolupracujete řadu let, pak je takový den rozhodně výjimečný.
Seznámili jste se, pokud vím, za docela zajímavých okolností.
Vojtěch byl na náhradní vojenské službě, přišel sem do Hradce Králové. Jeho uvaděčem do tajemství ceremoniářství byl arcibiskup Karel Otčenášek a také dominikánský kněz páter Bernard. Vojtěch měl zájem, zkusili jsme to, i když neměl latinská studia. Dnes už máme řadu potřebných textů přeložených, ale tehdy bylo vše v latině!
Nebyl to z vaší strany přinejmenším odvážný krok, přijmout ceremoniáře laika?
Můj přítel vídeňský kardinál Schönborn měl už v té době také ceremoniáře laika, takže jsem věděl, že to možné je.
Co všechno pro vás vlastně Vojtěch Mátl zajišťuje?
Úřad ceremoniáře má různé rozměry. Vycházím z toho, že je biskup zodpovědný za bohoslužbu v celé diecézi. Potřebuje tedy člověka, který je schopen zjistit, jaká je liturgická situace ve farnosti, kam jedeme. V mnoha případech musí připravit farnost, jak má jednotlivé kroky udělat. Od ceremoniáře se předpokládá důkladná příprava a znalosti. Když například vyjedeme, tak vím, že v autě naleznu historii farnosti, kostela, statistiky, složení městského úřadu.
To se nám z ceremoniáře stává pomalu detektiv, nemyslíte?
Ano tak. Připraví mi veškeré podklady. Přiznám se, že při mé práci nemám čas podobné detaily zjistit, studuji je na cestách.
Vojtěch Mátl bude asi hodně pečlivý člověk. Dočetl jsem se, že během plánování státního pohřbu Václava Havla chodil po katedrále se stopkami a počítal, co zabere kolik času.
Znamenalo to také koordinovat vojenskou, státní a civilní stránku tohoto pohřbu. Byla to pro něj obrovská zkouška, ne maturita nýbrž státnice. Celosvětově byla přijata na jedničku, dá-li se to tak říct.
Přejděme ke slavnosti, během níž váš ceremoniář přijal jáhenské svěcení. Jaká je vlastně pozice jáhna v hierarchii církve?
Jáhenská služba hrála obrovskou roli hned v počátcích církve, dříve než kněží byli jáhni. Běžně se vidí posloupnost jáhen, kněz, biskup, ale tak tomu není. Ve skutečnosti jednou biskupovou rukou jsou kněží a druhou jáhni. Druhý důležitý moment spočívá v tom, že jáhni vlastně spoluvytvářeli Evropu. Často to byli velmi vzdělaní lidé, v raném středověku nezřídka na významných pozicích. Například jáhen Alkuin byl premiérem vlády Karla Velikého a významně se zasloužil o reformu bohoslužby. Tridentský koncil se snažil později obnovit jáhenskou službu, což se mu nepovedlo. Změnu přinesl druhý vatikánský koncil. Církev, která má 450 tisíc kněží, potřebuje určitě alespoň 800 tisíc jáhnů. A my jich dnes máme pouze kolem sto tisíc.
To mne poměrně překvapuje. Čekal bych, že o takovou službu, která neodebírá možnost uzavřít manželství, bude větší zájem. Lze právě v této možnosti vidět určitou výhodu?
To je o mnoho složitější, tak jako pro kněze nemusí být snadný celibát, stejně tak pro jáhna péče o rodinu a služba církvi. Taková služba je jako v armádě nebo zdravotnictví: svátek nesvátek… (úsměv) Tedy nelze v tom automaticky spatřovat výhodu.
Mše, během níž přijal pan Mátl jáhenské svěcení, měla z mého pohledu atmosféru slavnostní, večerní posezení na faře zase laskavou, plnou milých setkání. Jaké byste shrnul vaše pocity z pobytu v Ústí?
Jednak určitá nostalgie z mé strany, do ústecké farnosti jsem dříve jezdil poměrně často. Je to pro mne radostný okamžik, s myšlenkou Vojtova jáhenství jsem tak trošku počítal a povzbuzoval jej k ní.
Čekal jste, že si k obřadu vybere svoje rodné město? Nabízela by se například svatovítská katedrála.
Kněžská svěcení mají v katedrále své místo. Vycházíme z toho, že takové povolání vede člověka k opuštění všeho. Je to něco jako mobilizace. Kdežto u jáhnů, kteří mají rodinu, to takto nemůžeme dělat, u nich musí být do jisté míry potřeba farnosti. Jáhen není polofarář. Vojtěch je tady v Ústí doma, proto chtěl mít svěcení zde. Víte, katedrála svatého Víta má jednu nevýhodu. Je to hradní, poutní kostel, farnost je tam opravdu minimální.
Rád bych se ještě zastavil u několika motivů z vašeho kázání. Zmínil jste v něm například nedávno konané světové dny mládeže v Brazílii a označil je za zlomovou událost. V čem přesně?
Byla to bezesporu akce masová, i když naše církev s miliardou a dvěma sty miliony věřících není zrovna malá a speciálně brazilská s pěti sty biskupy a dvěma sty sedmdesáti diecézemi je skutečný kolos. Měli jsme možnost vidět, že papež využil toto setkání k vyhlášení svého programu k mládeži i biskupům. Zaprvé volbou prvního neevropského papeže vstupujeme do nové éry globalizace celosvětové církve. Globalizace způsobuje setkávání kultur. Papež ukázal a řekl, že nechce malou církev, nýbrž církev pro všechny. Vnitřní šarvátky jsou pro něj druhořadé. U mládeže, ke které mluvil, to vyvolalo určité reakce. Řekl jim: „Vy jste stát, vy máte rozhodující hlas. Chci, abyste šli do ulic, aby vás bylo slyšet a vidět." Mládež chodila devět a půl kilometru ulicemi Ria, zpívala, provolávala hesla.
Mediální pojetí papeže Františka jako by akcentovalo chudobu. Nakolik je podle vás tento obraz reálný?
Musíme vyjít z jedné skutečnosti. Po návratu z Brazílie jsem si vzal Weltatlas a vyhledal si, že patříme mezi osm procent nejbohatších obyvatel zeměkoule. U nás tedy není chudoba tak výrazný problém. Naše HDP je o třetinu vyšší než v Brazílii, dvojnásobné proti Rusku, pětinásobné vyšší v porovnání s Čínou, desetinásobné s Indií.
Kam tím míříte?
Ne že by bylo vše v pořádku, ale díkybohu máme na čem stavět. Papež vidí jedno, po pádu železné opony ztratil vyspělý svět z velké části zájem o solidární programy s třetím světem. Ponechává ho osudu. Do jisté míry byla Afrika a Jižní Amerika vydána drancování, na kterém se podílí, ať mi to soudruzi odpustí, komunistická Čína. A ekonomické působení? Ať si někdo zjistí, jaký je osud dělníků, kteří pracují v takových závodech například v Latinské Americe. Papež na problém chudoby či vzdělanosti chce dát důraz, protože velká část světa je několikanásobně chudší než Evropa. On je především, a tak to má být, hlasem této části světa.
Hlasem žádajícím solidaritu?
Solidaritu a spravedlivější politický řád, ohleduplný k těm, kteří potřebují pomoct.
Zavadil jste o politiku, a tak se musím, ač nerad, zeptat na vaše hodnocení naší současné situace.
Tuším, že před třemi týdny jsem poprvé v životě chodil po Blaníku a marně budil rytíře. (smích) Situaci pokládám za skutečně vážnou, některé politické krize mají ráz až určitého puče, i když ne ve velkém slova smyslu. Nicméně destabilizují naši zemi. Po řadu let se přestává uplatňovat politická kultura. Setkáváme se s odmítáním rozsudků soudů, navíc význační političtí představitelé a pracovníci justice sami zpochybňují práci svých institucí. To je na pováženou! Za největší deficit považuji skutečnost, že velká část lidí pracujících v politice nemá k této zemi vztah, nemají ji rádi. Je to možná tím, že už řadu let naši zem nikdo nehájil, odcizili jsme se. Za zem se během první i druhé světové války dávalo vše včetně životů, logicky i politika byla konfrontována s touto vrcholnou obětavostí. Nyní se mnozí domnívají, že můžeme žít pouze ve společnosti, kde je zábava a pětiprocentní růst každý rok.
Dospělo to až tak daleko, že by měl mít člověk obavu o demokratickou podstatu státu? Jako bývalý politický vězeň se neobáváte návratu totality?
Domnívám se, že se z části jistý způsob totalitního myšlení stále vrací. Tím ale nechci malovat čerta na zeď, věřím v sílu dobra. Mám však skutečně strach z toho, pokud nedokážeme přistupovat k druhému s respektem, úctou a pocitem solidarity a jde nám jen o vlastní prospěch. Pokud je sobectví označováno za jedinečnou cestu seberealizace.
Co radíte v takové situaci věřícím?
Jak říkal Churchill: „Jsme svědky toho, že demokracie má obrovské nedostatky." Ale demokracie je skutečně závislá na morální úrovni lidí. Věřící člověk by se měl projevit tak, že má svoji zemi rád, že má rád tuto společnost a pořád nenaříká. Přistupuje zodpovědně k volbám a přemýšlí. V dnešní situaci nám politické strany dávají převážně sliby. Ale my nepotřebujeme sliby, země potřebuje naši lásku a abychom pro ni něco udělali.
Takže benediktinské „ora et labora", modli se a pracuj?
To je heslo, na kterém vznikla naše kultura a civilizace.
JAN POKORNÝ
Autor: Redakce
