Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Rozhovor pro Katolický týdeník

Rozhovor pro Katolický týdeník

Hlavním celebrantem poutní bohoslužby Národní poutě rodin ve Žďáru nad Sázavou 31. srpna byl kardinál Dominik Duka. Jak on dnes vidí situaci rodin? A z jakého rodinného prostředí pochází? Na tyto otázky odpovídal pro Katolický týdeník č. 36.

2. září 2014
Rozhovory

S čím na pouť rodin vyrážíte? Jak chcete rodiny povzbudit?

Pouti se účastním jménem církve a ve své promluvě chci vyzdvihnout, jakou roli hrála rodina v náboženských a kulturních dějinách naší země. V rámci koncepce církve je rodina od počátku její základní buňkou. Teprve v moderní době v souvislosti s industrializací a exodem z venkova do měst se společnost rozpadla na jednotlivce. V dějinách se ale vždy počítalo s rodinami.

 

Kde podle vás naše rodiny nejvíc „tlačí bota“, co je pro ně dnes největším úskalím?

Základní problém vidím v tom, že člověk se už mnohde nechápe jako bytost, která žije pro druhé. Je zřejmé, že krize rodiny souvisí s krizí náboženství a naopak. Nedostatek společenské podpory rodiny vyrůstá z myšlenkových proudů, které by nás přivedly k Marxovu Komunistickému manifestu, kde je rozsudek nad rodinou formulován jako důsledek společenského vývoje. Současná postmoderní společnost rezignovala na obecně platné, a tedy neměnné zákonitosti. Člověka a rodinu chápe jako výsledek kulturního vývoje.

 

Jak jsme již v KT zmiňovali, dnes je stabilní rodinné zázemí považováno za jednu z nejvyšších hodnot. Co by měla a mohla církev (celý Boží lid) dělat, aby rodina měla lepší společenské postavení a uznání?

Myslím, že pro církev bude nesmírně důležité, co v letech normalizace zdůrazňoval kardinál Tomášek: rodinný rozměr církve, kdy farnosti a různá společenství jsou brány jako entity složené z buněk, které vytvářejí rodiny.

Zdá se mi, že každoroční obnova manželských slibů je sice manifestací základního rodinného vztahu, ale je potřeba podtrhnout také mezigenerační rozměr. Jedině vícegenerační rodina byla základem náboženského života. Právě proti ní také směřovaly útoky totalitního režimu, který se snažil tyto pevné svazky roztrhat, aby mohl své občany lépe ovládat.

 

Jak vzpomínáte na svou rodinu, na prostředí, ze kterého jste vyšel? Tátu vám komunisté v padesátých letech zavřeli. Jak jste to jako kluk zvládal bez něj?

Vyrostl jsem v rodině, která měla v paměti svou historii a dokázala překonat i industriální nomádství 19. a 20. století. Můj dědeček pocházel ze 17 dětí. Maminka byla ze sedmi sourozenců. Téměř celá rozvětvená rodina se scházela při křtinách, svatbách a někdy i na dovolených. Věděli jsme, odkud přišli naši předci, jaký byl jejich život a osudy. Cítil jsem, že jsem nejen součástí širší rodiny, ale skrze její členy i dějin naší země. Sourozenci mé maminky se vždy setkávali u hrobu svého otce. Pochopil jsem tehdy, že rodinné hroby jsou místa, která mohou hrát v životě jednotlivých rodin takovou roli, jakou hraje katedrála v životě národa a církve.

Narážíte na nepřítomnost mého otce. To ale nebyla jen jeho nepřítomnost, když byl vězněn, ale i nepřítomnost v době války a také po válce, kdy dojížděl k rodině jen na víkendy. Přestože náš vztah měl určitý rys úcty, odstupu, nikdy jsem neměl pocit, že nemám otce nebo že je mi vzdálen. Vždy byl přítomen jako ideál, vzor v tom smyslu, že ten, kdo slouží společnosti, zemi a národu, slouží i naší rodině. Mým kamarádem se otec stal, až když mi bylo 30. V době začínajícího zenitu svého života si o to více vážím nejen rodičů, ale i širokého společenství rodiny a vzdálenějších příbuzných. A to přesto, že zdaleka ne vždy jsme naladěni na jedné vlně konfese či politického přesvědčení. Pro mě je taková rodina velikou učebnicí respektu, úcty a solidarity.

 

Kdo a čím vám byl v rodině nejvíce vzorem, co jste si z tohoto úzkého společenství nejbližších odnesl do života a dodnes nesete i ve své biskupské službě?

Mým vzorem nebyl jen otec, ale i matka a její sestry. Důležitá byla zkušenost široké komunity naší rodiny, protože kněžské povolání se nemůže zrodit na základě náboru nebo přání, nýbrž z hlubokého vědomí, čemu kněz slouží. Služba Bohu je služba člověku a naopak. To jsou poznatky získané v době mého dětství a mládí. Měl jsem možnost vidět, jak se manželky a matky kolegů mého otce dokázaly navzájem podporovat, když jejich muži a synové byli pryč. Nikdy nemluvili o obětech, nikdy nelitovali toho, jak se rozhodli. Zůstaly věrné svým manželům, rodině a ideálům. Dnes vidím, že každý člověk, muž i žena, potřebuje vzor otce a matky. Jinak bude o něco ochuzen.

(Jiří Macháně)