Rozhovor s kardinálem Dominikem Dukou vznikl v prosinci, v adventním období. Částečně proto ještě reflektuje téma vánočních svátků. S pražským arcibiskupem jsme si povídali také o významu Velikonoc pro křesťany, aktuální politické situaci a neopomenuli jsme ani témata důležitá pro osoby se zdravotním postižením.
Jak trávíte vánoční svátky a povánoční dobu, vnímáte nějaký rozdíl proti tomu, jak jste toto období prožíval v minulých letech?
Vánoce jsem zcela jistě prožíval jinak jako děcko, jako student, jinak na farách, kde jsem byl, v klášteře, v Hradci Králové a jinak zde (v Arcibiskupském paláci – pozn. red.). Ale to jsou, řekl bych, spíše takové dodatky k tomu, než že by se Vánoce změnily. Pro mě byly vždycky velkými svátky. Je pravda, že z křesťanského hlediska jsou většími svátky Velikonoce, ale musíme si popravdě říci, že Vánoce se dotýkají něčeho, čemu mnohem více rozumíme, co se nás mnohem příjemněji dotýká. Velikonoce jsou trošku vážnější a s některými událostmi si úplně nevíme rady. Ale u Vánoc jasně vidíme narození Krista, narození dítěte, čili je to svátek rodinný. A české Vánoce jsou na rozdíl od toho, jak se slaví v mnoha jiných zemích, především anglosaských, opravdu podstatně jiné, protože v našem prostředí je veliká tradice a touha oslavit je uprostřed rodinného kruhu.
Pro mě už rodinný kruh v pravém slova smyslu není. S rodinou jako takovou se setkávám až 27. prosince, protože Vánoce jsou pro mne určitým vypětím povinností - radostných povinností, kdy se musím věnovat širší rodině. Štědrý večer trávím ve společnosti těch, kteří zde bezprostředně bydlí, a těch, kteří z různých důvodů nemají rodinu. Schází se nás ke štědrovečernímu stolu kolem dvaceti pětadvaceti, snažíme se udělat nějakým menším dárkem radost tomu druhému, pozpíváme koledy a pak už se musíme chystat na půlnoční. Mnozí odjíždějí, protože nekumulujeme účast kněžích v katedrále, ale snažíme se, aby na Vánoce byly bohoslužby i v kostelích, kde se během roku nekonají. Půlnoční pro mě byla vždycky velkým zážitkem. Teď máme trošku komplikace s bezpečnostními opatřeními, ale věřím, že se to zvládne. V katedrále se nám také podařilo instalovat televizní obrazovky, protože v druhé polovině už lidé nemají kontakt, možná z hlediska sluchu ano, ale hlediska očí je ta vzdálenost tak veliká, že je potřeba, aby tam něco takového bylo.
Vánoce jsem také jinak prožil jako voják, prožil jsem je i dvakrát jako pacient na lůžku, také ve vězení, ale vždycky to byly Vánoce. Protože dotek narození dítěte, které přineslo světu nejen radost, ale i nový pohled do života, je nezapomenutelný zážitek.
Sdílíte názor, že Vánoce jsou pro řadu lidí svátky konzumu? Jak z tohoto hlediska pohlížíte na Velikonoce, které jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem?
Advent, který je přípravou na Vánoce, se bezesporu proměnil v hektický čas. Má to mnoho důvodů. Jednak je to i z hlediska pracovního - musíme dělat uzávěrky, i v církevních institucích, takže to je jistý problém. Na druhou stranu tím, jak nežijeme v kompaktní blízkosti rodiny a přátel, je velmi těžké vymýšlet, co mám tomu druhému dát. Toho využije reklama a nabízí nám mnohé. Ale přes všechny negace předvánočního hektického šumu je pozitivní, že i v tom šumu hledáme příležitost, jak bychom druhému udělali radost. Moment myslet na druhého zůstává a ani moderní komerce není schopna ho zlikvidovat. V tom jsou české Vánoce pozitivní a musíme je hlídat, protože Vánoce se Santa Klausem a taneční zábavou by byly něčím všedním. To by nebyly Vánoce.
Naproti tomu Velikonoce jsou náročnější v tom smyslu, že se dotýkají bolestných událostí, jako jsou opuštěnost, zrada a vlastně i smrt. Jsou to spíše události, které v nás vyvolávají a mají vyvolat určitý soucit, porozumění a pochopení. V životě každého z nás jsme se s těmito událostmi setkali, vyvolávají u nás mnohé otázky a Velikonoce dávají konečnou odpověď. Ta odpověď zní, že přes zradu, opuštění a smrt je otevřená cesta k životu a ukazuje nám ji Kristus.
Velikonoce nám do jisté míry sdělují, že do jha naší bolesti, utrpení a neznámého, co vyjadřuje smrt, jde on s námi, šel před námi a bude s námi. To je velkolepá slavná výpověď Velikonoc, a proto jsou hlavními svátky, i když nemají rodinnou atmosféru našich Vánoc. Myslím, že to je i dané tím, že Vánoce prožíváme v zimě, kdy zemědělská civilizace měla mnohem víc času je prožít.
Pozastavme se ještě na chvíli u Vánoc. O čem si vyprávíte s lidmi bez přístřeší, seniory, postiženými a osamělými, které zvete na pravidelné vánoční obědy?
My se setkáváme také v listopadových nebo říjnových dnech, kdy máme bohoslužbu za ty, kteří zemřeli. A tam jsem poprvé pochopil tu vnitřní bolest, ale i hloubku lidskou, když se čtou jména zemřelých. Ti lidé se míjejí, nežijí v nějaké komunitě - ten žije pod jedním mostem, ten pobývá jinde - a najednou jdou, dávají svíci za zemřelého a vidíte, že mezi nimi existují lidské a přátelské vztahy, protože někteří pláčou a podobně. Někteří udělali chybu, důsledkem bylo, že ztratili rodinu a nyní jsou sami. A nedokážou stín té ztráty a často i společenského pádu překonat. A pak jsou tam lidé, kteří potřebují i zdravotní pomoc a nemají často doklady. Takže když se setkáváme o Vánocích, tak se už zběžně známe. Spíš je to osobní kontakt, podáme si ruku a řekneme pár slov.
Co se vám vybaví, když se ohlédnete za rokem 2017? Která událost podle vás nejvíce ovlivnila životy lidí a jak hodnotíte současný vývoj?
Důležitou událostí byly parlamentní volby. Vyjadřoval jsem se k nim vícekrát, i když jsem věděl, že jdu jaksi do ringu, protože ne všichni lidé pochopí vše. První moment při svatováclavských oslavách přišel po poradě s poradci, spolupracovníky, ale i s mnohými lidmi z politického života, kdy jsme si říkali, že je opravdu špatné, když téměř polovina lidí nejde k volbám. Také při diskusi s prezidentem Zemanem, který stále říkal, že je prezidentem devíti milionů, jsem musel říci, že to není pravdou, protože voličů není osm milionů, a když si to rozdělili se Schwarzenbergem, tak jsme na třech milionech, nikoliv na devíti.
Mrzí mě, že hodně lidí nevyužije svého hlasu a vyzní z toho určitá rezignace – nemůžeme nic měnit. Tyto volby ukázaly, že se toho změnilo hodně, ale trochu se mi příčila jedna věc – že si zásluhy za návrat svobody a demokracie chtěly připsat politické strany, které se na něm nepodílely. Na tom se podíleli občané, podílela se na tom i mladá generace. Nejenom u nás, ale i ve světě se situace polarizuje a mně to velice často připomíná nenávistnou atmosféru fotbalových fanoušků, kteří nechtějí uznat porážku, do jisté míry si vylévají zlost a odnášejí to i nevinní lidé. To, co se mi také nezdá, je neochota řešit situaci. Když si uvědomíme mezinárodní situaci, tak je skutečně zapotřebí, abychom měli funkční stát, nikoliv aby přetrvávalo ono nekonečné trucování. To se mi opravdu příčí. Na jedné straně mají pravdu - bude to menšinová vláda pouze jedné strany, ale nedalo se to řešit nějakým způsobem už v předvolební kampani?
Další věc, která mě zaráží - politici z velkých stran byli zodpovědní nejen voličům, ale i členské základně. Ta je mohla kultivovat a někdy také zabránit některým jejich nepředloženým krokům. To jako by se dnes vytrácelo. Máme strach z politického diktátora, ale když si vezmeme situaci v politických uskupeních, tak je tam skutečně velká míra individuality předsedy strany a bezprostředního vedení, kteří nemají kontrolu nad svými kroky.
Slyšíme také diskuse‚ já to nesleduji, já jsem to nečetl, ale já mám názor‘. Musím ale přiznat, že když člověk začne pátrat po volebních programech, je to trochu detektivka. Výsledkem je pak nekonečný text, na jehož přečtení aby si vzal volič mimořádnou dovolenou. A rovněž tak si myslím, že po volbách lze těžko hovořit o tom, kde je pravice a kde levice.
Další otázka byla vznesena i politiky a já ji také položím - jak se stavíte k požadavku zdanit peněžitou část církevních restitucí?
Tato věc mě neznepokojuje, protože jsem byl při tvoření celé té situace. Mrzí mě, že to stále opakují i ti, kteří byli v parlamentní komisi, jež vše schválila. Jediný člověk, který by mohl říci, že zcela nesouhlasil, je Bohuslav Sobotka, který nehlasoval. I členové komunistické strany hlasovali. To byla ta parlamentní skupina, kterou vedl Jan Kasal v době Topolánkovy vlády.
Zcela jistě je to určitý kompromis, dneska víme, že jsme stát neošidili, naopak, ale abychom řekli, že nás stát okradl, toho se trošku varuji. Nemohli jsme přece žádat odškodnění za čtyřicet let doby komunismu. Kdo by to zaplatil? Ne ti, kteří to zavinili, ale museli bychom to zaplatit všichni. A budeme-li upřímní, i v době komunismu šly peníze do rozpočtu. Platili jsme i Stb a milici, ale peníze šly také do zdravotnictví a na další věci, které i za komunistického režimu stát jako vládní instrument splnil, takže jsme jistý podíl na užitku z těch peněz měli všichni. To je jako kdybychom řekli, že se to odložilo a dvacet let se čekalo na vyřešení. Já v tom nevidím stále tragédii v jenom bodě. My jako instituce jsme nebyli připraveni. Koneckonců já jsem neviděl řešení v restitucích, ale v takzvané rentě. A to bylo nekonečné jednání, kdy ODS byla pro rentu a sociální demokracie pro fond.
Nakonec se našlo kompromisní řešení. Jedním z těch, kdo v tom pomáhal, byl současný prezident, a to ještě v pozici poslance - hned v 90. roce k tomu měl vystoupení, a pak když byl premiérem. Ty věci se ale nedořešily. Mluvil jsem o tom i se zesnulým prezidentem Václavem Havlem, který mi řekl: ‚Pochop, teď nebudeme řešit otázku financování církví, teď musíme jako první zajistit existenci demokratického státu, svobodné volby, neutralitu.“ Tehdy se nehovořilo o NATO, vždyť tady také bylo čtvrt milionu sovětských vojáků. Lidé zapomínají, že ten vývoj byl mnohem komplikovanější.
Tohle téma se nyní zvedlo spíše z důvodu politického vyjednávání mezi stranami. Ale znamenalo by to právní převrat, poněvadž by se zrušil nejenom zákon o odškodnění, ale jsou tady i smlouvy mezi vládou a jednotlivými církvemi. Další moment je, že to je zaúčtováno, takže stát je dnes vůči církvích dlužníkem. To by doopravdy znamenalo politický převrat.
Sledujete činnost Národní rady osob se zdravotním postižením ČR? Máte o ní nějakou povědomost?
Povědomost ano. Naší hlavní náplní ve smyslu podpory je charita, která má několik poschodí. Přiznám se, že si vždy nejsem úplně jistý, jakým způsobem spolupráce prochází, protože od počátku má obrovskou zásluhu na postavení celé charity olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Vím, že to není snadná situace a někdy zápasíme v těchto otázkách, protože pomoc jde do celé šíře. Je několik bodů, kde je potřeba tyto věci prohloubit, my se o to snažíme i tady v Praze. Například otázka neslyšících, otázka slepců, aby se i pro ně zajišťovaly bohoslužby a vydávání knih, na tom se pracuje. Vím také, že je tady celá řada nadací a institucí, s nimiž musíme hlouběji spolupracovat. Myslím si, že v tom máme i určité dluhy.
Jak by měla vypadat pomoc zdravotně postiženým ze strany jednotlivce i celé společnosti? Máte o tom nějakou vlastní představu?
Domnívám se, že musí dojít ke kompromisu. Musí být rovnováha mezi pomocí institucí a pomocí jednotlivci a rodinou. Protože když se prosazovala vize posílat peníze za rodinou, tak se ukázalo, že je ta rodina velmi často nepoužila tak, jak je měla použít. A zas nelze dělat nějaký policejní dohled. Druhá věc je co nejvíc tyto lidi začleňovat do společnosti. Vyžaduje to, aby to nebyl diktát zdravotnické péče, kdy o tom rozhodují lidé, kteří sami nevědí, co to znamená. Měli by o tom rozhodovat lidé, kteří se musí i s tou nemocí a určitými potížemi poprat.
Dočítám teď knihu o útoku na americkou námořní základnu Pearl Harbor. Popisuje nejen tuto vojenskou operaci, ale i prezidenta Roosevelta. Co tento člověk musel vynaložit energie, aby překonal obrnu! Na druhé straně mu tato síla potom dala zvládnout politickou situaci jedinečným způsobem.
Je něco, co byste rád vzkázal čtenářům našeho časopisu?
Začali jsme vyprávěním o Vánocích, tak bych jim rád popřál skutečnou vánoční atmosféru do celého roku. Člověk to zná ze Štědrého dne, že jsme k sobě všichni příjemnější, usměvavější, snažíme se chápat druhého. To bych jim skutečně popřál. A zároveň to, aby neztratili velikonoční víru, která dává člověku překonávat i to, co se zdá nepřekonatelné.
Jednu věc bych chtěl ještě zdůraznit. Naše společnost si musí uvědomit, že i lidé, kteří zápasí se zdravotními omezeními, nejsou zátěží, ale jsou – tak jak říká papež František – bohatstvím. V době komunismu mě vozíval spolužák mé sestry a přítel, který byl po dětské obrně. Měl malého velorexe, naši církevní podzemní činnost jsme dělali spolu. Přijel jsem do Hradce Králové, sedl jsem k němu do tříkolky a jeli jsme třeba 90 kilometrů do Broumova. Byla to příprava překladů, samizdatových knih a podobně. Čili musíme vás chápat nejen jako lidi, o nichž řekneme, že jsou nemocní, ale jako lidi, kteří jsou našimi spoluobčany, kteří s námi spolupracují a vytvářejí hodnoty v této zemi.
Málokdo ví, že jeden z krásných latinských zpěvů Salve Regina skládal muž, který jako chlapec spadl ze stromu a celý život byl handicapovaný. Heřman Contractus patřil k hudební a umělecké elitě desátého století a klášter Reichenau proslavil do dnešních dnů písní, jež se stále zpívá, hledají se i nové melodie. Byl skutečně duchovní a kulturní spiritus agens celého toho areálu.
Rozhovor vyšel v časopise Mosty 1/2018
Text: Václav Krása
