Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Rozhovor pro Catholic News Agency

Rozhovor pro Catholic News Agency

V korespondenčním rozhovoru k Vánocům 2020 odpovídal kardinál Duka na otázky katolické zpravodajské agentury Catholic News Agency.

17. prosince 2020
Rozhovory

 

-- Do you think the coronavirus crisis will leave the Church in Prague stronger or weaker?

Atmosféra koronakrize se prodlužuje. V její první jarní fázi krize vytvořila podobnou atmosféru, jakou u nás známe z doby Sametové revoluce před třiceti lety, ve které se propojovaly nejrůznější společenské i politické složky ke spolupráci. Nemám teď na mysli zápal, s jakým se lidé pustili do domácí výroby nedostatkových hygienických potřeb, jako jsou roušky, dezinfekční prostředky, ale i ochotu, s jakou společnost pomohla starším lidem a dalším, kteří její pomoc potřebovali. V pomoci se výrazně angažovaly i řádové komunity, bohoslovci i jednotlivé zařízení Charity ČR. Kromě potřebné pomoci zorganizovali návštěvy v nemocnicích tak, aby lidé měli k přístup duchovní péči a svátostem i v této situaci.

Naše kostely zůstaly veřejnosti přístupné, ale počet účastníků bohoslužeb byl výrazně limitován. Hodně se zasloužili mladí kněží, kteří vymysleli velké množství způsobů, jak bohoslužby přenášet na web a sociální sítě. Někteří pak začali vytvářet i nápadité pastorační programy. Skutečně jsme tak vstoupili do nového on-line prostředí, který může vhodně doplnit náš duchovní život. Nikoliv ale nahradit, protože svatostánek s Kristem společenství v Kristově jméně zůstává bez ohledu na koronakrizi ústředním momentem naší víry.

Později pocit solidarity samozřejmě polevil, politická reprezentace se vrátila ke svým tradičním půtkám, ale i tak musím říci, že jsem z oné vlny vzedmuté solidarity cítil mnoho dobré energie, která mi říká, že když chceme, tak jako národ umíme být velice soudržní.

 

-- Would you say that Czechs in the time of crisis became more interested in spiritual life?

Působení koronaviru není jenom o jeho zdravotní stránce, ale i psychologických dopadech. Zde odborníci konstatují, že tato situace vytváří v lidech jakýsi prostor bezradnosti, ale také ztrátu smyslu světa, smyslu života společnosti, i jednotlivce. To můžeme na jedné straně vnímat jako nebezpečí, ale na druhé straně tu jako církev musíme vidět prostor k oslovení, k nabídce Radostné zvěsti.

Církev by tato zkušenost mohla utlumit v momentě, kdybychom si na omezený režim zvykli, nebo že bychom nahradili eucharistii duchovními přednáškami, jak se to někde děje. Na druhou stranu ale musím říci, že  kontakt s církví a bohoslužbou nalezla celá řada lidí, mnohody i po desetiletích nezájmu. Viděl jsem také vyšší zájem o společný rodinný náboženský život, jako je modlitba v rodině, společná katecheze a zájem o křesťanství vůbec. Jsem tedy v tomto ohledu optimista.

 

-- The Czech Republic is sometimes described as one of the world’s least religious countries. Do you agree with that description?

 Tyto statistiky považuji za velmi nepřesné, respektive neobjektivní. Je pravdou, že v českém národě je historicky daná vysoká nedůvěra v jakékoliv instituce, a to nejenom ty náboženské. To je dáno nacistickou a komunistickou okupací země. Počet pokřtěných se od začátku století snížil asi o 35%, což je ale důsledek jiných jevů, než jenom komunistické ateizace: Mezi válkami vznikla národní církev, která se ale už v dnešní době téměř vytratila. Po Druhé světové válce jsme přišli v důsledku válečných ztrát a následných transferů obyvatelstva o téměř tři miliony německy hovořících obyvatel. Další migrace následovaly i po komunistickém puči v roce 1948 a invazi vojsk varšavské smlouvy v roce 1968. Intenzivní ateizace společnosti, spojená s šikanou věřících, vězněním duchovních a násilná převýchova ve školách pak také sehrála svoji roli, když vyřadila náboženský život ze společnosti.

Nyní vidím, že jsme za poslední tři desetiletí vybudovali několik desítek nových kostelů a duchovních center, a několik stovek kaplí. Církev byla přijata jako součást akademického prostředí, je vpuštěna do zdravotnictví, základního školství, armády i věznic. Na hlavní pražské náměstí se vrátil Mariánský sloup, který byl stržen davem jako domnělý symbol rakouského katolicismu při vzniku republiky před více než sto lety, a jeho obnova se setkala s příznivou reakcí společnosti. V době, kdy se po světě podobné náboženské monumenty programově likvidují, se jedná o skutečné unikum. To vše mi potvrzuje, že ateistickou zemí v pravém slova smyslu nejsme, že nemůžeme o naší zemi tvrdit, že je ateistická ve smyslu slova a-theos, tedy proti Bohu.

 

-- What do you think is the best way to evangelize highly secular societies?

Naším hlavním úkolem byla a zůstává pastorace a evangelizace. I zde bychom si měli dobře uvědomovat, že společnost je ve stálém pohybu a že musíme svou činnost reflektovat tak, abychom byli na úrovni doby. Současnému člověku nemůžeme nabízet recepty. Evangelizaci musíme provádět v duchu hluboké pokory a pozvánky k dialogu. Diskutujme, hovořme, hledejme. Principy evangelia, které hlásáme, jsou zároveň i principy naší civilizace, která vyrostla z anticko-židovského dědictví, jež bylo ale také obohaceno o dědictví germánské, keltské, slovanské. Nové technologie – mikrofony, tlampače, televize, internet a další, co dnešní doba nabízí, je třeba využít, ale s rozvahou – nepodbízejme se propagandou a ultimativními vyjádřeními. Jsou to jen dobové prvky, kterými musíme oslovit společnost, aby nám porozuměla. Nová není podstata, ale přístup.

V sekularizované společnosti pak stojíme před otázkou, jak na jedné straně neudělat výprodej všech hodnot, které máme, a na druhé straně se neuzavřít a neříct, že kultura skončila v 17. či 18. století. Jsme v 21. století, uprostřed globalizace. A tak nejen katolická církev, ale i celý křesťanský svět se bude muset znovu zamýšlet, jakým způsobem Kristovo poselství předat dalším generacím. Zároveň si také uvědomme si, že křesťanství není náboženství na ústupu – to se nám možná zdá v Evropě, ale celosvětově to pravda není, za poslední století se téměř zdvojnásobil počet křesťanů. Evropští katolíci dnes tvoří jenom čtvrtinu katolické církve a těžiště církve se přesunuje do zemí tzv. třetího světa, tedy Asie, Afriky a zemí Jižní Ameriky.

 

-- Your Twitter account was suspended recently. When it was reactivated, you drew a comparison between online censorship today and communist repression in the 1980s. Do you consider tech censorship a serious threat to Christians?

 Svobodu slova považuji za jeden ze základních pilířů skutečné demokracie. Cenzura ale není jenom otázkou normalizace, nebo nedemokratických režimů. Ani k nám nepřichází ze zahraničí. Přesto se s ní setkáváme dnes a denně, v podobě autocenzury, skrývané za korektnost. Je to také otázka volby partnerů do debaty, vyhýbání se určitým tématům. K určitým tématům je nám bráněno se vyslovovat, respektive vyslovit se můžeme, ale pak následuje mediální lynč, zostouzející, vyvracející a zesměšňující vyřčené, nebo rovnou mluvčího. Mám svou zkušenost, že určitá křesťanská témata jsou ze společnosti vylučována, vezměme si třeba otázku ochrany lidského života, nebo tradiční rodiny jako svazku muže a ženy. Nebo se zeptejme, kdo je nejvíce pronásledovanou skupinou na světě a odpoví Vám jenom ti, kteří se touto tematikou zabývají.

Celý problém vidím v tendenci relativizace hodnot. Podle této teze pravda neexistuje, tedy kromě pravdy těch, kteří se domnívají, že kdo nezpívá písničku na jejich melodii, ten by měl být umlčen, protože nemůže mít pravdu. Následně pak dostane nálepku, aby bylo zřetelné, že se s člověkem podobných názorů nesluší mluvit. Zároveň to má posloužit i jako varování jiným. V tomto ohledu vnímám koncentraci mediální moci k několika technologických firmám jako určitou hrozbu. V důsledku přestaneme hledat pravdu, protože nám bude dána. Nikoliv však jako výsledek Zjevení, setkáním Boha se Člověkem, a dlouhými staletími rozjímání a diskuzemi nad jeho obsahem, ale neuváženým rozhodnutím firemního managementu.

 

-- Is there anything that is happening in the Church in Prague that you would like to share with other parts of the Catholic world?

Chtěl bych katolickému světu vzkázat, aby se nebál své tradice. Máme určitou část křesťanské víry, na které musíme nalézt shodu, ať už se nacházíme v Jihovýchodní Asii, Jižní Americe, nebo Evropě. Zároveň ale každá země má svá specifika, svou kulturu a z ní vyrůstající tradice. Dodnes mám v srdci zapsanou pouť do Mexika k Panně Marii Guadalupské a zpěv, znějící “„Guadaloupana era Mexicana, Mexicana“. Nám v Česku se v poslední době podařilo obnovit některé dávné poutě, ať už zmíním Navalis k poctě sv. Jana Nepomuckého, nebo pouť k národnímu patronovi, sv. Václavovi, na které se podílí i úřad Prezidenta ČR, nebo znovuvztyčení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. V tom visím sílu naší víry a naději do budoucna. Křesťanské hodnoty jsou univerzální a svou formu dostávají v momentě, kdy se s nimi ztotožní lid.Všem čtenářům serveru Catholic News Agency bych pak chtěl popřát požehnané prožití zbytku adventní doby, vánoční radost z narozeného dítěte, pojmenovaného Jehošua, v překladu ten který je naší záchranou, i naší budoucností. Mějme tento Boží příslib na paměti zvláště v nadcházejícím roce 2021, který bude poznamenán našim společným bojem proti nepatrnému mikroorganismu, původem odněkud ze vzdálené Číny, který ale dokázal zpřevracet vše, co jsme v naší společnosti donedávna považovali za jistotu. V právě narozeném Ježíškovi získáváme naději, že nás náš Nebeský Otec už nikdy neopustí. Tak se s nadějí dívejme i za horizont roku 2021, který bude –⁠ pravda –⁠  rokem sčítání škod po smrtící epidemii koronaviru, ale zároveň může být i impulsem pro naši společnost, abychom si položili otázku, proč k tomu všemu muselo dojít? Nebyli jsme jako lidstvo už příliš pyšní a sebejistí? Nevytěsnili jsme ze svého života Boha? V nadcházejícím roce budeme mít zajisté dostatek času, abychom si každý mohli na položenou otázku poctivě odpovědět.

Luke Coppen, CNA

Rozhovor byl přeložen a publikován na serveru Catholic News Agency 18. prosince 2020