Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Rozhovor pro deník Plus jeden deň

Rozhovor pro deník Plus jeden deň

Při své návštěvě východního Slovenska poskytl kardinál Duka rozhovor slovenskému deníku Plus jeden deň.

16. července 2020
Rozhovory

 

-Už jako dítě jste ministroval. Vedly Vás k tomu rodiče, nebo jste k náboženství inklinoval i sám?

Maminka byla děvče ze Šumavy, ve víře hodně zakořeněná. Narodila se v Horách Matky Boží. Otec František za války sloužil ve Vládním vojsku, dezertoval, přešel do Velké Británie a vstoupil do Československé zahraniční armády. Po komunistickém puči byl vězněn. Jeho přístup k víře tedy prošel dynamickým vývojem, protože si musel v průběhu svého života zodpovědět spoustu otázek. Vyrůstal jsem v Hradci Králové, ministroval jsem ve farnosti v Pouchově a na církvi mě vždycky lákal moment vzdělání a moudrosti, se kterým jsem se setkával.

 

-Pamatujete si okamžik, kdy jste si řekl - Budu knězem? A proč jste se tak rozhodl?

Původně jsem si vysníval všemožná dobrodružná povolání, jako letectvo nebo námořnictvo, otec mi v tom byl vzorem. Kolem čtrnáctého roku jsem uslyšel hlas, který mě volal ke kněžství, ale byl ještě takový neurčitý. Po maturitě jsem se přihlásil do semináře, ale nebyl jsem pro svůj kádrový profil přijat. Šel jsem tedy pracovat do hradecké škodovky, poté do Trnavy na vojnu, kde mě biskup Ambróz Lazík biřmoval. Zkoušel jsem i možnost, že bych nastoupil do semináře v Bratislavě, nakonec jsem to zkusil znovu neúspěšně v Litoměřicích.  V roce politického oteplení v roce 1968 jsem se stal nelegálním tajným novicem dominikánského řádu. Kardinál Trochta mě v roce 1970 vysvětil na kněze, primiční mši jsem sloužil ve svém „domovském“ Pouchově, kde jsem i ministroval. Takže nebyla to jednoduchá cesta, ale když se ohlédnu – musím říci, že jsem nikdy nelitoval.

 

-Za socialismu Vám zakázaly církevní činnost. Dokázali jste se s tím vypořádat? Sloužili jste mše tajně? A věřili jste, že se to všechno změní?

V letech 1970 až 1975 jsem pracoval v duchovní správě pražské arcidiecéze, postupně na Chlumu sv. Máří, v Jáchymově a oblasti Sokolovska. V roce 1975 mi byl odebrán státní souhlas, nastoupil jsem tedy do plzeňské škodovky. Knězem jsem ale zůstal, mše v soukromí sloužil, a celkově se zapojil do tajné řádové činnosti a samizdatu. Za to jsem si vysloužil v roce 1981 patnáctiměsíční vězení za „maření dozoru nad církvemi“.

 

-Ocitli jste se také ve vězení – v Plzni na Borech byli jste tam tehdy, když i Václav Havel. Setkali jste se s ním? Znal jste ho tehdy?

Vězení není rozhodně nic příjemného, znal už jsem je z doby svého dětství, když jsme jezdili navštěvovat mého tatínka na Mírov. Já už měl trochu jiný kriminál, byl jsem v plzeňské vazbě a ta měla nejslušnější pověst, bití jsme na rozdíl od řadových vězňů nezakusili.  Měl jsem to „štěstí“, že jsem se dostal na stejné oddělení s Václavem Havlem, Jiřím Dientsbierem a dalšími mimořádně inspirativními lidmi. Vedli jsme spolu dlouhé debaty o době po pádu režimu, promýšleli fungování společnosti a společně věřili v příchod svobody a demokracie.

 

-V roce 2012 Vás papež Benedikt XVI. jmenoval kardinálem. Jaký jste měli pocit při jmenovaní ve vatikánské Katedrále sv. Petra?

Vnímal jsem to jako ocenění pro českou církev, jako zásluhu Svatovojtěšského stolce a především arcibiskupů, mých předchůdců, ať už to byl kardinál Kašpar, kardinál Beran, kardinál Tomášek nebo kardinál Vlk. Naše církev prošla v minulém století trnitou cestou a pakliže papež udělí hodnost kardinála pražskému arcibiskupovi, uděluje ji také jako ocenění celé naší církvi.

 

 

-Kritizovali jste registrovaná partnerství i Duhový pochod za práva menšin, rovněž potraty. Nemyslíte si, že dnes je už jiná doba, lidé smýšlejí jinak a měli bychom být tolerantnější k takovým projevům?

Já určitě nepatřím mezi ty, kteří by hlásali netoleranci kvůli tomu, že je někdo jiný. Jsem však smutný, když někdo opěvuje rozvolněný sexuální život, když se snaží relativizovat tak jasně daný pojem, jako je rodina od slova rodit. Budeme-li akceptovat pojmy jako rodič A a rodič B, pak si také položme otázku, zda se v takovém případě můžeme modlit modlitbu Otče náš, a kde se v takovém případě jako společnost nacházíme, když nerozeznáme našeho Otce, ani naši nebeskou Matku. Mrzí mě, že různé veřejné aktivity a pochody vytěsňují skutečný vhled do závažnosti problému, že rodinu nepodporují, ale destabilizují. Přece tu nejde předně o nás, ale o životy našich dětí, o jejich právu mít otce a matku a být milován.

 

-Hodně se diskutuje o neměnném a přísném pořádku v katolické církvi. Dokonce i někteří kněží vyzývají na změnu. Není minimálně celibát zastaralý a nepotřebný? Není načase, aby se i katolická církev přizpůsobila nové době? 

Nepoměřoval bych otevřenost církve prostřednictvím celibátu. Může sice někomu přijít jako archaický, nepotřebný, svůj smysl však má. Akademický sochař pan Preclík a dirigent pan Pešek, mi jednou řekli: I umělec musí v určitých momentech žít v celibátu. Musí tomu umění dát všechno, podobně jako ten, kdo odpoví na Boží volání. Nejde přece Bohu říci, budu tě následovat, ale...

 

-Pokud mluvíme o celibátu: nikdy vám nechyběla možnost mít rodinu, manželku a děti? Nikdy jste si nepomysleli, že s rodinou by to bylo snazší?

Vyrostl jsem v prostředí mužů, kteří také museli žít v určitém celibátu – když odcházeli do armád nebo do vězení. A i když byly jejich vztahy k manželkám a dětem přeseknuty zákopy nebo ostnatým drátem, dokázali přesto žít naplno. Pro mě je celibát síla zasvěcení, vyjádření vztahu k Bohu a mé oddanosti. Pohodlné to není, jistěže mě při biskupské službě občas napadnou myšlenky, jestli by mi nebylo lépe doma v pantoflích. Krásný a smysluplný život však není nikdy pohodlný, o tom nás učí už nespočet příkladů světců, zmiňme sv. Jana Pavla II. a Matku Terezu z minulého století.

 

-Zcela upřímně: mnozí poukazují na obrovský majetek Vatikánu. Nepříčí se to původnímu Kristovu učení, který vyzýval k pokoře a chudobě?

Církev je církví chudých a pro chudé, to je známo již z konstituce 2. vatikánského koncilu Gaudium et spes, čili Radost a naděje. Položme si ale upřímně otázku, z čeho budeme moci provozovat charitativních zařízení, školy, jak budeme udržovat kulturní dědictví, které vnímáme jako dědictví nás všech, když se vzdáme majetku? Jak potom budeme moci být církví pro chudé? Nevnímáme majetek jako cíl našeho úsilí, ale jako prostředek k dosažení úkolů, které nám uložil Kristus. Jistě, když se to všechno sečte dohromady, je to velká suma. Ptejme se ale také, čemu všemu tato suma slouží.

 

-Bylo na Vás podáno trestní oznámení, že jste nadržoval pachateli sexuálních deliktů v dominikánském řádu. To je další negativní věc, která se spojuje s římskokatolickou církví. Není třeba sexuální delikty a násilí v církvi trestat přísnějí?

Trestní oznámení může podat kdokoliv na kohokoliv a příslušné orgány mají povinnost konat. Já mohu zodpovědně prohlásit, že jsem tehdy jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V otázce postupu vůči pachatelům takového násilí se plně ztotožňuji s názory papeže Benedikta XVI. a papeže Františka. Vůči těm, kteří se svému kněžství zpronevěřili, je potřeba postupovat důsledně. Zároveň ale také musíme respektovat presumpci neviny, není možné, aby byli lidé na základě falešných obvinění veřejně skandalizováni. Několik takových případů jsme u nás měli a skutečně bych nechtěl být v kůži těch, kteří se sice očistili, ale byli po několik let vláčeni médii.

 

-Jaké je podle Vás dnes postavení katolické církve ve světě? Jak vnímáte postoj lidí k ní?

Vnímám, že se těžiště církve přesouvá z Evropy do zemí třetího světa, tedy předně do Jižní Ameriky a Jihovýchodní Asie. Myslím, že bychom na našem starém kontinentu neměli nad touto změnou smutnit, ale vnímat ji jako příležitost, abychom si nastavili zrcadlo. Skutečně jsme v minulém století nastavili správný kurz, když jsme začali relativizovat naše kořeny, naše tradice, když jsme umenšili rodinu a podlehli pozlátku zisku?

 

-K víře se utíkají někteří v posledních letech života. I Karel Gott, za kterého jste sloužili zádušní mši, si nechal před smrtí číst žalmy. Myslíte si, že lidi přivádí k náboženství i strach ze smrti?

Bohoslužbu za Karla Gotta jsem sloužil na přání rodiny. Přijde mi přirozené, že člověk si v závěru života klade otázky, které by si v rozpuku mládí a sil nepoložil. 

 

-Setkáváte se i se známými lidmi, mnohé můžeme označit jako celebrity. Jsou mezi nimi i tací, kteří říkají, že jsou věřící. Je to opravdu tak? Nestaly se někteří věřícími - a nejen celebrity - jen proto, že se dnes víra zase nosí více než dříve?

Jako pastýř odpovídám na volání, ale nejsem ten, který by měl posuzovat motivy jednotlivých lidí, proč se k víře hlásí. To si nakonec jednou budou muset sami pravdivě zodpovědět před Pánem Bohem. 

 

- Vás osobně kritizovali i za dobrý vztah s Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Myslíte si, že je spojení náboženství a církve správně a šťastné?

Mohu vás ujistit, že se s naším prezidentem v řadě věcí neshodnu. To mi ale nebrání v tom, abych ho jako demokraticky zvoleného prezidenta respektoval, sedl si s ním k jednomu stolu a o věcech si promluvil. Prezident Zeman je zároveň i můj soused na Pražském hradě a se sousedy se přece snažíme udržovat dobré vztahy. Podobně s prezidentem Klausem, se kterým jsem se přátelil ještě, než jsem se stal pražským arcibiskupem. S kým mě ale pojilo opravdové přátelství, byl prezident Václava Havel. Hloubku našeho muklovské přátelství z borské věznice může pochopit jen ten, kdo něco podobného zažil.

 

-Na východním Slovensku jste celebroval mši za uzdravení světa. V čem je dnešní svět nemocný? A jak jej lze uzdravit? Někteří říkají, že neštěstí v poslední době - ​​povodně, sucho, ale i koronavirus - jsou trest Boží. Jak se na to díváte Vy?

To je častá a živá otázka. Z Bible analogicky známe například morovou ránu. Ale je třeba si uvědomit, že pojetí Boha v monoteistických náboženstvích není pojetí něčeho, nějakého neosobního principu, jak je obvyklé v českém národě, když říkáme, že něco přece musí být.

Proroci často trestem Božím hrozí, byť se jedná o metaforu, určité paradigma a model, kdy nám chtějí říci, že Bůh si od nás vyžaduje zodpovědnost. Tváří v tvář naší situaci si musíme připustit, že jsme si mnohé věci zavinili sami, když jsme chtěli převracet přirozený Boží řád. Takže spíše než Boží trest bychom měli hledat vlastní selhání a nejprve si jako lidstvo poctivě odpovědět, zda jsme se v poslední době příliš nehnali za blahobytem a penězi, na úkor přírody a našich každodenních vztahů.

 

-Můžete prozradit jak zvyknete odpočívat?

Času na odpočinek mnoho není, ale když je mi dopřán, tak se věnuji své celoživotní vážni – knihám.

 

-Co byste vzkázal lidem, co mají dělat, aby byli šťastní a užívali si život?

Důležité je vědět, že šťastný je ten, který usiluje o štěstí jiných a dokáže se z jejich štěstí radovat.

Rozhovor byl publikován na  webu Plus jeden deň