Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Rozhovor pro Ekonomický magazín

Rozhovor pro Ekonomický magazín

Kardinál Dominik Duka poskylt novoroční rozhovor pro Ekonomický magazín, publikovaný 1. ledna 2021.

1. ledna 2021
Rozhovory

 

Mnoho úspěšných lidí mluví o tom, že jsou věřícími, a jsou to i podnikatelé. A je jich docela hodně. Čím si to vysvětlujete?
Víte, místo označování se za věřící mám raději tu starou větu: Jsem člověk, jsem křesťan, jsem katolík. Pokud jde o schopnost podnikání, ta je dána každému člověku, muži i ženě, každému v jiné míře. A to, že jsem křesťan, mě vede k tomu, aby to moje podnikání bylo v normě lidské solidarity, etických norem, a pak se mohu také domnívat, že Bůh mě požehná. Když tedy podnikatel, který se nepovažuje za nevěřícího, se přitom svém podnikání snaží být ohleduplným, spolupracovat na společném dobru, tak věřím tomu, že mu Bůh žehná.

Vy jste to vlastně už naznačil. Jaké křesťanské principy lze aplikovat v podnikání?
Myslím, že když budeme chápat Písmo Svaté – Bibli – jako celek, tak si všimneme, že lidská práce je brána jako úkol. Ano, může se stát i trestem: „Budeš v potu i námaze…“ Ale to je dáno člověku, který se postavil proti Bohu. Jinak byl postaven do zahrady Eden, ne proto, aby tam stál a okukoval. Zahrada se musí také obdělávat. Práce, která je zaměřena k určitému cíli, k výkonu, což unavuje, dává člověku i radost. Je potřeba si uvědomit, že existuje také určité nebezpečí, že propadnu workoholismu, a pak moje činnost ztrácí smysluplnost. My nesmíme přijmout jako vizi Engelsovu tezi o práci, která polidštila opici. My přece nejdeme řezat pilou jen tak pro nic za nic, ale proto, abychom vyrobili prkna a z nich postavili dům nebo dali podlahu do domu. Vždycky to musí k něčemu sloužit. A nebezpečí je, když se potom ztratí hranice mezi být a mít. Toto je citace Froma. Ale také je to poselství, které podtrhne v Evangeliu Kristus, když ukazuje, že když bude sloužit práce pouze k hedonistickému uspokojení, tak je celá cesta špatná. Pokud budu usilovat o to, abych tím bohatstvím, které vytvářím, posiloval celé společenství k němuž náležím, potom je má cesta dobrá. Náš problém vznikl z jednoho. Vytvořili jsme si vizi individua, do sebe uzavřeného, které je sebou spokojeno. Jenže to není vize Boha ve Starém zákoně. To není vize Boha ani v Novém Zákoně. Trinitární rozměr Otec, Syn a Duch Svatý nám říká, že Bůh žije svůj život v lásce plnosti a radosti právě, když je v tomto společenství. Je proto důležité, abychom začali chápat, že člověk není ani kolektivní šroubek, ale není také uzavřený sobec. A proto také celým modelem společnosti od počátku Bible je rodina, muž, žena a děti. Model společného dobra, společného sdílení. Takže žádný kolektivismus, ale také ne, že moje je všechno, co si urvu, protože víme, že to skončí vždycky špatně.

Jste velký znalec historie, ale jste také velkým diplomatem. Pomáhá vám znalost historie také v některých složitých jednáních a situacích? Opakuje se historie?
Já nejsem pravý diplomat. Diplomacii jsem nestudoval, ale když studujete historii, tak se diplomatem stát můžete. Protože poznáte, že žádná katastrofa není ta poslední a z každé katastrofy, když člověk má tu odvahu a chce, tak se s pomocí druhých dostane. Také zjistíte, že si nemůžete dovolit absolutistické výroky a soudy. Vidíte, že ve společnosti, aby mohla žít, existují napětí, která patří k životu, a víme také, že vždy existuje možnost je řešit. A řešením je čestný a rozumný kompromis. Tak jednali všichni. Víte, když se podívám například na dnešní politickou scénu, tak diplomaté mají jednu nevýhodu: musí realizovat politiku těch, kteří se pouze vymezují, bez toho, že by měli celkovou vizi. To není diplomacie. Diplomaté byli ti, kteří spoluvytvářeli politický svět. Takže kdybychom si vzali, v čem je největší problém dnešní doby, tak v tom, že si vykreslujeme svět tak, že musí být v totálním nepřátelství jednotlivých center. Současný politický svět jakoby zapomněl, že musíme hledat cestu ke kohabitaci, tedy spolunažívání. Nikoli, že tady budeme vytvářet centra, která se budou snažit ovládnout celek. Toto existovalo a bude existovat, protože to tkví v nezřízené touze některých lidí po moci či bohatství. Ale musí do toho právě vstoupit tento prvek a ten musí být jistým způsobem formou kultivace. A to je i úkolem církve, to je úkolem lidí, kteří pracují ve společenských vědách. Ale není to možné s tím stále nešťastným pojetím člověka, který nám vnesli do politického života páni Hegel, Marx, Engels, Lenin, Mao a tak dále, a my tomu stále podléháme. A to napříč politickými stranami, napříč zeměmi, napříč církvemi. Místo abychom našli cestu skutečné spolupráce. Ta musí spočívat v tom, že dokážu přistupovat ke druhému s respektem. To je absolutní základ. Jestliže přijmu, že člověk jako Boží tvor má svojí důstojnost, má a musí mít svoji svobodu, aby mohl žít v přátelství a lásce. Protože, když není svoboda a vše je nadiktované, tak to z lidí činí stádo. To není lidská společnost. Tyto věci musím respektovat. Čili musím respektovat také toho druhého. Proto jsme měli rok milosrdenství, ale v církvi je bohužel toho milosrdenství ještě méně, než bylo před tím. To se odvážím tvrdit. A to je vždycky z toho, že přijdou lidé, kteří neznají mez. To jsou ti, kteří se domnívají, že postupovat lze jedině radikalizací, odhozením všech, kteří nejsou v té mé linii. Ale tak si přečtěme Evangelium – toto hlásal Kristus? Takže já, když čtu nějaké nadávky na mne, tak si mohu říci, že jsou jako soudruh Lenin.

Vy jste se setkal s mnoha velmi zajímavými a významnými osobnostmi církevního, ale také společenského, kulturního a politického života. Kdo z nich na vás udělal největší dojem a proč?
Proč je na to těžko odpovědět? Protože těch jedinečných a opravdu těch, kteří mi dali impuls do života, bylo tolik, že se bojím vyjmenovat jednoho nebo dva, protože by to bylo absolutně nespravedlivé, a proto i nepravdivé. Protože některé věci se do vás zapíšou, že toho člověka obdivujete. Ale vy si ani neuvědomíte, že vlastně jdete jeho cestou. Nemusí to být lidé, které berete jako idol. Ne. Pokud budete toho člověka brát jako idol, tak budete epigon, napodobovač. Taková ta představa, což někdy mají i pedagogové prvního stupně, že musí toho žáčka pořád napomínat, tak tu nepřevádějme do života dospělých. To nelze. A ono to není dobře ani vůči dětem. I u těch dětí se máme snažit jednat s nimi jako s dospělou osobou, která má svoji důstojnost a svoji svobodu. Ale protože víme, že dospívají a některé věci ještě nechápou, tak je nemůžeme je ponechat úplné svévolnosti.

Formuje vás také společnost. V první řadě ale rodina, širší rodina, kde máte určité vzory atd. A to si uvědomuji vůči rodičům nebo prarodičům, konkrétně dědečkovi. A pak to byli lidé, kde jsem se pohyboval; nosili uniformu, což mně někteří vytýkají. Ale já si je nevážím pro tu uniformu. Je za tím ten člověk, který byl statečný, pravdivý, který dokázal se mnou jako s klukem jednat jako rovný s rovným. Dal mi třeba čepici na hlavu. To jsou ty momenty, které člověka formují.

Z hlediska církve a kléru jsem poznal i kněze, kteří se vraceli z vězení jako političtí vězni. V mém bydlišti to byli důstojníci Západní armády. Pan farář z kazatelny vždy toho muže uvítal. Po mši šel pak pod lípy ke Svatému Janu, kde byla světcova soška. Proto Svatý Jan pro mne není jen nějaký svatý na mostě, ale člověk, který se uměl postavit. Jen ať si někdo zkusí prožít jeho mučení, co by dělal. To jsou tyto typy. A některé, když milujete historii, tak objevíte až v pozdějším věku. Ve 20.století jsme měli tak vynikající papeže, že je to až neuvěřitelné. Ale když vezmete i biskupy, najdete tam skvělé osobnosti. Pro mne je to třeba skupina čtyř kardinálů Mindszenty, Stepinac, Wyszyński, Beran…Pak najednou vidíte, kdo byl Adenauer, kdo byl De Gaulle, kdo byl Churchill. To jsou lidé, kteří jsou inspirací i do dneška. A nemusím být premiérem, nemusím být generálem. Ale vím, že tyto základní charakterové vlastnosti jsou strašně důležité… Statečnost, pravdivost, trpělivost, taky třeba velké nadání, to znamená vážit si vzdělanosti…Můžete vzít hudebníky. Při nedávných vánočních rorátech jsem vzpomněl Zoltána Kodályho. Když si vezmete, jeden příklad z jeho života, kdy dva kněží – kolaboranti – jdou přemlouvat Mindszentyho, ať se smíři, ať podepíše a Kodály se k nim přidá. Zrádce, že? Určitě by se to takto objevilo. Kdo ví, co si lidé mysleli? Přijdou a Kodály najednou poklekne, políbí prsten Mindszentymu a řekne: “Eminence, děkuji vám, vydržte.“ Víte, jaká to byla bomba, energetická bomba pro toho kardinála? Kdyby se více studovala historie…

Co byste popřál čtenářům Ekonomického magazínu.cz do roku 2021?
Jeden z našich význačných ekonomů 20.století a muž, který se zapsal do obnovy ekonomie, ne politiky, řekl větu: „Ekonomie není věda. Buďte hospodáři.“ Musel by se k tomu vyjádřit on, aby to více rozvinul. Ale domnívám se, že je v tom jeden poznatek, který bych všem ekonomům a podnikatelům rád řekl. Uvědomte si, já je nebudu kritizovat, protože mnohým věcem nerozumím, ale že víc je být než mít. A že zájem o společné dobro je cesta k největšímu bohatství. Protože i to bohatství potom přinese do společnosti, po čem všichni toužíme. Opravdovou radost a přátelství. Budeme si navzájem sebe vážit. Já myslím, že toto je největší problém současnosti. Staří podnikatelé, a já bych to převedl na Spojené státy a jejich volby, obě strany měly velké ekonomické motory, které je podporovaly. Koho podporují dnešní velké firmy, které rostou na technologiích, v rámci sdělovacích prostředků? A my jsme najednou u toho, že místo, aby vytvářely sdílnou společnost, jdeme proti sobě. A myslím, že to je obrovský rozdíl, kde někdo se domnívá, že to je můj majetek, a pak ti ostatní. Že já mám tak málo. Tady vidím jedno obrovské nebezpečí. Protože nikdo, i ten, kdo získá obrovský majetek, nemůže říci, že to je jenom jeho zásluha. Takže tady musí být jednoznačně to vědomí vzájemné solidarity a úcty a sdílení, tedy i dělení. Ale ne znárodňování s kalašnikovem nebo bodákem. To ne. Musí to být opravdu přirozené, a to je potřeba si uvědomit. To není jen otázka, že dáme nějaký ten zlomeček na charitu, ale že musíme vstupovat do společnosti tam, kde cítíme, že je potřeba. Každý potřebujeme, aby stát plnil své základní úlohy. Vnější a vnitřní bezpečnost. Ano, aby dokázal nahradit i ty výpadky, o kterých jsme mluvili. Proto máme družiny, školky atd. Ale to největší, co bychom měli nepodporovat, je destrukce těch základních jednotek, které společnost vytváří – rodiny.

Děkuji za rozhovor.

Autor: Renáta Lucková, publikováno v Ekonomickém magazínu 1. ledna 2021