Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Rozhovor pro magazín Christnet o době koronavirové

Rozhovor rp magazín Christnet o době koronavirové

V souvislosti s celosvětovou pandemií Covidu-19 hovořil 26. února 2021 kardinál Dominik Duka s teologem Zdeňkem A. Emingerem v rozhovoru pro magazín Christnet o utrpení, službě bližnímu a morálních otázkách, s pandemií spojenými.

7. března 2021
Rozhovory

 

Vážený pane kardinále, řada odborníků považuje celosvětovou pandemii Covidu-19 za největší krizi od dob druhé světové války. Vy jste se narodil v roce 1943. Souhlasil byste s tímto konstatováním?
Určitě se jedná o největší pandemii od druhé světové války, otázka, zda prožíváme největší krizi od války, je ale podle mého názoru dost subjektivní. Myslím, že v roce 1989, v roce 1962, nebo i v roce 2008 by mohla být z určitého pohledu nazírána podobně. Ano, je to velká krize, která otřese nejednou z jistot, které máme, ale na druhou stranu – jako křesťané máme povinnost zároveň zachovat víru a naději, že nás Pán neopustí, že bude lépe.

Myslíte si, že příkladný postoj společenských autorit k boji proti této nemoci a v otázkách vakcinace, by mohl přispět ke zklidnění situace i k zásadnímu zlepšení? Vy sám byste vyzval věřící a spoluobčany k účasti na celonárodním očkování?
Pro někoho to může být určitý signál, já však nejsem velkým příznivcem podobných gest. Naše úřady by měly přijít s plánem očkování a my bychom měli počkat, až na nás dojde řada. Jestli bych tedy v této souvislosti s něčím vyzval, tak k trpělivosti, dejme nejprve přednost těm nejpotřebnějším a počkejme, až přijde řada na nás. 

Setkal jsem se v křesťanském prostředí s poněkud zjednodušenými úvahami o tom, že virus neviditelné smrti, který si nevybírá, je Božím trestem. Sám s takovým výměrem nesouhlasím. Můžeme ale v této epidemii vidět i nějaké Boží znamení, otázky, výzvu k zamyšlení a přehodnocení svých postojů?
Znám situaci, kdy se lidé ptají: „Kdyby byl Bůh, tak by zlo (třeba) v podobě smrtícího viru nebylo.“ No ono by tu bylo, i kdyby Bůh nebyl. Rozdíl však je v tom, že jestli by Bůh nebyl, tak jsme ztraceni, protože jedině Bůh dokáže ze zlého udělat něco dobrého. Ptejme se tedy nejprve po příčině. Z Bible víme, že je to hřích a pýcha, která však není nenapravitelná. V nedávném čísle Salve, 2/2020 je rozhovor se sociologem Prokešem s úvahou, jak náš národ vnímá neděli. Překvapivě, výzkum nepotvrzuje častá klišé o „nedělních výpravách do chrámu konzumu“, jako spíše snahu hledat čas pro sebe a své blízké. Je mi to určitým povzbuzením v čase koronaviru, a možná můžeme i říci, že je to i určitá odpověď na otázku, proč prožíváme čas koronaviru. Není to jenom čas úzkosti, bolesti, nemoci a někdy až úzkostného strachu, ale především výzva, abychom se zamysleli nad sebou a svými životy, jak je žijeme ve smyslu bytí. S tvrzením o Božím trestu bych tedy byl opatrný, spíše než Boží trest bychom měli hledat vlastní selhání a nejprve si jako lidstvo poctivě odpovědět, zda jsme se v poslední době příliš nehnali za blahobytem a penězi na úkor přírody a našich každodenních vztahů. 

Církev přišla a přichází po celém světě v důsledku Covidu-19 o biskupy, kněze, jáhny a bezpočet laiků. Koronavir zásadně změnil i dosavadní tradici pravidelného liturgického slavení. Domníváte se, že by toto měla církev a teologie nějakým způsobem reflektovat?
Mnoho lidí z církve nasadilo své životy v boji s virem v první linii a někteří z nás za to zaplatili svým životem. Ztráta každého lidského života je smutnou událostí, byť se smrti nakonec nevyhne žádný z nás a byť jako křesťané máme ve smrti určité přislíbení. Nemám zatím zprávy, že by vysoký počet úmrtí v souvislosti s koronavirem ohrozil některou z křesťanských komunit. Jako problém spíše vnímám omezení náboženského života. Víra a její prožívání je záležitostí společenství, virtuální prostor nám může načas vypomoci, posloužit třeba i jako pozvánka, ale vše musí směřovat k účasti na společné liturgii s eucharistií. To je středobod našeho náboženského života.

U restriktivních opatření došlo ke zvláštnímu jevu. Zatímco lidé mohou, sice s omezeními, nakupovat, bohoslužby se konaly a dosud konají tak trochu jako v katakombálním prostředí. Věřícím schází eucharistické shromáždění a slavení a symbolicky vlastně jejich duchovní domov. Jak se na tuto věc díváte?
Předně nejsem úplně pro srovnávání kostelů a bohoslužeb s nákupními středisky. Jedná se kvalitativně o dvě různé veličiny. Církev není lunapark, ale reaguje na určitou Zvěst; Zjevení. Proto nám tak záleží, aby byl náboženský život v nějakém režimu zachován, aby byly duchovní služby dostupné. Forma společné liturgie zaznamenala v průběhu staletí mnoho podob, nakonec každý kněz si sám v současné době může zvolit formu, která jemu a jeho farníkům vyhovuje nejvíce. Podobně jako nikdo není nucen k osobní účasti. Nabídka bohoslužeb v rozhlase, televizi i na internetu je velká.

Lidé v duchovenské službě, teologové a pedagogové hledají nové způsoby evangelizace a setkávání, zvláště skrze internet a sociální sítě. Sledujete tento způsob jakési „krizové či válečné“ evangelizace? A můžeme si z něj něco vzít i do lepších časů?
Musím ocenit vynalézavost mladších kněží, kteří mnohdy přišli s velmi nápaditými programy domácích katechezí a dalšími podpůrnými on-line programy. To určitě musíme rozvíjet. Jedná se o hodnotnou náhradu, nikoliv ale celkovou. Prožitek společenství Vám žádný internetový nebo televizní kanál nenahradí.

V čase relativní hojnosti a míru se o otázkách utrpení tak často nehovoří. Jak s lidmi mluvit o utrpení a kříži, zvlášť když k sobě máme nyní daleko?
Ten, kdo prochází utrpením, sám svůj kříž hledá. Je to tedy otázka na nás, abychom byli připraveni trpícímu být nablízku, když to bude potřeba a když o to bude žádat. Výstižně to zformuloval svatý Jan Pavel II. při jedné modlitbě Anděl Páně: „Musíme se u trpícího člověka zastavit, abychom mu – a nakolik je to možné, i s ním – mohli potvrdit veškerou důstojnost utrpení, nebo dokonce celou vznešenost utrpení.“ Mnozí z nich se pak oprávněně mohou zeptat „proč“, a my jim nemůžeme dát odpověď, protože ji neznáme. Podobně jako my po původu utrpení pátrali v lidských dějinách všechny civilizace, a ani jejich mytologie, podobně jako my, nic nevyřešily. Jak to jednou shrnul kardinál Špidlík, jediný správný postoj tedy je: Zlo a sním související utrpení tu je a ptejme se, co máme dělat. Naše jediná šance je z toho zla udělat něco dobrého. A to bez Boha nedokážeme.

Jak Písmo svaté, sám Ježíš, ale také mnoho církevních dokumentů mluví o hodnotě a velikosti lidského utrpení, které člověk obětuje v lásce za druhé. Svatý Jan Pavel kdysi řekl, že utrpení „uvolňuje v člověku schopnost milovat, přesněji, nezištně darovat vlastní já ve prospěch bližních, těch, kteří trpí. Svět utrpení neustále vyzývá, abych tak řekl, jiný svět, svět lidské lásky.“ Mají v této pandemii tato slova očistný, povzbuzující charakter?
Slovo má sílu, která dokáže zabíjet. Ale má i sílu, která dokáže léčit. To si připomínáme při každé eucharistii na motivy slov biblického setníka, jak nám je zaznamenal evangelista Matouš: „Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven.“ Tak se také stalo. Na jiném místě nám pak stejný evangelista líčí příběh malomocného, který prosí Krista o pomoc. Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist“ (Mk 1,4n). Tedy vidíme, že slovo tu sílu má, pokud je v něm přítomen Bůh. Do třetice bych pak odkázal na Evangelium, tentokrát podle Jana, a jeho známý úvod: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ Evangelista v původním textu užívá řecký výraz Logos, který do češtiny překládáme jako Slovo, ovšem původní řecké Logos, ve svém původu vyjadřuje něco racionálního, strukturovaného, vědomého. Slovo je tedy nositelem racionálních a tvůrčích vlastností a zdůrazněné užitím verzálky „L“ nám odkazuje k něčemu velkému, tedy k Bohu. Vidíme tedy Slovo, obdařené Božskou tvůrčí mocí; silou která léčí a uzdravuje a která chce. Takže ano, slovo ve kterém je přítomen Bůh, je příslibem nápravy, očisty a v důsledku i odpuštění a smíření. Tedy i překonání a zničení síly zla, která nám utrpení způsobuje. Zní to složitě, ale je to vlastně jednoduché, když si to převedeme do řeči všedního dne: babičku jsme několik měsíců nenavštívili z lenosti, zdraví jsme si uhnali zbožštěním zisku a soused se s námi nebaví, protože jsme ho podfoukli a tak dále. S pokorou a Boží pomocí to ale všechno lze napravit, jen musíme chtít.

Ze světového jarního prvenství v boji proti Covidu-19 jsme se propadli na jedno z nejhorších míst na světě. Jak mezi odborníky, tak mezi laiky, dochází k bagatelizaci tohoto onemocnění. Proč si myslíte, že se tak děje?
Je to únava, netrpělivost. Neuvědomujeme si, že nyní sklízíme plody toho, co jsme tu po několik posledních let zasévali. Materiálnu jsme obětovali i to nejcennější, co máme: naše blízké, naši rodinu, podobně jsme umenšili i Boha v našem životě. Nemám tu teď na mysli intenzitu náboženského života měřenou počtem liturgických úkonů, ale skutečný, upřímný vztah a zájem k našemu okolí, daný vědomím Kristových přikázání. Vše podstatné nám Bůh zformuloval v Desateru, položme si tedy otázku, jak na tom jsme s jeho dodržováním. Když to vezmeme jako společnost popořadě, tak jsme v dnešní době na štíru snad se všemi přikázáními: Boha jsme vyměnili za zisk, na rodiče si nevzpomeneme, naše rodiny se utápějí v rozpadlých manželstvích a tahanicích o děti, o lhaní jako normě některých profesí ani nemluvě. Když nevěříme ani tisíciletím odzkoušenému Božímu řádu, pak se nedivme, že nenasloucháme ani našim odborníkům. 

Mnozí lidé se nemohli či nestihli ani rozloučit se svými blízkými. Úplně chybí nebo se zrychluje proces truchlení, zvláště u starších, kteří jsou sami vystaveni nemoci. Co byste takovým lidem se svojí životní zkušeností poradil?
Ještě než si položíme tuto otázku, zeptejme se, kde je rodina? Při jarní fázi epidemie jsme viděli děsivé obrazy ze severní Itálie. Generace lidí nevázaných sedmdesátých a osmdesátých let, užívajících si života nespoutaného rodinou, najednou zjišťuje, že zůstává sama. Nebyl nikdo, kdo by se staral o jejich osud, kdo by je chtěl navštívit, kdo by s nimi prožíval poslední okamžiky a kdo by je důstojně pohřbil. Ti lidé museli prožívat hrozná vnitřní muka, když zpětně viděli, kam to se svou nevázaností dotáhli. Mělo by nám to tedy být určitým varováním. Nevěřme falešným prorokům, kteří považují rodinu za přežitek, za něco, co by mělo být nahrazeno něčím zdánlivě pokrokovějším. Rodina, tvořená matkou, otcem a dítětem (dětmi) je model odzkoušený po tisíciletí a jakýkoliv pokus o její vyprázdnění nebo nahrazení je dopředu odsouzený k neúspěchu.

Nemoc si nevybírá. Postihuje mladé, lidi středního věku, nemocné i seniory. Část společnosti nelibě nese své omezení ve prospěch těch, kteří již nejsou ekonomicky aktivní. Měla by k tomu církev něco veřejně říct?
Církev může jenom trvat na své dlouhodobé pozici, že ve společnosti musí být solidarita i za cenu, že se jeden musí kvůli druhému uskromnit. Společnost, která se nedokáže o své slabé nebo bezbranné postarat, je společností v úpadku. To platí nejenom pro současnou situaci, ale i pro otázku nezabíjení starých eutanázií či nenarozených interrupcemi, které papež František označil za „nájemné vraždy“. Hrozíme se čísla, nyní dosahujícího zhruba dvou desítek tisíc úmrtí na nemoc způsobenou koronavirem. Ale už nám vůbec nevadí, že za stejné období jsme nedovolili zhruba dvaceti tisícům dětí, aby se narodily, prostě jsme je nechali potratit, protože nám jejich narození zrovna nevyhovovalo, nechtěli jsme je přijmout nebo se kvůli nim uskromnit.

Významnou roli nyní hrají nemocniční kaplani a lidé v lékařských a pomáhajících profesích. Není to směr služby, kterou by církev měla v budoucnu podporovat a rozvíjet?
Službu kaplanů a kaplanek podporujeme dlouhodobě, na tom nepřinesl koronavirus nic nového. Změnila se jen forma, kdy jejich služba musí respektovat určitá hygienická pravidla – mám třeba informace, že při vstupu do nemocnice Motol se kaplan musí převléct do ochranného munduru, což už vyžaduje určitou obratnost. Jádro služby ale zůstává – člověk, který nabízí druhému prostřednictvím své blízkosti a soucitu útěchu a naději v těžkých chvílích.

Obrací se na mě řada lidí, jimž zemřel někdo blízký. Někteří trpí pocitem viny, že ho nevědomky nakazili a na rozdíl od něj nemoc překonali. Vyvstávají podle vás, pane kardinále, v této pandemii nějaké zvláštní mravní otázky a dilemata?
Myslím že v otázce života a smrti je třeba neustále soudit určitá dilemata, která se dotýkají života a smrti. Nikdo z nás se nenakazil dobrovolně a věřím, že ani nikoho nechtěl nakazit. Některá mravní dilemata mohou být v dnešní době zesílena, ale myslím, že pokud se budeme opravdu poctivě zabývat tím, čím jsme se měli zabývat v době předvánoční a i nyní, v přicházející době předvelikonoční – tedy otázkou v jakém stavu je naše srdce – pak zjistíme, že se toho zase tolik v případě našich mravů nezměnilo. Myslím, že po poctivé odpovědi zjistíme, že máme práci, se kterou si mnozí vystačíme až do konce svého života.

Těm, kteří mě přesvědčují, že sebe ani druhé chránit nemusí, protože se jim skrze víru nic nestane, a když ano, bude to Boží vůle, apeluji na princip lásky k bližnímu. V jeho pochopení nelze zlehčovat tuto nemoc jako „obyčejnou chřipku“. I kdyby někteří lidé zemřeli přirozeně třebas jen za tři roky, jsou tři roky v životě člověka dost. Je přece důležitý i čas na modlitbu a přípravu na vlastní konec. Kde pramení tento druh lhostejnosti „oni by přece stejně umřeli“.
Odpověděl bych citací z Výkladu katechismu Antonína Podlahy z roku 1900, kde se jako o jednom z hříchů proti Duchu svatému pojednává i o trestuhodném spoléhání na milosrdenství Boží a zatvrzelosti vůči napomínání. Profesor Krátký to poté shrnul do snadno zapamatovatelné poučky že „Pán Bůh nás dokáže uchránit před vším, jen ne před naší vlastní hloupostí“.

Někdo si paradoxně stěžuje, že musí trávit se svými bližními více času a že je to těžké. Může tato katarze přinést i něco dobrého?
Toto nebezpečí znám velmi dobře nejenom z vězení, ale i z kláštera. Nikoliv vážné problémy, ale úplné hlouposti dokázaly rozbít atmosféru. Je to jeden z aspektů celé epidemie, který není tolik viditelný a jehož důsledky si ani tolik nepřipouštíme, ale o to je zásadnější. Jsme nuceni spolu trávit více času, než by nám mnohdy bylo příjemné. Měli bychom tuto skutečnost ale také umět přijmout jako výzvu: na jedné straně se tolerovat, vzájemně se respektovat, že každý z nás má svůj koutek, své soukromí. Na druhé straně můžeme náš vztah vzájemně posilovat už jenom tím, že k sobě s předchozím porozuměním strastem toho druhého budeme hledat cestu. Naše domácnosti se v době koronaviru skutečně nemusejí stát bojovými poli, kolem kterých vybudujeme nepřekonatelné zákopy s ostnatými dráty.

Zásadně se změnily metody školského vyučování. Někteří rodiče a pedagogové mají obavy, že dětem a studentům budou chybět potřebné znalosti a kompetence. Některé děti se zase dříve osamostatňují a přebírají díl odpovědnosti v rodině. Co by v tomto „nouzovém stavu“ neměly děti ve výuce určitě minout?
Do centra výchovy a vzdělání se dostává rodina, což není nic nového, po dlouhá staletí to tak fungovalo, podobně jako s výraznějším zapojením starších generací prarodičů do výchovy. Myslím, že po desetiletích levicové propagandy, která se snažila pojem rodiny vyprázdnit do beztvarého soužití několika lidí, nyní můžeme pozorovat, že si lidé začínají důležitosti rodiny ve svém životě uvědomovat. Škola je pro vzdělání dětí důležitá, ale ty nejdůležitější návyky – tolerance, nesobeckost, obětavost – se musí děti naučit v rodině. Ne nadarmo papež František hovoří o genderové ideologii jako o součásti vykořisťování lidské osoby, o ničení člověka jako obrazu Božího a její škodlivost srovnává s účinky jaderné zbraně. Děti intuitivně svou roli v rodině cítí, instinktivně touží po milujícím otci s milující matkou, a nikoliv po nějaké konstrukci, která by jim měla rodinu nahradit. Proto, pokud děti při „nouzové“ výuce skutečně porozumí svým rodičům, naučí se více než za léta ve školní lavici.

Papež František ve svých textech a promluvách, např. v listu o sv. Josefovi, hovoří v souvislosti s Covidem-19 o širší mezilidské sounáležitosti. Záchrana jednoho člověka souvisí se záchranou všech. Může podle vás pandemie urychlit některé strukturální změny v církvi či dynamizovat rozpravu o některých tématech?
Debata v církvi probíhá, a to i bez pandemie koronaviru. Církev je dynamické společenství, kde se můžeme setkat s názorovou pestrostí. Vezměte si třeba oblíbenou mediální dychotomii, vyjádřenou v mediálně vděčné ose Duka-Halík, ta rozhodně nesvědčí o nedostatku rozpravy. Myslím, že než na hledání strukturálních změn bychom se měli zaměřit na posílení toho, co už máme a co je osvědčené. Tedy na tradici. Z koronakrize a společenských dopadů s ní spojených nás nezachrání hledání novot, ale naopak hledání odpovědi na otázku, co jsme udělali špatně, co jsme nesprávně upřednostnili před tím, co má nějaký smysl.

I když nepochybně platí, že s Bohem není člověk nikdy sám, je jedním ze smutných důsledků této krize právě samota. Na co by se křesťané měli soustředit a jak z této samoty ven?
Samota je jeden z nejhorších stavů, které může člověk zažít. Všimněte si, že to byl jeden z oblíbených trestů totalitních režimů, jak potrestat a v důsledku trestance zlomit. Uvrhnout ho na samotku. Nakonec, víme z Bible, že poslední a nejstrašnější okamžiky Kristova pozemského života byly naplněné pocity opuštění, zoufalství a samoty, završené Kristovými posledními slovy „Bože můj, proč si mě opustil“. Pak už jen propadá smrti, přichází zdání konce… Víme ale, že příběh pokračuje vítězstvím nad smrtí a Jeho slavným Vzkříšením a nově nabytým vědomím, že Bůh svého syna neopustil ani v hlubinách pekel.

Katoličtí kněží nemají rodiny a ne vždy žijí v nějakém společenství. Je o kněze v tomto ohledu nějak zvlášť postaráno, nebo se spoléhá na to, že jsou na takové situace duchovně připraveni?
Když se mladý člověk rozhodne ke kněžství, musí být připraven i na skutečnost, že bude mít nové společenství, novou rodinu. A je to i starost jeho farníků, aby na svého kněze nezapomněli, aby v něm viděli především člověka, který má stejně jako oni také své potřeby a třeba i obavy a starosti. A aby mu to také občas dali najevo.

V mém okolí trpí situací kolem Covidu-19 také děti. Nejsou sice postiženi zdravotně, ale mají obavy o své rodiče a prarodiče. Některé rodiny jsou také pod velkým ekonomickým tlakem. Co byste takovým dětem poradil?
Dětem jsem při jarní krizi adresoval jeden ze svých dopisů. Dovolím si z něj tedy ocitovat: „Svět se obrátil vzhůru nohama nejen vám, ale i vašim rodičům, prarodičům a učitelům. Je toho na ně hodně a dělají všechno možné, aby se o vás dobře postarali. Chtěl bych, abyste si toho všimli. Abyste viděli, co pro vás vaši nejbližší dělají, co se děje kolem vás a že i vy můžete pomoct. Plňte svoje úkoly na dálku svědomitě. Poslouchejte svoje rodiče a učitele; věřím tomu, že i těm méně oblíbeným už se po vás moc stýská a udělali by všechno pro to, abyste mohli zase normálně společně svádět boj se vzděláním ve třídě.“ 

Nyní jsme o necelý rok dále a vidíme, že krize je hlubší, než se zprvu zdálo. Kromě nabádání k poslušnosti a nápomocnosti bych ještě děti vyzval k ohleduplnosti vůči peněženkám svých rodičů. Vím, že pro mnohé z nich to není zvykem, ale měly by se také zamyslet, zda skutečně budou potřebovat nové sportovní vybavení, telefon nebo nějaké oblečení, aby se zamyslely, jestli si nevystačí s tím současným, nebo jestli by se někde nedalo sehnat něco již použitého, ale stále funkčního.

Celosvětová a hlavně celoevropská zkušenost ukazuje na závažný rozsah pandemie. Přesto ji někteří lidé zpochybňují, často argumenty ad absurdum, ostentativně nenosí roušky, chovají se, jako by se nic nedělo, a tím ohrožují druhé. Je tohle křesťanský postoj?
Na nenošení roušky není nic křesťanského, podobně jako na rebelii vůči vládním opatřením. Pokud si zachováváme alespoň minimální míru důvěry ve společnost, měli bychom i akceptovat, že vládní nařízení vycházejí z doporučení odborníků. Na druhé straně je ale potřeba říci, že není rozumné si opatření zbožšťovat. Pán nás obdařil rozumem a svobodnou vůlí. Jiná situace je, když se sejde širší rodina, a jiná, když cestuji dopravním prostředkem.

Covid-19 se stal zdrojem mnohých konspirací, hoaxů a nebezpečných nesmyslů. Kde byste viděl příčinu tohoto nekritického myšlení, které v sobě někdy obsahuje i pseudo-náboženské postoje?
Jako příčinu bych viděl jakýsi vzdor. Našemu vyjadřování vládne politická korektnost a s tím související autocenzura, která zapovídá o určitých věcech určitým způsobem mluvit. V samotném jádru jde o správnou myšlenku, která by měla být každému vlastní: přece nebudu s někým jednat tak, jak se mu nelíbí. Problém je, pokud se posouváme do hypotetické roviny, tedy když uvažujeme, co by komu mohlo vadit. A pokud to nepůjde nějak opsat, tak o tom raději nemluvme a těm, kteří to nerespektují, nedáme ve sdělovacích prostředcích slovo, a pokud ano, tak jim pak vynadáme. Když se o něčem nemůže mluvit, lidé v tom pak z povahy věci hledají záhadu, která nebude sama sebou. To si dobře vybavují mnozí z nás z dob totality. A pokud nyní lidé vnímají stejné vzorce, můžeme se jejich reakci divit? Myslím, že větší ochota hovořit o věcech otevřeně, neurážlivě a spravedlivě by nám v této situaci jenom prospěla. Podobně jako komunistické moci moc neposloužila cenzura, ani nám neposlouží její obdoba v podobě vynucené „korektnosti“.

Zatímco platí, že svět po této krizi už nebude jako dřív, církev (církve) má šanci obnovit v tomto stavu svoji autenticitu, a to nejen pro věřící, ale i pro ty, kteří si vůči ní zachovávají odstup. Měla by církev u nás v tomto ohledu přijmout nějakou novou pastorační strategii?
Nyní se musíme zaměřit na zvládnutí boje s epidemií. Až to pomine, pak přijde čas sčítání škod, vyhodnocování a přijímání nových opatření. Jako církev ale zcela jistě musíme využít nově získaný potenciál, který se před námi objevil ve virtuálním prostoru. Naučit se s ním pracovat tak, abychom člověka přivedli do našeho společenství a v důsledku ke spáse skrze Ježíše Krista. 

Velmi mě oslovilo kázání tridentského biskupa Laura Tisiho k farníkům malého italského městečka, kde si Covid vybral a dosud vybírá krutou daň zvláště mezi seniory. Jeho kázání připomínalo povzbuzení pro vojáky v zákopech. Nevzdáme se, uděláme v součinnosti se státní správou všechno, abychom ten virus porazili. Mluvíte o této pandemii i při svých kázáních a promluvách? A pokud ano, mohl byste zmínit několik vašich základních myšlenek?
V promluvách, kázáních a nakonec ani v rozhovorech s novináři se tématu koronaviru nelze vyhnout. Vždy zdůrazňuji potřebu vzájemné solidarity mezi lidmi, tolerance a respektu v rodinách a nutnost vzájemné soudržnosti. Abychom jako národ ukázali, že když je potřeba, umíme odložit mnohé půtky, kterými se zatěžujeme v časech klidu, a táhnout za jeden provaz. Svárem, vzájemným obviňováním ani politikařením si v ničem nepomůžeme. To bych chtěl zdůraznit také naší parlamentní opozici.

I když se nemůžeme navštěvovat, jsme si možná v něčem blíž než v normálních časech. Církev přece sloužila v nejhorších časech morových ran. Její špitální péče byla péčí o nemocného, o chudého, a tím o samého Krista. Může církev prostřednictvím biskupů a odborníků v tomto ohledu inspirovat i sekulární prostor?
Nejenom že může inspirovat, ale i inspirovala. Vzpomenul bych sv. Františka z Assisi, který přes všechen svůj odpor k malomocnému člověku nesnesl svou další nečinnost, seskočil k němu, aby ho objal. Uvědomil si tak, že Boží lásku zažije jen natolik, nakolik jí bude schopen on sám k těm nejposlednějším. Dnes tu máme papeže, který přijal jeho jméno. Sv. Karel Boromejský pak při morové ráně sloužil do krajnosti, sám nakonec nemoci podlehl, ale svým příkladem založil řádové hnutí, jehož práci můžeme pozorovat dodnes třeba v nemocnici sv. Karla Boromejského pod Petřínem, nyní rovněž bojující s epidemií. Sv. Matka Tereza, největší žena 20. století, pak inspirovala svou prací pro nejposlednější ze zemí třetího světa mnohé.

Jednou z mého hlediska nedoceněných skutečností bylo povolání seminaristů k péči o nemocné. Přesto se o tom jen málo ví. Nemyslíte si, že by církev měla v tomto ohledu povolat ke službě v první linii věřící i z jiných řad? Tohle víc než symbolické gesto mi přijde ohromné.
Mladí seminaristé skutečně odvedli obdivuhodný kus práce. Za jejich úsilí jsme je ocenili Svatovojtěšskou medailí. Nebyli ale jediní. Ve velmi dobrém světle se ukázala také charita, řeholníci i jednotliví věřící, každý podle svých možností. Někdo šil roušky, jiný zase pomohl starším lidem s nákupy, někdo zase nastoupil dobrovolnickou službu v některém zdravotnickém zařízení. Asi bych se vyhnul debatám, jestli někdo nemohl udělat více – spousta věřících má rodiny s dětmi, kterým zavřeli školu, a je povinností každého se předně postarat o svoji rodinu, své blízké a teprve poté nabídnout zbylé síly ostatním. Zanedbat svoji rodinu, byť z bohulibých motivů, není nic, co bychom měli vyzdvihovat a brát za vzor.  

Myslíte si, že je katolická církev v osobách biskupů i laiků v tomto krušném období dostatečně vidět a slyšet? Využívá církev svých možností, aby dala křesťanům i hledajícím najevo, že se v církvi mohou spolehnout na svůj domov a nalézt útěchu?
Církev jsme my všichni, tedy položme si tuto otázku každý sám za sebe, zda jsme ve zkoušce obstáli.

Domníváte se, že člověk musí tuto nemoc sám prožít, aby k jejím důsledkům mohl zaujmout realistické stanovisko? Neměla by stačit právě láska k bližnímu, která člověka vede, aby v ohledu pátého přikázání pečoval o sebe i o druhé bez podmínek?
Řek bych, že nemusíme určité situace prožít, abychom se k nim mohli vyjadřovat. Onkolog také nemusí projít rakovinou, aby ji mohl léčit. Dodal bych ale, že jakmile někdo v našem okolí nemocí COVID onemocní, je třeba následovat jedno ze zlatých Kristových pravidel: Čiň jiným to, co chceš, aby oni činili tobě. 

Zdeněk A. Eminger, teolog

Publikováno na serveru Christnet.eu 26. února 2021