Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Rozhovor pro Mladou frontu o vlastenectví

Rozhovor pro Mladou frontu o vlastenectví

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes hovořil kardinál Duka o vlastenectví, uprchlické krizi a mši, kterou 31. října slouží v katedrále za oběti heydrichiády.

30. října 2015
Rozhovory

- Nemáte pocit, že společnost na tyto lidi zapomíná, důsledně si jich neváží, a když, tak poněkud opožděně?

Ovlivnilo to několik faktorů. Některá výročí se v minulosti zneužívala politicky. Komunisté se prezentovali jako jediný organizátor celého odboje. To část veřejnosti odcizilo připomínkovým slavnostem. Dalším důvodem může být fakt, že žijeme ve světě zaplaveném informacemi, které často nemají dlouhého trvání, překrývají se, a to může tyto akce v očích lidí devalvovat.

 

- Mezi mnoha Čechy stále převládá dojem, že římskokatolická církev kolaborovala s nacisty.

Je nesporné, že katolická církev stála od počátku na straně odboje. A to jak ve svých špičkách, tak i ve svých členech. Byl to papež Pius XI., který neuznal mnichovskou dohodu. Ať mi najde někdo další evropský stát, který ji také neuznal. Vedle toho byl Pius XI. autorem tří protitotalitních encyklik. Proti komunismu, fašismu a nacismu. Byly to pokyny například na pomoc obyvatelům židovské národnosti a víry, kdy jim církev vydávala falešné křestní listy, aby je uchránila.

 

- Začal jste vskutku úplnou špičkou církve. Jak to bylo u nás?

Mohu jmenovat lidi, které církev skryla v klerice církevních seminářů. Například pan Jiří Pelikán prožil část války v olomouckém semináři. Tamní vicerektor za to zaplatil životem. Dva muži válku přežili v královéhradeckém semináři, kde se to naštěstí nevyzradilo. Pak je tu třeba útěk rodiny generála Sergeje Ingra (ministr národní obrany londýnské exilové vlády, pozn. red.), který organizoval kanovník hradecké kapituly pan Černý. Paní Ingrová jela v přestrojení za sestru Notre Dame a naoko vezla dva školáky na léčení na Rujánu. Povedlo se jí utéct. Ale ti dva chlapci nešťastní to ve škole vybrebentili spolužačkám, tak se to dostalo ven a pan Černý zemřel v německém vězení.

 

- I mezi popravenými v Mauthausenu je řada kanovníků.

Můžeme říci, že deset procent katolických kněží prošlo koncentračními tábory a německými vězeními. Po odstranění Heydricha se jednalo o tom, že by se parašutisté ukryli ve Strahovském klášteře. Tehdejší prelát pan Stanovský si uvědomoval, že je to tuze nebezpečné, protože premonstráti již měli dva kláštery odvezené do koncentračního tábora v Osvětimi. Když se měla uskutečnit schůzka, místo odbojářů přišlo gestapo a Stanovský skončil v koncentračním táboře. Spolupráce s odbojem byla významná. Například duchovní Metoděj Kubáň byl v úzkém kontaktu s generálem a později předsedou protektorátní vlády Aloisem Eliášem. Oba za odbojovou činnost zaplatili životem. Jmenovat bych mohl dál.

 

- Jistě se i mezi klérem našli kolaboranti...

To je pravda. Velkým problémem byla především mladá generace duchovních německé národnosti. Třeba v pražském semináři všichni tito mládenci vstoupili do Henleinovy Sudetoněmecké strany. Byl na to upozorněn Pius XI. V historii církve se asi nikdy nestalo, aby se papež zabýval nějakým seminářem. Přesto z jeho příkazu přišel do Čech dopis, kde Řím žádá, aby byli tito lidé okamžitě propuštěni a měli zákaz svěcení. Máme příklad německého kanovníka, který udal svého spolubratra Dohalského. Ten za své protiněmecké názory putoval do vězení, kde zemřel. Kněz německé národnosti Franz Bobe, který usiloval o to, aby nahradil tehdejšího kardinála Karla Kašpara, poslal na smrt řadu lidí. Koneckonců i toho Kubáně.

 

- Jsou Češi stále schopní v takové míře riskovat život pro vlast?

Myslím, že odboj vděčí hlavně tomu, že v roce 1918 došlo k obnovení suverénního československého státu. Byla to škola, organizace jako Skaut, Junák, Sokol či Orel, které se snažily vychovávat lidi k občanské odpovědnosti a také věrnosti demokratickým ideálům. Tuto úlohu škola ztratila po roce 1948, a ať mi to odpustí dnešní kantorky a kantoři, nepodařilo se ji obnovit ani po roce 1989. Ačkoliv jistě takové školy někde jsou, zasloužilo by většího úsilí, aby se na něco podobného podařilo navázat. A dovolím si přidat poznámku. Když se takové upomínkové akce nekonají v blízkosti voleb, velmi se snižuje i zájem politiků.

 

- Zmínil jste pojem občanská odpovědnost. Zájem o stát a národ. Dnes, kdy Evropa čelí bezpečnostním hrozbám či uprchlické vlně, se střetává vlastenectví s nacionalismem. Umíme tyto dva pohledy oddělit?

Musíme si uvědomit, že vlastenectví roste z lásky a úcty k rodičům, k domovu, k obci a jejímu okolí. Mám dojem, že vlastenectví mizí, což může být dáno tím, že se obecně snižuje znalost historie jako takové. Připomínky jsou odstraňovány, zlehčovány nebo se stávají nesrozumitelnými. Nacionalismus vyrůstá ze sebestřednosti. Ze sobectví. Zeptejme se: Jsou ti, kteří dnes křičí Čechy Čechům, ochotni přinést této zemi určitou oběť? Je snadné druhé vyhnat, ale obětovat se nikoliv. Je to dáno tím, že stále častěji vítězí gen sobeckosti, který začíná nezájmem o rodinu, o svoji obec. A posléze pochopitelně vede k nezájmu o svoji vlast. Vlast se nevytváří tím, že něco manifestuji. Vytváří se poctivou prací, udržováním, ošetřováním, zkrášlováním a teprve až pak si začínám vážit svého domova, a proto ho hájím.

 

- Netrpí Češi provincionalismem v tom smyslu, že čtyřicet let za nás rozhodoval Sovětský svaz a dnes je to svým způsobem Evropská unie?

Do jisté míry je ten provinční pohled dán naší geopolitickou situací. Provincionalismus je obojetný. Naše hory nás jaksi chránily během formování evropských národů a států. Měli jsme veliké štěstí, že se v naší kotlině vystřídala etnika a došlo k vzájemnému obohacování. Byli jsme otevření menšinám. Tato symbióza fungovala do roku 1938. Následná izolace nastala až po vytvoření železné opony, kde jsme se do jisté míry stali "monofyzitským" národem, a navíc jsme byli postupně zbavováni své odpovědnosti. Ke konci totality jsme se pak náhle museli konfrontovat se situací, kdy k nám přicházejí dělníci z Kuby či Vietnamci. A společnost na ně nereagovala příliš přátelsky.

 

- Přistěhovalectví lidí z odlišných etnik a kultur je dnes velmi aktuální téma. Co si o něm myslíte?

Cizince jsme se naučili vidět přes příjmy z turismu a dnes jsme konfrontováni s jevy, které mohou vyvolávat velmi protichůdné nálady. V uprchlické vlně nemůžeme vidět pouze samaritánství, ale musíme si uvědomit, že je projevem velké mezinárodní politickoekonomické krize. Dostáváme se do situace, kdy je potřeba opravdu velice dobře rozlišovat mezi úzkoprsým až šovinistickým nacionalismem a skutečnou láskou k vlasti a volit zodpovědný přístup, protože tato vlna je schopna v nějakém tří- až čtyřnásobném zopakování rozvrátit politicko-ekonomický systém Evropy. Víme, že k nám nepřicházejí pouze lidé, kteří opravdu hledají pomoc ve smyslu ohrožení života. Naopak někteří přicházejí s požadavky, které mohou rozbít evropský demokratický systém, což možná do jisté míry ospravedlňuje některé politické postoje naší země.

 

- Jak k tomu má přistupovat křesťan vedený k tomu, aby miloval svého bližního, který se zároveň obává, že padne demokratický systém?

Jako církev zdůrazňujeme, že jsme tady od toho, abychom podali pomocnou ruku. Ovšem víme, že tato věc vyžaduje znalost a určitou mezinárodní kooperaci. Od května jednáme s vládou a říkáme: ano, podáváme pomocnou ruku v okamžiku, kdy bude také zajištěna oprávněnost a bezpečnost. Tedy oprávněnost těch, kteří přicházejí, což mohou zjistit zpravodajské služby, policie a další příslušné složky státu, které nám mohou říci, že tito lidé tu pomoc opravdu potřebují.

 

- Tudíž je třeba individuální přístup.

Ano. Pokud uprchlíci přicházejí natrvalo, musíme mít připraven celý proces inkulturace, tedy aby se naučili jazyk, doplnili vzdělání, přijali náš způsob života. My je nechceme obírat o jejich náboženskou víru. Je však zapotřebí znát, jakého jsou vyznání, a to proto, že nemohu dávat dohromady šíity a sunnity, protože pak dojde k očekávaným střetům a napětí. A do toho ještě máme křesťany, kteří jsou již v uprchlických táborech na Blízkém východě šikanováni, ne-li biti. Proto jsme povinni primárně pomoci křesťanům z těchto zemí. Ti jsou nejohroženější skupinou. A jsou bezbrannou skupinou.

 

- Není taková selekce v rozporu s křesťanskými hodnotami?

Zjednodušeně řečeno Evropa vzniká z kulturního dědictví antiky a židovskokřesťanské tradice. Antika nezná soucit. Antika zná otroctví. Židokřesťanská společnost přichází se soucitem a podanou rukou. Samaritán pomáhá člověku, kterého okradli, těžce zranili a nechali ležet. V takovémto případě se nikdo z nás nemůže ptát na to, zdali jsi komunista, nacista, katolík, muslim, protestant či hinduista. Já mu musím pomoci jako člověku. Ale v okamžiku, kdy se ten člověk uzdraví, tak musím vědět, co s ním dál budu dělat. Proto se musím ptát: Kdo je ten okradený, zraněný, zubožený? V největší převaze jsou to křesťané v těchto zemích. Nikde se nedočteme, že by v Egyptě přepadali Koptové synagogy nebo islámská sídliště. Nedočteme se to v Sýrii ani v Jordánsku. Čili z principu soucitu a pomoci mi vychází, že tím nejpotřebnějším je křesťan, ale pozor, nejen křesťan.

 

- V čem konkrétně spočívá to podání pomocné ruky?

Státu jsme v prvé řadě nabídli útočiště uprchlíkům, kteří jsou křesťané. Nejen katolíkům. Jsme však ochotni ujmout se i lidí s jiným vyznáním, ale musíme vědět, že přichází s dobrým úmyslem. Nabídli jsme několik domů i s vybavením a pomoc nabízejí i naši věřící nebo i naše další instituce. Nyní se jedná asi o pět set adres. Pak se musíme pokusit zajistit jim vzdělání a kvalifikaci. Mezi uprchlíky jsou vedle lékařů i negramotní mladí lidé, kteří vlastně vyrostli v uprchlickém táboře. Na všech našich diecézních charitách máme odbor pro uprchlíky. My se touto otázkou nezabýváme od minulého roku, ale určitě 15 let. Tyto zkušenosti nabízíme.

Vyšlo v Mladé frontě Dnes 27. 10. 2015. Autor: Pavel Švec