Jak jste prožíval Velikonoce jako dítě? 
Bylo to před liturgickou reformou, bohoslužby tak bývaly ještě delší než teď. S maminkou jsme chodili na Křížovou cestu a poté k Božímu hrobu. Bylo to podobné jako v baladě Jana Nerudy, v níž děvčátko pokládá květiny a ptá se, babičko, co mu to udělali? To jsou trochu i moje Velikonoce. Pamatuji si také večerní pochody se svícemi, v oknech domů lidé vystavovali obrázky svatých, zpívala se píseň Kristus vstal z mrtvých. Později jsem se stal ministrantem, zrovna o Velikonocích, protože jich bylo potřeba hodně. A právě na Velký pátek jsem zažil obrovské zklamání. Měl jsem být stráží Božího hrobu, tak jsem si představoval, že dostanu brnění a štít. Ale my jsme museli pěkně klečet, modlit se, ani nás nevystrojili do ministrantských šatů. O přestávkách jsme však hráli fotbal a tím se pro mě Velikonoce staly nesmírně společenskými a krásnými svátky. Právě Velikonoce vytvořily z nás ministrantů živou skupinu, Skaut tehdy nebyl, hlavní skauti dokonce byli pozavíraní. My jsme se ale v duchu skautsko-trampské tradice chovali. Také si vzpomínám, že v noci bylo hrdinstvím jít ven a největším hrdinstvím bylo jít na hřbitov. To jsme také jako studenti jedenáctiletky zažili při brigádě na chmelu. 
 
Velikonoce jste strávil následně také na vojně. Jaké byly ty?  
Na vojně jsem Velikonoce prožil dvakrát. Poprvé jsem byl poslán do vězení, vyfasoval jsem jej za nedodržení doby vycházky. V trnavské katedrále totiž bohoslužba trvala do dvou hodin v noci a já jsem se tak vrátil až o půl třetí, tedy v neděli místo v sobotu. Velitel na mě už ale čekal. Trest se však neuskutečnil, chytil jsem totiž anginu, a tak jsem skončil na ošetřovně, kde jsem už zůstal jako zdravotník. Proto, že manželka mého nadřízeného byla neteří pana biskupa trnavského. Na bohoslužbu jsem se pak dostal každý den. 
 
Jak vypadaly vaše Velikonoce jako politického vězně? 
Na Borech jsem prožil Velký pátek, který mě nejvíce oslovil. To jsem byl v korekci a celý den jsem šrouboval spínače do telefonních ústředen, které montovali někde v Latinské Americe. Byla to manuální práce a když jsem se ji naučil, šla mi velice rychle. Uvědomil jsem si, že Velký pátek to není jen zpěv, ale také to, že člověk musí zatnout zuby a říct si, že se nedá nic dělat. Z hlediska duchovního prožitku ale byl i tento Velký pátek stejný jako všechny ostatní. 
 
A ty současné Velikonoce? 
Jako pro kněze jsou pro mě opravdu náročné, obřady v sobě nesou obrovskou starobylost. Nasály do sebe židovskou i východní tradici, posléze i tu barokní, španělskou. Velikonoce jsou svátky celého lidstva. V celé době komunistické éry byly nazývány svátky jara. Což je pravdou, jako jarní svátky vstoupily do historie lidstva, v oblasti, kde žili první lidé. Velikonoce můžeme chápat rovněž jako židovské svátky a také jako křesťanské svátky. A právě Velikonoce ukazují, že křesťanství nemůže existovat bez Izraele a je určitým způsobem i jeho pokračovatelem. V biblické tradici se ale dostáváme ještě dál. 
 
Jak tedy probíhaly Velikonoce v jejich počátcích? 
Velikonoce vznikají v místech, kde vznikla Bible, a to je prostor vzniku kultury a civilizace. Dostáváme se k pastýřům, kteří obětují prvorozeného beránka ze stáda, z prvního vrhu po zimním stanování, a vydávají se na nová pastviště. Polopoušť díky vláze opět rozkvétá. A tato první oběť je základním principem, darováním božstvům. Člověk je zván, či on zve božství – to je otázka -, ke stolu. Je to oběť, ale je to také stolování. Tedy to jsou Velikonoce pastýřské, přičemž pastýře chápeme i jako toho, kdo má chránit své stádo. A tento rys v sobě nesou Velikonoce do dneška. To si myslím plně neuvědomujeme. V současnosti Velikonoce už slavíme tak na severní, tak na jižní polokouli. Hlavní roli zde nehraje jaro, ale dvě události. Cesta z egyptského otroctví do zaslíbené vlasti pod vedením Mojžíše a pro křesťany Ježíšovo slavení Velikonoc v tradici prorocké vize krále, Mesiáše, který přináší svobodu. Tak se vlastně dostáváme až k úplným počátkům lidstva. Člověk tak neustále žije v kontaktu s tím, co jej přerůstá. Identitou člověka je nebýt sám, ale k někomu patřit. Velikonoce se nás dotýkají v naší lidské identitě. Dostáváme se pak k obětování nekvašeného chlebu, k prvním židovským žním. A když Kristus slaví své Velikonoce a jeho tehdejší večeře je židovskou večeří. Třetí kalich, kterým se během večeře připíjelo, je právě kalichem obětování. Kalich, u kterého Kristus říká „To je kalich mé krve, prolévám ho za vás a za všechny.“ Ale Kristus bere do rukou prvně právě nekvašený chléb, maces, a nad ním říká: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.“ Jakoby ta zemědělská civilizace byla starší než pastýřská. Biblický pohled vidí člověka jako tělo – proto si třeba podáváme ruce – a na druhou stranu krev jako jeho vnitřní život, duši. Ale i tu dává Kristus, za lidstvo od počátku, Otci. To jsou jeho poslední slova na kříži: „Otče do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Na tom tedy vidíme, že Ježíšova velikonoční večeře se stala obětní večeří, kdy obětí byl on sám, on sám tu oběť dobrovolně přijal a uskutečnil ji pak na kříži odevzdáním celého života. To jsou skutečnosti, kterým nelze docela tak snadně porozumět. 
 
A Velikonoce na českém území? Jak začaly ty? 
Naše české Velikonoce, i když to není zcela jistě autenticky prokazatelné, začínají na posvátném vrchu Žiži na Hradčanech, kde se svatý Václav rozhoduje postavit v jeho blízkosti svatý chrám, který se stane prvním chrámem v celé zemi a kde se přináší tato oběť. Dochází ke slavení eucharistie, přiblížili jsme se tak k oběti Abraháma i spravedlivého Ábela. Od panovníka tak po vzoru sv. Václava vyžadujeme spravedlnost a moudrost. Proto jsou Velikonoce těmi nejdůležitějšími svátky. V nich nalézáme identitu jako jednotlivci, jako rodina i jako národ. Identitu člověka, který je pro svobodu ochoten riskovat vše, i život. I to jsou Velikonoce. Naše kultura je s nimi nesmírně spojena, všechny oltáře a všechny kaple jsou stavěny pro slavení velikonoční večeře Ježíše Krista, která je předehrou pro Velký pátek a pro jeho smrt na kříži. Velikonoce by ale byly jen velkým pohřbem, kdyby nebylo noci z Bílé soboty, která se promění ve velikonoční ráno a kdy slyšíme slova Máří Magdalény: „Viděla jsem ho, on žije.“ Velikonoce bez vzkříšení by byly katastrofou. 
 
Co říkáte na provázání křesťanských Velikonoc a pohanských symbolů jara? 
Máme pomlázku, vajíčka. Kraslice nám připomínají, že vajíčko je symbolem života. U pomlázek nejde o trestní výpravu proti ženám, ale o takzvané omlazování a starověkou představu, s pruty vyrůstajícími ze země. Ta plodivá síla má ženy disponovat k tomu, aby se staly plodnými a bylo potomstvo. Pro mě je příprava na Velikonoce vždy i studiem a neustále objevuji, kolik tradic z oblasti Mezopotámie, Předního východu a Egypta je stále přítomno v našem životě. Chtěl bych ale touto cestou poděkovat paní Valburze Vavřinové, která napsala Malou encyklopedii Velikonoc (kardinál Duka ji má celou dobu během rozhovoru před sebou - pozn. red.). Tam skutečně najdete mnohé věci, třeba i tajemství kuchyně. Jako všechny svátky totiž mají i Velikonoce své bohaté tradice, které zasahuje všechny roviny života. Proto považuji za velmi důležité, aby byly Velikonoce oslaveny i letos. 
 
Jak budou tyto oslavy probíhat přímo v katedrále svatého Víta? 
Máme příslib, že katedrála bude otevřená. Je velká, míst k sezení je mnoho, vejde se tak poměrně dost lidí. Tolik kolik nám dovolí PES. Budeme se snažit zachovávat hygienické a protiepidemické pokyny. Bohoslužbu bude přenášet rovněž televize. Bohoslužba bude jen česká, dříve jsme ji sloužili i v jiných jazycích, letos tu ale cizinci nebudou. Velikonoce velmi utlumí rovněž ve Vatikánu. Už loni jsem si vzal papeže Františka za příklad a požehnal lidem z balkonu Arcibiskupského paláce. Nyní to patrně zopakuji. 
 
Letos nás čeká velké výročí svaté Ludmily, v září uplyne 1100 let od jejího zavraždění. Tedy až skončí Velikonoce, začnete se plně připravovat na tento svátek? 
Už se do jisté míry připravujeme. Je to ale složité, chtěli jsme, aby přijel papež František a byla nám v tom dávána jistá šance. Ale problémem bylo, že bychom předběhli jiné země, ve kterých, na rozdíl od nás, nebyl na návštěvě papež Benedikt. Na tyto oslavy s námi bude papežský zástupce, nuncius Balvo. Svatá Ludmila je podobně jako svatý Vojtěch uctívána více v zahraničí než doma, její kult je významný zejména ve východoslovanských zemích. Na Tetíně se vše připravuje, opravují se kostely, chystá se pódium. Zapojují se všechna města v daném regionu, otevřen bude rovněž Pražský hrad a bazilika svatého Jiří, kde je pohřbena. V katedrále pak zazní Dvořákovo oratorium. Otázka na svatou Ludmilu je v souvislosti s Velikonocemi případná, právě s ní jsme začali slavit Velikonoce. Náš stát počíná křtem Bořivoje a Ludmily a naše Hradčany se staly centrem duchovního života. 

Vyšlo v magazínu Mladý svět 7/2021, ptal se Jan Januš

Číslo je možné zakoupit online