Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Rozhovor pro sobotní Právo

Rozhovor pro sobotní Právo

Pražský arcibiskup poskytl rozhovor pro sobotní vydání deníku Právo ze dne 16. května 2015.

18. května 2015
Rozhovory

* Pane kardinále, před nedávnem jste byl s prezidentem Zemanem na návštěvě Vatikánu. Překvapil vás papež František, když kývl na nabídku navštívit Česko, protože zatím pozvání odmítal?

Já jsem tam byl jako host pana prezidenta a nebyl jsem přítomen rozhovoru. Ale pak jsem to slyšel z úst prefekta papežského domu arcibiskupa Gänsweina a arcibiskupa Gallaghera, de facto ministra zahraničí Vatikánu, kteří u toho byli a s kterými jsem pak obědval. A ti mi řekli, že když to slyšeli, tak byli překvapení. Pro mě to bylo také překvapení, protože vím, že kdykoli je papež takto zván, tak nikdy neřekl ano ani ne.

 

- Už se začala ta cesta vyjednávat?

Ještě ne. Ale určitě se zděsil olomoucký arcibiskup Graubner z představy, že by měl být papež již 5. července na Velehradě a že by musel zajistit celou přípravu. To by vyžadovalo nadlidskou práci. Ta návštěva je plánovaná tak, že pokud se podaří zajistit setkání patriarchů, tak papež přijede.

 

- A kdy to bude?

Nejdříve se musíme zeptat těch patriarchů. Reálná naděje je příští rok.

 

- Nejsou to trochu těšínská jablíčka, když papež František dal již najevo, že v úřadu nechce dlouho setrvávat?

On mluví otevřeně, a když ho pozorujeme, tak vidíme, že jeho zdravotní stav je velmi oslabený. Vzhledem k tomu, že je to muž, který má jednu plíci, a také nemá zcela v pořádku kyčle, tak to musí být pro něj hodně namáhavé.

 

- Jak ho hodnotíte?

Podle mého je velkým překvapením. Řada jeho latinskoamerických kolegů kardinálů mu říká, že jako kardinál vystupoval úplně jinak. Byl spíše nepozorovatelný a působil jako plachý člověk. Ale když přišel v té bílé klerice, tak bylo vidět, že je to člověk rozhodný. Jeho elán byl překvapením a katolický svět to potřeboval. V posledních letech života Jana Pavla II. bylo vidět, že je respektován, ale že pracuje s posledním zbytkem sil. Papež Benedikt se stal papežem až v pozdním věku a byl architektem teologicko-církevní strategie Jana Pavla II., takže potom nepůsobil tolik nově. Je to člověk plachý, který upoutá spíše psaným slovem. Současný papež má ale dar, který měl i Wojtyla, že si umí se zástupem tak trochu hrát, jako je tomu při sportu na stadiónech, že umí zapojit lidi. Také jeho důraz na problémy jižní polokoule je hodně aktuální, protože po pádu železné opony velmoci přestaly mít zájem o Afriku, část Asie i Latinskou Ameriku a tam ty země do jisté míry žily z politické a ekonomické podpory vyspělého světa. A teď se staly bezradnými. Počet lidí tam roste a sociální nůžky se rozevírají. Proto tam papežův hlas bude potřebný.

 

- Podle mého se i pro nekatolíky stal nadějí, že církev je modernizovatelná.

Je pravda, že za minulého papeže sílily restaurační tendence; sám Benedikt je neměl, ale myslím, že kvůli jeho stáří a slabosti probíhaly tyto tendence mimo něho. Díky Františkovi církev získala určitý elán. Ale je tady jiný, podstatnější problém, protože od vatikánského koncilu (60. léta 20. století) není katolická církev jen pro Evropu, ale její těžiště se přesouvá do Nového světa. To, že je nový papež z Latinské Ameriky, je určitá strategie. Nejen katolíci, ale celý svět má potíž v tom, že na jedné straně svět zažívá neuvěřitelný vědecký rozvoj a na druhou stranu část lidí žije stále v primitivních podmínkách. Pro naši církev je to často problém, v Římě vydáme katechismus a dvě třetiny věřících mu nejsou schopny rozumět.

 

- Mě zaujal tím, když řekl farářům a biskupům, aby vyšli ze svých farností a šli mezi lidi. Také u nás se kvůli restitucím začalo častěji mluvit o tom, zda církev začne více pomáhat potřebným.

Musím jasně říci, že katolická charita patří mezi největší humanitární organizace, které u nás působí. Evangelíci mají diakonii, adventisté ADRA. Ať je u vlády levice, nebo pravice, tak ta spolupráce státu s charitou je vždy dobrá. Když jsme se setkali v Brně se všemi hejtmany, tak jsme ode všech slyšeli uznání. Je ale jasné, že musíme jít dál, už jen proto, že se mění celé financování sociálních služeb. Dříve to bylo řízené centrálně státem a teď to přechází na kraje a na města. Např. potřebujeme zákon pro hospicovou péči, protože hospice jsou na pomezí mezi zdravotnictvím a sociální pomocí. Potřebujeme pravidla pro financování a provozování hospiců. Teď jsme měli případ, kdy do jednoho hospice přišli staří manželé ve zbědovaném stavu, po několika letech ožili, ale podle současného zákona musí jít pryč. Chtěli jsme je proto dát do domova důchodců, ale to nechtěli, protože si už zvykli.

 

- Zlobí vás, že prezident Zeman církev do těch hospiců tlačí? Dokonce řekl, že s vámi bude tak dlouho jednat, až vás přinutí říci, jakou konkrétní částku z restitucí na hospice dáte.

Dobře víte, že pan prezident je rétor a já s ním mohu mluvit otevřeně. A říkám mu, že můžeme říci definitivní částku, až se přestane táhnout vydávání restitucí. Abychom vůbec věděli, kolik musíme do navraceného majetku vložit, protože řada budov potřebuje generální opravy. Než to všechno spočítáme, tak nemohu říci konkrétní částku, to bych si vymýšlel. Dost často, když nějaký ministr říká konkrétní částky, tak se za 14 dní ukáže, že to tak není. Musím ale říci, že naše charitativní organizace vykazují dvojnásobnou činnost než organizace ryze církevní. V církvi máme okolo dvou tisíc kněží a jeden a půl tisíce dalších pracovníků, jako jsou pastorační asistenti nebo katecheti, ale charita má sedm tisíc zaměstnanců a tisíce dobrovolníků, kteří pracují např. v hospicech.

 

- Prezident vyjadřuje do určité míry názor veřejnosti, ale některé vaše kolegy jeho tlak nenechává chladným. Kardinál Vlk napsal, že by se hospice neměly stavět bezhlavě a mělo by se zabránit nekoordinovaným projektům, na které se bude mrhat penězi.

V naší zemi není věc, která by nevyvolávala problém. Kardinál Vlk opakuje to, o čem se mluví v odborné veřejnosti. A odborníci zčásti říkají, že kamenných hospiců je dost, ale je potřeba vytvořit mobilní hospice. Např. jeden základní kámen, který jsme vezli do Říma k papeži k posvěcení, byl pro mobilní hospic v Červeném Kostelci. Věřím, že pan prezident se neurazí, ale ani on, ani já nejsme experti na hospice v tom smyslu, že můžeme říkat, jak má hospic vypadat a kolik jich má být. Církev to nemůže dělat sama, ale ve spolupráci se státem. Musí se vycházet ze statistik, musí to být napojeno do nějaké sítě, aby nedošlo k chybě, že postavíme nesmyslný hospic. Také bychom měli stavět spíšte menší hospice, abychom nestavěli s prominutím – továrny na smrt. Musí to jak pro personál, tak i pro okolí být příjemné prostředí, kde se pečuje o staré.

 

- Chystáte nějaký projekt?

Chtěli bychom v Praze udělat zařízení, aby tady děti nebo partneři nemuseli za svými bližními dojíždět i 70 kilometrů. Měl by to být nejen hospic, ale také něco na způsob dovolenkové LDN, pro případy, že se staráte o svou stařičkou matku a potřebujete odjet na zahraniční cestu nebo dovolenou. To ale bohužel dnes ze zákona není možné.

 

- V jaké je to fázi?

Už máme finanční odhad, ale nevíme, jestli nám stát daruje potřebnou budovu, nebo jestli ji odkoupíme. Je to sice bývalý klášter u svatého Gabriela v Holečkově ulici na Smíchově, ale budova není naše. Už jsme o tom mluvili s panem starostou, ale pak přišly volby a vše je jinak. Také uvažujeme, že bychom v okolí Prahy využili farní budovy, protože by tam byl venkovský klid.

 

- Prezident u papeže také zmínil, že přispěje k tomu, aby byla potvrzena česko-vatikánská smlouva, která je už třináct let u ledu. V čem je problém?

Jak jsme slyšeli, vláda na to nemá čas, protože musí řešit jiné priority, např. zachránit evropské peníze. Ani my nekřičíme, že nás ta smlouva spasí. Ale jak praví staré přísloví, že když je něco posvěcené smlouvou, tak je hned přátelství lepší. Ale já nemůžu na to nijak tlačit.

 

- Budete mít problém s tím, aby ve smlouvě bylo církví jasně deklarováno, že část financí bude využita na zdravotnické, sociální a humanitární účely?

Tento návrh jednoznačně akceptujeme. Tím, že došlo k úplné odluce církve od státu v otázce finanční, tak tu vznikla mezera. My nyní např. podepisujeme smlouvy s armádou či věznicemi, ale ty smlouvy nemají obecnou platnost.

 

- Takže vám nebude vadit se smluvně zavázat, že část peněz z restitucí využijete na sociální a podobné účely? Že na vás stát a politici budou mít klacek, když nebudete dostatečně financovat různé bohulibé účely.

Když budu otevřený, tak musím říci, že mnohem větším klackem než politici jsou pro nás média. Protože když vy nenapíšete, že něco politik řekl, tak se to nikdo nedozví. Je přirozené, že každý potřebuje korektiv. Také proto chodím ke zpovědi, protože člověk se musí jednou za čas zastydět, co zase říkal a vyváděl.

 

- Letos si v Česku připomeneme 600 let od upálení mistra Jana Husa. Posunul se pohled katolíků na Husa? Četl jsem váš příspěvek na toto téma a mám pocit, že jste stále hodně odtažití. Dá se od vás očekávat větší rehabilitace Husa jako reformátora církve?

My ho nepovažujeme za reformátora církve. Protože mistr Jan Hus nezakládal žádnou novou církev. Není sporu, že se podílel na reformním úsilí. Nebyl jediný. Byly dvě generace. První generace za Karla IV. byla stejně radikální, ale neříkala, že je potřeba k tomu lidi nutit. Mladá generace, ke které patřil mistr Jan Hus, byla pod velikým tlakem morové rány, kvůli které Evropa ztratila čtvrtinu obyvatel – to byla horší rána než druhá světová válka. A tato rána vyvolala pocit, že se musí lidé změnit a polepšit, jinak to bude konec a přijde Mesiáš, který to dá do pořádku. Ale vyvstala otázka, co dělat s těmi, kteří se změnit nechtějí. Reformátoři, mezi nimi i mistr Jan Hus, proto přišli s tím, že je nutné k tomu lidi donutit. A šli ještě dál, když říkali, že pokud se farář nepolepší, jsou jeho skutky neplatné, stejně tak panovník, když je ve hříchu, jsou jeho rozhodnutí neplatná. To chudáka Jana Husa přivedlo na hranici. Ale musíme být upřímní, že absolutní většina účastníků koncilu nechtěla, aby na hranici šel, hledali kompromis. My můžeme na Husovi obdivovat to, že pro svou pravdu a přesvědčení došel až na hranici, že to není typ člověka, který je chvíli tu a chvíli jinde a hledá jenom vlastní kariéru a profit. On skutečně chtěl nápravu církve, ale zůstal středověkým člověkem. Stojím si na tom, že nemůžeme říci, že mistr Jan Hus je typ současného liberála, demokrata nebo sociálního politika.

 

- Myslím, že to od vás zastánci Husa nečekají, ale chtějí víc slyšet, že katolická církev udělala chybu.

Lítost nad tím vyjádřil už kardinál Kašpar v 30. letech a kardinál Beran. Lítost vyjádřil i papež Jan Pavel II., když byl na návštěvě v Československu. Bohužel toto se nepodařilo společnosti předložit. Dnes nás mistr Jan Hus nerozděluje. Proto jde na oslavy jako legát papeže kardinál Vlk.

 

- Co si myslíte o přirovnání, že bojovníci Islámského státu jsou podobní husitům?

Všichni radikálové, táborité, moji hradečtí nebo třebechovičtí orebité, byli fanatici. Hus sám, když byl v Kostnici, tak začal uvažovat jinak o tom, jak trestat, a došel k tomu, že odmítl trest smrti. Přečtěte si Peroutkovu knihu Češi jací jsou, která je určitým diskurzem s T. G. Masarykem. Peroutka tam psal, že táborští radikálové a ruští bolševici a jejich revoluce jsou si velmi podobní. Ale musíme říci, že tito radikálové utopili v krvi pokus o reformu církve, i tu reformu mistra Jana Husa.

 

- Před půl rokem jste říkal, že ruská politika na Ukrajině ohrožuje světový mír. Teď jste ale šel na ruskou ambasádu na oslavy 70. výročí konce války. Změnil jste názor?

Nezměnil. Ale cesta k tomu – a to jsem říkal i panu velvyslanci na ambasádě – aby bylo jinak, se musí hledat jednáním, a také že každý stát by měl dodržovat mezinárodní dohody. A hranice Ukrajiny byla vymezena mezinárodní dohodou. Jestli není současné Rusko spokojené s tím, že Krym připadl Ukrajině – Nikita Chruščov chtěl připojením Krymu odškodnit Ukrajinu, protože druhá světová válka nejvíce zdecimovala obyvatele Ukrajiny a Běloruska – tak je to důvod k tomu, aby spolu jednaly Moskva a Kyjev. A aby se to nedělalo způsobem, který stále připomíná nebezpečí z roku 1938. Když se bavím s vojenskými experty, tak říkají, že větší nebezpečí je islamismus, ale situace na Ukrajině není v pořádku, protože to zneklidňuje celý svět.

 

- Sdílel jste obavy kritiků prezidentovy cesty do Moskvy na oslavy 70. výročí?

Jsem rád, že prezidentova cesta proběhla, jak proběhla, a že se náš prezident účastnil oslav konce války také na Westerplatte v Polsku. Polsko bylo totiž největší obětí druhé světové války, protože relativně mělo více ztrát, než měl bývalý Sovětský svaz. Ten přišel o 13,5 procenta obyvatel a Polsko o 16,3 procenta. A můj názor je ten, že nebylo správné, když tato země, která zůstala na straně spojenců, byla spojenci opuštěna. To je kritika západních spojenců, ne kritika Moskvy. K vaší otázce, zda bylo dobré, že pan prezident jel do Moskvy. Nemůžeme smazat to, že bez spojenectví Moskvy by nebylo možné Hitlera porazit. Z archívů dnes také víme, že Američané nejeli do Prahy, protože byli dohodnutí s Ruskem a tu dohodu respektovali, protože se báli, aby Rusko neodmítlo spolupráci při dokončení války v Japonsku. Musíme to hodnotit s odstupem, že jako v každé válce bylo spoustu politiky, vizí, zklamání i pochybení. Ale nesmíme zapomenout, že tady lidé umírali – spoustu jsem jich znal, např. generála Fajtla, který byl na východě i na západě – a musíme jim vyjádřit uznání. A proto není dobré dnes situaci jakkoli vyostřovat, protože by to mohlo mít katastrofální důsledky na všech stranách.

Oldřich Danda, Právo