Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Sám sebe někdy nazývám „feldkurátem“

Sám sebe někdy nazývám „feldkurátem“

Revue Salve se ve svém aktuálním čísle věnovaném kněžství 2/10 rozhodla oslovit několik kněží a položit jim zcela osobní otázky: Kdo sehrál ve vašem rozhodování pro kněžství nejdůležitější roli jako vzor a čím? Jaká je dnes nejnosnější myšlenka vašeho života jako kněze? Přejímáme zde odpověď arcibiskupa Dominika Duky OP.

29. června 2010
Rozhovory

V kontrastu k  ideálům kněžství  se někdy velice málo bere v potaz zcela konkrétní osobní život a motivace jednotlivých kněží. Proto se revue Salve ve svém aktuálním čísle věnovaném kněžství 2/10 rozhodla oslovit několik kněží a položit jim otázky zcela osobní: Kdo sehrál ve vašem rozhodování pro kněžství nejdůležitější roli jako vzor a čím? Je pro vás tento vzor stále nosný, nebo se časem proměnil? Jaká je dnes nejnosnější myšlenka vašeho života jako kněze? Přejímáme zde odpověď Dominika Duky OP.

Svět mého dětství byl světem vojáků, cestovatelů a duchovních. Zjednodušeně řečeno: kněží a mnichů. Tajemstvím ale pro mě bylo: Co dělají lidé, když jdou do práce? Moje vášeň po objevování světa se však nevydávala za tajemstvím těch, kteří ráno odcházeli do zaměstnání a odpoledne se vraceli. Svůj život jsem chtěl vždy spojit s cestou do daleka a do neznáma. Musím podotknout, že jsem vyrůstal po II. světové válce. I mnozí vojáci se vraceli ze zahraničí domů až několik let po datu ukončení války. Pak znělo slovo domov z jejich úst docela jinak. Mluvili o daleké cizině, kde prožili velká dobrodružství. Jak se však do mého života dostaly duchovní postavy? Právě vojáci o nich vyprávěli s úctou, hovořili o jejich statečnosti. Víra byla vždy chápána jako hodnota, která překračuje hranice všedních dnů. A jak utíkaly roky po osvobození a do země se znovu vplížila nesvoboda, byli to vojáci a kněží, kteří zaplnili slovník mého dětství. Byli souzeni a odsuzováni. Při návštěvách ve věznicích jsme slyšeli o jejich osudu. Postava kněze dostávala konkrétní podobu uvězněného kaplana, katechety, vyhnaného pana faráře či biskupa vězněného v jeho rezidenci. Ve čtrnácti letech, kdy jsem slyšel promluvu o knězi, který chtěl opustit své povolání, zatoužil jsem jít cestou kněze, který je oporou, který se nebojí říkat pravdu, který svou sílu čerpá z jedinečného příkladu, kterým byl Pán Ježíš, jak nám o něm vyprávěla paní katechetka, jak nám o něm vyprávěli kaplani katecheté. Jako dítě jsem měl svou vlastní náboženskou zkušenost. Bůh v mém životě i v životě mé rodiny a přátel naší rodiny nebyl pouhý pojem, ale skutečnost toho, o kterého je možné opřít celý svůj život navzdory všem a všemu. Modlitba, to nebyla naučená slova, ale byly to často úzkostné prosby, ale i radostný dík. Vyrůstal jsem v biskupském městě, kde jsem od dětství vídal, jak se setkávaly vojenské uniformy s duchovním oděvem. Historické náměstí bylo obklopeno řetězem kasáren, ale také kněžským seminářem, rezidencemi kanovníků a biskupským úřadem.

Nemohu označit jednoho jediného kněze za modelovou postavu, které bych vděčil za své rozhodnutí. V období, kdy škola a politická propaganda označovaly církev jako instituci přihlouplých tmářů, vykořisťovatelů a bezcharakterních individualit, jsem byl konfrontován s postavami kněží, jejichž vzdělanost daleko přesahovala vzdělanost mých učitelů či středoškolských profesorů. Byli vždy oporou těm, kteří potřebovali pomoc, bylo možné se jim svěřit se svým trápením, nejenom ve stínu zpovědnice. Byl to předměstský farář, který vítal muže, většinou bývalé vojáky či politiky, kteří se vraceli z vězení a plnili prostor pod chrámovým kůrem. S nimi hovořil pod lipami po skončené bohoslužbě jako rovný s rovnými. Jeho postoj, jeho gesta a slova ukazovaly, že je s nimi na jedné lodi a oni mu z vděčnosti vyprávěli o podpoře, které se jim dostalo od vězněných kněží, s nimiž sdíleli léta v komunistických žalářích. Svou zbožnost a náboženský život nemohu oddělit od těchto zkušeností a skutečností. Když sám sebe někdy nazývám „feldkurátem“, pak nemyslím na vojenského kuráta Katze z Haškova románu, ale na vojenské kaplany II. světové války, kněze, kteří prošli těmi nejtvrdšími zkouškami poloviny 20. století. Na tomto pozadí jsem chápal Kristův spásný čin, jeho svobodné rozhodnutí přijmout kříž, jeho odvahu a statečnost, která vrcholí na Kalvárii. Na tomto pozadí jsem prožíval velikonoční triumf Kristova vítězství. Slovo „oběť“ nebylo sloganem, ani se o ní nemluvilo. Byl to postoj věrnosti a opravdové lásky. Nikdo nedal větší příklad než on. A to byl pro mě vždy rozhodující moment pro rozhodnutí se pro něho.

Nikdy jsem neviděl kněžství v podobě úřadu, vznešených obřadů, úchvatných chrámových prostor. Přesto jsem pochopil, jak důležité je Kristovo kněžství a spoluúčast na něm.

Mám-li přesto jmenovat alespoň jednu z kněžských osobností, které mi pomohly v chápání kněžství, pak musím vyslovit jméno otce magistra Metoděje Habáně OP. Nebyla to slova, nebyly to pouze jeho přednášky, ale bylo to jeho životní prožívání kněžského povolání. Na závěr bych chtěl říct ještě jedno: Během 40 let kněžství mi byla dána milost prožít toto povolání, tento dar v různých rovinách a mohu poctivě vyznat, že nelituji a nikdy jsem ani na okamžik nelitovat, že jsem se stal Kristovým knězem.