Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Šťastnější jsem byl jako rýsovač

Šťastnější jsem byl jako rýsovač

Kardinál Dominik Duka poskytl rozhovor MF Dnes, který vyšel 30. listopadu v sobotní MF Dnes. V rozhovoru otevřeně popisuje, že v současné pozici není zrovna spokojený, naznačuje, že už si víc než biskup připadá jako politik a vrací se k vyjednávání s představiteli státu.

3. prosince 2013
Rozhovory

* Pane kardinále, příští rok nás čekají oslavy 25 let od pádu komunismu, 15 let v NATO, 10 let v EU. To jsou symbolické změny, které pro nás znamenaly svobodu a kapitalismus. Teď papež František říká, že kapitalismus je novou tyranií. Jak mu rozumíte vy? 

Domnívám se, že zaměňujeme dva termíny. A sice kapitalismus jako ekonomický systém a západní demokracii jako uspořádání státu. Současný svět, jemuž papež František adresuje tuto exhortaci, se po pádu železné opony změnil. Do té doby se bipolární svět dělil na demokratický a totalitní – a oba tábory bojovaly o vliv ve třetím světě. Najednou se rozvojové země staly nezajímavými, z velké části jsme je nechali na holičkách. Západ i Východ. Současný papež přichází z Latinské Ameriky, kde mnoho zemí prošlo ekonomickými zvraty. Zároveň chce, aby Evropa a bohatý svět – historicky svět katolický, kde je zakořeněna solidarita – neodcházel a mnohem výrazněji zvětšil svou přítomnost a pomoc. To je jeho výzva. 

* Papež František také říká, že „peníze se staly modlou“ a že „církev má být chudá“. Vaši kritici to hned využili a teď vás kvůli církevním restitucím vykreslují opačně, jako chamtivce. 

Papež určitě nenapsal exhortaci kvůli restitucím v České republice, která není vidět na mapě světa. A v českém státním rozpočtu narovnání nehraje rozhodující roli, vždyť představuje asi půldruhého kilometru dálnice. Naše církev určitě bohatá není, protože například průměrný plat zaměstnance církve je o třetinu nižší, než činí celostátní průměr. Finanční náhrada plus vydaný majetek celkem za třicet let představuje pětadvacet kilometrů dálnice. Církev dnes spravuje v naší republice zhruba patnáct tisíc objektů a má na to čtyři tisíce zaměstnanců. To nejsou chatky a garsonky, ale často rozsáhlé areály náročné na udržování, takže my nebudeme mít peníze na vyhazování. Tím nejdůležitějším je péče o lidi a celou společnost. Chceme dále rozvíjet charitu, vzdělávání a školství. 

* Nemáte naopak obavu, že po definitivním odtržení od státu to sami nezvládnete, že všichni faráři nemají zkušenosti hospodařit? Že se nepodaří vydělávat na činnost a občas v nějaké diecézi dojde ke „krachu“? 

Abych byl poctivý, musím říct, že všechno se nám nemusí povést. To by byl větší zázrak než pád komunismu. Ale páni faráři nebudou chodit s motykou okopávat brambory na poli a střílet zajíce v lese. Tak to nebude. Chceme spolupracovat především se soukromými rolníky, někde i se zemědělskými družstvy. Až bude vše ukončeno, tak se rozpočet církve navýší o nějakých deset patnáct procent, což bychom měli zvládnout. 

* Dělá vám stát problémy při vydávání majetku? Úmyslně zdržuje, staví byrokratické překážky, vykácí les před předáním? 

Komplikace jsou velmi výrazné. Je to hodně dané tím, že tady církevní restituce řešil Ústavní soud, že padla vláda, že třeba na pozemkovém úřadě se měnili vysocí úředníci. Dodnes nebylo vydáno ani jedno procento. 

* Vy jste se velmi rozčílil v Českém rozhlase při debatě o vydání devíti budov na Hradě: mluvil jste o „návratu rudých vlajek, rozhodnutí soudruha Gottwalda a že nás někteří chtějí připravit o svobodu a demokracii“. Oni vás v živém vysílání vypnuli. Okolo církevních restitucí je hodně demagogie, co vás tak nadzvedlo? 

To nebylo rozčílení na moderátorku Českého rozhlasu, s tou jsem se zrovna tento týden setkal osobně a omluvil se jí. Já se rozčílil nad otázkou, která vyšla z textu ministra vnitra Peciny, jejž skutečně považuji za nešťastný. On těsně před volbami řekl, že naše budovy by ohrožovaly bezpečnost Pražského hradu. V tomto smyslu jsem byl rozohněn právem, navíc nejsa už mladý, byl jsem unavený po celodenním jednání. A když je člověk rozohněný, tak zvedne hlas. Já mám přitom „džentlmenskou dohodu“ s prezidenty Zemanem a Klausem o směně budov mezi arcibiskupstvím a Hradem. 

* ČSSD do kritiky restitucí hodně nainvestovala ve volební kampani a teď nechce kapitulovat. Jste ochotni udělat nějaký vstřícný krok? Třeba že by finanční náhrady vyplácely kratší dobu než 30 let, čímž se ušetří na úrocích? 

Rozešli jsme se s panem Sobotkou s tím, že bude ustanovena společná komise. Máme tam odborníky, já nejsem ekonom. Ale ano, jsme ochotni v technických věcech zmírnit situaci současné vládě, aby tím nebyla zatížena. Avšak jde o tisícinu státního rozpočtu. Je to od počátku politikum, a to i politikum církve. Já také musím svým lidem hodně vysvětlovat. Průzkumy ukazují pro mě ne úplně příjemnou skutečnost, že 55 procent věřících nesouhlasí se zákonem o narovnání v této podobě. Proč? Jedni říkají: Podívejte se, jak je to strašně málo! A druzí zase říkají: Vždyť my jsme vůbec nechtěli, aby se to vracelo, my chtěli, aby nás dál platil stát! To nebylo tak, že já nebo ten druhý vyhraje. My jednali a hledali kompromis. 

* Poznal jste osobně a zblízka tři prezidenty. S Havlem jste seděl ve vězení, s Klausem udělal dohodu o katedrále. Jak vlastně vycházíte s Milošem Zemanem? 

Pro mě je to prezident státu a je to soused. Snaha o spolupráci státu a církve vás vždy prostě vede k tomu, že budete usilovat o dobré vztahy. Určitá možnost dohody se ukazovala od počátku. A mohu říct, že Miloš Zeman byl od počátku schopný a ochotný více naslouchat než někteří jiní politici. 

* Jak to, že komunisté jsou dnes jedinou větší konsolidovanou politickou stranou a vracejí se do funkcí? Už nám nevadí? Je to nebezpečné? 

Přijde mi, že jsme v situaci analogicky jako někdejší západní Německo na konci 60. let, čtvrt století po válce. Byl tam pokus o návrat členů či dětí protagonistů nacistického Německa. Tomu tehdy zabránila mladá generace. Reakce na to byla dost podivuhodná. A všimněme si dnes u nás, že tam, kde se komunisté vraceli do funkcí, demonstrovali a protestovali hlavně studenti, mladá generace. 

* Třeba Petr Pithart myslí, že je to málo a jsme poznamenáni normalizační mentalitou. Že jen nadáváme, ale jsme i dnes málo ochotni proti tomu něco dělat. Souhlasíte? 

Úplně bych tu apatii neviděl. Vidíme, že politickým stranám se vytratily politické ideály. Mladí lidé jsou najednou konfrontováni s tím, že politická scéna je o rozdělování moci a pozic. To mladé určitě nemůže nadchnout. Hospodářská krize má mnoho důvodů, ale jeden z hlavních je mravní krize. Dříve se dělala politika pro naše děti a vnoučata, dnes se dělá do příštích voleb. Podle mého soudu je největší problém to, že máme absolutně nedostatečnou vzdělanost v občanské nauce. Aby člověk věděl, že nemůže křičet – já nebudu dávat daně a zároveň – já chci všechno zadarmo. Chybí tady finanční gramotnost, vezměte si obrovské zadlužení domácností, které se upsaly čertu. 

* V souvislosti s vámi občas slyším výraz „církevní politik“. Kde je ta hranice, kdy biskup pečuje zejména o svoji diecézi, a odkdy je už diplomatem, politikem, partnerem politiků? 

Já myslím, že už farář je určitou politickou postavou, nikoliv ovšem ve smyslu stranickém. Musí společensky působit, ovlivňovat dění v dobrém. U biskupa je to ještě výraznější. A v Praze, hlavním městě, vždycky bude arcibiskup – ať chce, nebo nechce – konfrontován s politikou státní, stranickou a zahraniční. Najít rovnováhu v této pozici je velmi nesnadné. A já se přiznám, že jsem ji nenašel. Přišel jsem a dostal jsem úkol: Vyřeš katedrálu, vyřeš restituce, vyřeš nevím co. Politická scéna v tomto smyslu naslouchala a začala je řešit. 

* Tak to jsou úspěchy. I když možná víc oceňované širší veřejností než v církvi samé, že? 

Nejsem si právě jistý, jestli je to můj úspěch. Vnitřně vím, že mě to připravilo o mnohé. Uvnitř církve to není takový úspěch. Odpověď na otázku, jestli někdo vyhrál nebo nevyhrál na tom částečném odškodnění, se dozvíme v budoucnosti. Pro církev to budou těžké roky. Naučit se svým způsobem hospodařit a spravovat majetek. 

* Ještě k hledání té rovnováhy. Nepřijde vám, že někdy mluvíte víc o politice než o víře či o Bohu? 

Já se do jisté míry cítím ochuzen. Svět duchovní a svět běžného lidského života se mi vytrácí. Jedete soustavně církevní restituce. Přišel jsem do Prahy a jednal jsem s vládou pana Fischera, s politickými stranami před volbami, s vládou pana Nečase, pak vláda padla, přišla přechodná vláda pana Rusnoka, opět jednáte s politickými stranami před volbami. A teď se znovu chystá nová vláda. A já si říkám: Je tohle vůbec práce kněze nebo normálního člověka? Tady nastává můj problém, že pak mám trošku porozumění pro politiky. Najednou vidíte, že je to příšerná otročina. Já vám klidně řeknu, že jsem byl často šťastnější, když jsem po propuštění z vězení na konci 80. let pracoval ve Škodě Plzeň jako rýsovač. Asi před rokem jsem se tam byl podívat. Tam jsem viděl kus pořádné práce. 

* S dotažením církevních restitucí šťastný nejste? 

To vám nemůže udělat radost, když to máte stále na talíři. Najednou vám někdo řekne: A bude se to přepočítávat! Já musím čekat opravdu jako někdo, kdo chodí do herny a sází mince do toho stroje: Co z toho odborníka vypadne? Jeden vám řekne: To je výborný! Druhý oponuje: Kdepak, na to bych nešel! A já mám pak něco podepsat? Ale pak si přečtete evangelium, že Ježíš říkal tak i tak, takže dá se to překonat. 

 

(Václav Dolejší, MF Dnes)