Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Vánoce odkrývají to lepší v nás

Vánoce odkrývají to lepší v nás

Pražský arcibiskup Dominik Duka OP poskytl rozhovor MFDnes, který vyšel 17. prosince 2011. Rozhovor vedl Václav Dolejší.

18. prosince 2011
Rozhovory

Pane arcibiskupe, proč se všichni o Vánocích na týden zklidníme, přestaneme se hádat, a pak se to zase rozjede? Je to přetvářka, nebo nějaká „očista“ po roce?

Každý jsme do jisté míry dítětem a neseme si v sobě určitou atmosféru Vánoc. A alespoň o Vánocích se v­ nás přece jen probudí to lepší a­ řekneme si: Měl bych být vůči jiným lidem tolerantnější, otevřenější a ­mít v sobě také trošku pokory. A­ možná někdo v duchu očekává, že by mu také mohl Ježíšek něco nadělit. Ale skutečně bych to nebral jako přetvářku, spíše odhalení toho lepšího v nás.

Není dnešní zdůrazňování dárků jakousi náhradou za to, že nejsme schopni vytvořit mezi sebou dobré vztahy? Dárky si vykupujeme celoroční křivdy?

Pokračujme v té atmosféře: Cítíme, že dárek dokáže vykoupit to, že já nemohu být tím dárkem pro druhého. Vánoce jsou oslavou toho, že Kristus, který se narodil, přišel jako Boží dar. Dal sám sebe. Koneckonců, když na něco vzpomínáme z atmosféry Vánoc –­ nevím, jak kdo –­ ale já bych nedokázal vyjmenovat dárky, které jsem dostal. To se překryje, to se zapomene. Co zůstává v povědomí, je ta atmosféra. Víme, že jsme prožili lidskou blízkost, klid rodiny a všechny ty momenty, které formují člověka.

Myslíte, že i Češi v nákupních centrech s vozíky vnímají advent jako očekávání příchodu Ježíše? Zvlášť, když vidíte nová data ze sčítání lidu, jak se lidé nehlásí k náboženství...

To špatně čtete. Protože téměř pět milionů vůbec neodpovědělo. Řekli si, že stát nemá právo se na to ptát. Je to doopravdy na pováženou. Musím říct, že ta čísla příliš nesplňují to, co jsme od nich mohli očekávat jako od relevantních a platných údajů. Chtělo by se říct, že ten milion lidí, kteří se přihlásili k římskokatolické církvi, jsou aktivní věřící. Ale ani to není pravda. Vždyť jedna třetina čtenářů Katolického týdeníku před sčítáním řekla, že na otázku náboženství nebude odpovídat. A ti přesto patří k aktivním věřícím. Převládá smýšlení, že víra je intimní věc a stát nemá právo se mě na ni ptát. Víte, že i v Bibli je David pokárán Hospodinem, že si dovolil udělat sčítání.

Není to prostě tak, že převládajícím náboženství v Česku je „něcismus“, jak rád říkává kněz Tomáš Halík?

To je výborný termín. Řekl bych, že to je jeden z nejlepších postřehů Tomáše Halíka. Tím termínem „něco“ precizně vyjádřil, co lidé u nás často říkají: Já jsem ateista, ale něco musí být. Což je protimluv. Potíž je zůstávající rudimentální náboženská znalost, kterou má člověk z dějepravy prababičky, kde je dědeček na obláčku – s tím se člověk nemůže ztotožnit. Já také ne. Do roku 1000 ani nebylo dovoleno takto zobrazovat Boha. Pak pedagogové přišli s tím, že člověk potřebuje nějakou představu. Ale o Bohu nemůžeme mít představu. Můžeme mít pojem.

Teď před Vánocemi jsou plné kostely, všude jsou adventní koncerty „něcistů“. Co udělat, abyste je tam udrželi celý rok?

Na to jsem asi krátký. I když já bych to už nenazval něcismem. I ta statistika vystihuje náš skutečný problém: My máme vůbec nejhorší katechezi v postkomunistických zemích. Ne tak hloupou, ale nejslabší. Návrat do škol se nám nepovedl. My jsme třeba počátkem 90. let nahonem přeložili učebnice z Rakouska. Ale to byly knihy, které už tam končily, takříkajíc po záruční lhůtě. Bylo o generaci pozdě. Český člověk, který skutečně hledá, se dívá po tmě do zahrady a říká: „cosi“ tam je. Cosi neznamená ani něco, ani někdo.

Vnímá církev nynější hospodářskou krizi jako šanci ukázat lidem jiné hodnoty než konzum a snahu mít pořád víc a víc?

Já bych nepřeceňoval vliv krize, protože tato krize nevyvolává v člověku existenciální úzkosti. Na druhou stranu je krize dobrá v jednom. Když bychom před několika lety řekli slov hřích, tak se každý pousměje. Ale když začneme mluvit jazykem dneška, tak zjistíme, že lidem vadí nedostatek bezpečí, krádeže, tunelování, hrubost, násilí. A to všechno má společného jmenovatele, a tím je hřích. Ona je to mimo jiné krize demografická, která vyrostla z egoismu. Z jakéhosi pravidla, že se budeme mít lépe, když budeme mít méně dětí. Oslabená mladá generace není schopna vytvářet sociální blahobyt doby demografického boomu. Krize je mimo jiné také spojena s velkým vědecko-technologickým rozvojem, který neustále mění svět.

Pokrok je špatně?

Myslím to jinak. Třeba i politický systém, tak, jak je nestaven ve své periodicitě nekonečných volebních kampaní, znemožňuje to zastavení se. My bychom potřebovali určitý advent nejen proto, abychom se připravili na Vánoce. Potřebovali bychom advent společensko-administrativní, aby se třeba vědci a odborníci mohli nad tím vším zamyslet. Zastavit se, oddechnout, ohlédnout se. Když ono to ale dnes moc nejde.

Známý český sociolog Ivo Možný říká, že „žijeme v době, která až nápadně připomíná chvíle před pádem antického Říma“. Vidíte to také tak katastroficky?

My to vidíme i nábožensky. My jsme na úrovni období, kdy přišli Germáni, Kelti, Slované. Vše se rozbilo a pak stavělo znova. I pro církve je obrovský úkol, jak zachránit hodnoty. Víme, že v benediktinských klášteřích se vlastně zachoval celý poklad antiky. Předci k tomu neměli vztah, ničili to a jen kláštery to uchovaly.

Chce tedy dnes církev více a aktivněji vstoupit do dění?

Myslím, že musíme vstoupit. Církev musí ztratit strach z toho prostředí, které ji obklopuje. Ale pád antického Říma? Vždyť ona to byla a nebyla katastrofa. Ona to byla proměna. Dnes už cítíme, že na sebe nepůjdeme s těmi štíty, bodáky, palcáty, kopími. Také cítíme, že to nelze dělat raketami a moderními zbraněmi. Svět pochopil, že lepší je jednání u kulatého stolu než na válečném poli. Polský papež nám odkázal encykliku Víra a rozum a současný papež pokračuje v jeho krocích. Opravdu potřebujeme obojí. Současná společnost nesmí ztratit vizi, smysluplnost. A musí přijít také rozum, racionalita musí skutečně hrát mnohem větší roli, než je tomu v postmoderní společnosti.

Asi nesouhlasíte s aktuálním oblíbeným mottem „dobře už bylo“?

Myslím, že to mu tak není. Pro mě je život krásný, opravdu. Já myslím, že už jsme překonali éru konzumu. Poznali jsme hodnotu peněz. Procházíme tím, čím každá vyspělá společnost bohaté části světa:  Zjistíte, že i když máte víc peněz, aut, luxusu, stejně to ke štěstí nevede. Já byl před několika lety v Indii na inspekční cestě naší charitní pomoci. Takovou bídu jako tam jsem nikde neviděl. Viděl jsem tam ale také to, jak se lidi dovedou radovat, co tam znamená rodina, vztahy mezi nejmladší a nejstarší generací. Ta radost děvčat, když si nesla vysvědčení v ruce. Stačilo jim jen to vysvědčení, aniž za to dostaly hodinky nebo nějaký mobil. To je třeba vidět, abychom pochopili, že štěstí je jinde.

Proč jste se nezastal Tomáše Halíka, když prezidentův poradce Petr Hájek zpochybňoval jeho kněžství? Vy za to přece tak trochu ručíte...

Jasně jste viděli, že arcibiskupství vydalo prohlášení. Já se domnívám, že různá napětí a spory by se měly řešit konkrétním jednáním, upřímným rozhovorem bez prostředníků. Politici, když skončí jednání, tak už začínají dělat další kampaně. To myslím není dobře. Kolik lidí ze sporů odchází se zraněnou duší. Musím vycházet z církevního hlediska: nikdo nejsme dokonalý, každý se může dopustit nějakých chyb. Tomáš Halík je skutečně pravý kněz, byl řádně vysvěcen. Známe se z disentu a jsme již čtyřicet let přátelé.

Není jejich hádka vlastně odrazem sporu mezi liberály a konzervativci v církvi o její další směřování?

Myslím, že je tam napětí určitých proudů v církvi. Já to napětí nevidím tak, že bych ty proudy chtěl puncovat. Polarizace vzniká z jedné skutečnosti. My cítíme, že jako instituce nejsme dostatečně úspěšní. V tom momentě se jedni domnívají, že by bylo lepší, kdybychom to dělali jako kdysi. Pak je druhá skupina, která si myslí, že jsme pořád ještě tolik konzervativní, že je lepší, když půjdeme ještě víc dopředu. To jsou dva extrémy.

A vy stojíte kde?

Zakladatel církve Kristus Pán řekl, že dobrý hospodář bere staré dobré věci ze zásoby a dělá také nové věci. Čili tam musí být někde souhra. Určitá kontinuita. V dnešní bouřlivé době, kdy má člověk mnoho inspirací, tak znejistí: Je to tak? Není to tak? Já to zrovna říkal politikům v parlamentu: Vy sice musíte kvůli stranické disciplíně nakonec poslechnout, ale já věřím, že každý z vás vidí dvě tři řešení a sami si nejste jisti, které je nejlepší. Já to tady mám dennodenně, když podepisuji nějaké papíry. Čili to je můj postoj, proč nevedu zbytečné války.

I proto máte nadstandardní vztahy s Václavem Klausem? Tomáš Halík vám je dokonce vyčítá s tím, že to s nadbíháním prezidentovi přeháníte.

Řekl bych to takto: léta běží. V pětadvaceti letech jsem se znal s redakcí časopisu Tvář. Mým velkým přítelem byl Václav Benda, mým přítelem je Václav Havel. A u Václava Klause za ta léta vidím, jak se z politika stal státník. Můj otec by voják, byl v Anglii, pak byl ve vězeních, mně tato zem a její osud není lhostejný. Koneckonců my jsme s Václavem Klausem i sousedé na Hradčanech. Já nevidím důvod, proč by mělo být nemožné s partnery jednat.

Není to prostě i vaší povahou? Zatímco váš předchůdce, kardinál Miloslav Vlk, byl spíše člověk konfliktnější, vy jste smířlivý?

Pan kardinál měl jiné dětství než já a je z jihu. Ti chodští sedláci jsou takoví zaťatí, stojí si víc na svém. Já jsem v životě viděl, že shromažďovat lidi, dávat je dohromady má větší cenu než je rozdělovat. Také pořád vycházím z toho, že jsme na jedné lodi, na moři, a když se budeme hádat a nebudeme vodu společně vylévat, tak se potopíme. A to nechci.