V těchto dnech Vám končí karanténa. Jak se Vám ji podařilo zvládnout?

My duchovní máme celoživotní trénink v podobě exercicií a duchovních soustředění, kdy se vše vypíná a věnujeme se výhradně Bohu a sobě. Můžeme tak ledasco promyslet. Karanténa však byla trochu jiná, moje pracovní tempo se proměnilo, stejně jako styl práce. Mnohem více jsem hovořil do telefonu a sledoval emaily, než když bych se mohl věnovat živým lidem. Je pravdou, že živý kontakt je více náročný než ten technický, který ale má zase tu nevýhodu, že je neosobní.

Jak jste vnímal skutečnost, že se koronavirus dostal do Vaší bezprostřední blízkosti?

Zkoušky karantény nepovažuji u nikoho za trest pro lidi, kteří by si to za své neuspořádané živobytí zasloužili. Je to spíše zkouška, kterou skládáme bez rozdílu i my. V listě Židům čteme, že náš velekněz je ten, který se stal člověkem a který s námi sdílí celý náš život. Podobně já a mí spolupracovníci, kteří přišli do kontaktu s biskupem Herbstem (který nyní s nemocí bojuje v nemocnici), dáváme najevo, že jsme s naším národem a stejně s ním sdílíme i každodenní realitu této krize.

Na květnou neděli jste požehnal národu z balkónu Arcibiskupského paláce. Jak Vás podobné gesto napadlo?

Dozvěděl jsem se, že naši dobří sousedé z Hradu a hradní stráže uspořádají koncert na hradním nádvoří. Říkal jsem si, že bych jim mohl na dálku požehnat. Několik dní zpátky jsem viděl požehnání Urbi et Orbi papeže Františka před prázdným svatopetrským náměstím, které mě skutečně oslovilo. Hlouběji jsem pochopil spiritualitu muže, jemuž jsem jako kardinál slíbil věrnost a uvědomil si lépe nelehký úkol, který nese. Napadlo mě, že bych mohl něco podobného udělat s monstrancí. Tak jsme na začátku Velikonoc městu a národu do těchto nelehkých dní požehnali.

Letošní Velikonoce budou jiné, řekl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch při myšlenkách na schválená nouzová omezení. A vy jste asi nejpovolanější autoritou k vyjasnění: Jaké by tedy ty Velikonoce měly být, aby si i v podmínkách omezeného shromažďování udržely to nejpodstatnější, co je činí Velikonocemi?

Karanténa nám vzala tu část Velikonoc, která se váže k folklorním a lidovým prvkům. Je mi to trochu líto, třeba v pražské Katedrále se nám podařilo velikonoční svátky povýšit o mezinárodní rozměr a bohoslužby doplnit o prvky iberské zbožnosti. Máme tu pak i tu – řekl bych duchovní stránku Velikonoc, a tam skutečně moc koronaviru nedosahuje. Pokud se podíváme do historie na vývoj křesťanských Velikonoc tak vidíme, že původně se jednalo o svátky, které lidé prožívali samostatně a na Velký pátek se modlili doma, aby si lépe uvědomili velikost dne Kristovy smrti. Později vznikla bohoslužba tak, jak ji známe dnes. Tedy letošní Velikonoce budou jiné než obvykle, ale to rozhodně neznamená, že by ztratily na své duchovní hloubce. Naopak, jak jsem několikrát zažil ve vězení, člověk se při “jiných” Velikonocích dostane na takovou hloubku, jaká se mu mnohdy ani v kostele nepodaří.   

Velikonoce jsou kromě duchovního významu také určitým množstvím společenských rituálů. Co by lidé měli dělat, aby si tuto „společensky tmelící“ stránku Velikonoc mohli v podmínkách izolace aspoň trochu nahradit?

O Velikonocích by měla být pohromadě především rodina. Rozhodně bych doporučil v rodinách, které jsou věřící, společnou modlitbu, doplněnou třeba i sledováním on-line přenosy obřadů. Ostatní pak určitě neprohloupí společnou četbou, třeba i s velikonočními motivy. Příběh Ježíše Krista není jen o zakladateli církve, ale i o hluboké reformě, která v tehdejší společnosti na základě jeho učení proběhla a z které čerpáme dodnes. Myslím, že je škoda že se ve školách o našich kořenech vyučuje stále méně na úkor různých módních vln, tak využijme tohoto času a děti s počátky naší civilizace seznamme!

Omezení shromažďování vedlo k tomu, že se velké množství mezilidské komunikace začalo odehrávat „online“ z domovů přes různé komunikační platformy. I vy sám jste i v situaci, kdy na Vás byla uvalena karanténa, denně kázal alespoň „online“ před kamerou. Asi je nepochybné, že tato zkušenost změní naší komunikaci a prostředky komunikace na dálku, které se v této situaci osvědčily, budou i po odeznění epidemie využívány ve větší míře. Co dělat, aby to negativně nepoznamenalo společenské vztahy?

Patřím ke generaci, která vyrůstala s jinými komunikačními prostředky. Tradičně jsme psali dopisy, později si třeba vyměňovali i magnetofonové pásky. Vzpomínám na své první setkání s počítačem, to bylo ještě v době samizdatu. Zdálo se nám neuvěřitelné, že zatímco my jsme pracovali s cyklostylem, najednou tu bylo zařízení, na kterém bylo možné text napsat, editovat a zároveň ho i vytisknout. 

Za současný vstup církve do on-line prostoru jsem neskonale vděčen především mladší generaci kněží. Obdivuji jejich nápaditost. Pater Tichý s Paterem Soukalem dokonce natočili i sérii instruktážních videí, jak mohou rodiny prožít Velikonoce v době současných omezení. Poděkovat se patří také všem farníkům a jejich pomocníků, kteří si tuto formu setkávání v době omezení vyžádali.

Pokorně přiznávám, že moje nyní už odcházející generace nedokázala rozeznat potenciál, který nám elektronická média nabízejí. Věřím, že se to stane pastorační praxí, kterou neopustíme ani po skončení krize. Musíme ale myslet na to, aby nám to zůstalo nástrojem, nikoliv abychom se stali nástrojem technologií. 

Tyto nové, a nyní do praxe zavedené technologické cesty jistě změní i samotnou církev a její činnost. To je taková věčná otázka, jak má církev „držet krok s dobou“ a zároveň být symbolem stability a kontinuity. Jak tedy reflektovat nové technické možnosti, a zároveň nepodlehnout dobovým módám zcela úplně?

Má to samozřejmě i svoje úskalí. Těší mě, kolik lidí se připojí, abys sledovalo přenos ranní bohoslužby v arcibiskupské kapli. Je to ale jenom první krok, po kterém musí následovat pozvání do společenství. Nevěřím, že by se dalo navázat hluboký kontakt po internetu. Lidské vztahy jsou nenahraditelné. Přenos bohoslužby je tedy vítaným doplňkem duchovního života, rozšířením nabídky.

O tradici ale obavu nemám. Pokud jsme schopni sledovat širší spektrum víry, než jenom omezení na bohoslužby v kostelech nebo na jiných pevných bodech, tak zároveň víme, že lidé pociťují nedostatek lidského společenství a že se rádi vrátí k praxi setkání, jako jsou pouti, slavnosti a větší bohoslužby, spojené s prožitkem společenství.

Naopak ani nevidím tradici jako nějakou překážku či zastaralost, protože historie nás učí, že mnohé slavnosti a aktivity jsou staré jako lidstvo samo. Když si vezmeme třeba i sportovní utkání, zápasy, tak to není vynález 19. nebo 20. století. Jenom se mění forma. Můžeme tedy počítat, že užívání technologií oživí církev a dá ji větší – řekl bych mobilitu. Některé prvky se v našich shromážděních objeví ve větší míře, ale zároveň se ani nejedná o nic, s čím bychom neměli zkušenost. Přímé přenosy, fotografie a tak dále, to všechno tu už bylo.

Ve své karanténě jste mimo jiné také napsal „List seniorům“. Máte také jako mnozí další pocit, že je to právě mezigenerační solidarita, a pomoc bližním, kteří se už o sebe sami postarat nemohou, co jsme v krizové situaci dokázali nalézt? 

Seniory jsem chtěl povzbudit. Mnozí z nich se ocitli v izolaci, bez možnosti osobního kontaktu s blízkými a se světem. Forma dopisu je mé generaci blízká a chtěl jsem jim dát najevo, že s nimi jejich břímě sdílím, že jsem na tom podobně.   

Nyní jsme svědky jakési renesance lidských vztahů, protože jsme viděli jak výrazně se mezi námi v poslední době prohlubovaly příkopy. Nejenom ty mezigenerační. Obnova vztahů je důležitým krokem do budoucna, protože rozdíly mezi skupinami obyvatel se do jisté míry mohou prohlubovat. Nás starších je na jednu stranu výrazně vyšší počet, než mladších, kteří budou přicházet po nás. Zároveň je pro starší generaci adaptabilita na nové prostředky a nové technologie přece jenom trochu komplikovanější. Určitá koexistence a touha po spoluporozumnění je tedy nutná. V tomhle ohledu hraje situace karantény a jejich dopadů na společnosti pozitivní roli, už jenom tím že se ukazuje, že se objevila.

V tomto listu jste zmínil též výročí sta let české státní vlajky, které jsme si v oněch dnech také připomínali. Mnozí se naopak národu, národnímu státu a jeho symbolům a autoritám spíše vysmívají. A často to bývá i pod heslem křesťanského universalismu. Jaký vztah podle vás má mít křesťanství s národem?

To jsou dvě spojité nádoby. Volně bych citoval dr. Romana Jocha, že národní pospolitost se vytváří především jazykem a mikroregionem, ve kterém se rodíme, který nás ovlivňuje a do jisté míry i formuje. Zároveň ale není možná jenom uzavřenost národa, je nutná i jistá mezinárodní spolupráce, v současné krizi třeba na lékařské úrovni. Tato situace zároveň i ukazuje, že snaha vymazat pojem národ a pojem národního státu úplně vytlačit z veřejného diskurzu je neobjektivní, a řekl bych i nerozumné. Zajímavé je, že určité biotopy uznáváme u přírody, ale nechceme je vidět u lidí. Mnohé věci, i v otázce diskuze a sporů o migrační vlně, mohou být nyní nahlíženy jinou, pravdivější optikou. 

Mnozí teď debatují o tom jaká tedy bude budoucí společnost a role církve v ní. Třeba kazatel Tomáš Halík si myslí, že církev se bude muset reformovat a jako hlavní nástroj vidí to, že by lidé měli více poslouchat učence a vzdělance. „Jedním z těch temných rysů doby, která této krizi předcházela, byla uměle šířená neúcta, ba až nenávist, vůči odborníkům. Hlas rozumu byl označován za elitářství nějakých kavárenských povalečů. Přemýšliví a vzdělaní lidé vadili a vadí těm populistům a demagogům, kteří na všechno mají jednoduché odpovědi a svá pádná hesla,“ řekl ve svém kázání. Myslíte si, že to bude právě „hlas rozumu a odborníků“, čemu bude nasloucháno více?

Dám mu za pravdu, že společnost bude trochu jiná –⁠ a já bych dodal díky Bohu. Bezesporu bychom měli více naslouchat lidem vědy, tedy těm kteří jsou skutečně moudří. Ale měl bych k tomu jednu poznámku. Toto není otázka nedostatečnosti těch často opovrhovaných vrstev, které se řídí určitými  životními zkušenostmi a zásadami, označovanými obecně za selský rozum. Ano, zcela jistě mohou demagogové, ideologové i někteří populisté, byť je to velmi zrádné slovo, na tento způsob myšlení cílit. Ale to platí i pro ty druhé. Nebo si myslíte si, že někteří hlasatelé dnešních módních mainstreamových tendencí jsou skuteční vědci a skutečné autority jen proto, že se zaštiťují prostředky vědy?

Jednou z největších bolestí naší doby je, že exaktní vědy jsou v opovržení ze strany humanitních věd a že humanitní vědy velmi často utíkají do formy narativu, který nechce přijmout logickou kritiku a vyhýbá se exaktnímu posuzování. Hovořím-li například o člověku, nemohu zanedbávat ostatní vědecké obory, které se týkají člověka jako kompozita biologicko-psychického. Toto jsou věci, které je zapotřebí skloubit dohromady do určité moudrosti. Sociolog s lékařem se nemohou ve svých tvrzeních ignorovat. Chtěl bych v tomto kontextu vzpomenout jedno vystoupení pana profesora Pirka, které bylo nejenom geniální, ale skutečně i moudré a pedagogické v duchu výše řečeného. 

Je to pak také otázka otevřenosti vůči kritickým prostředkům. Uvědomme si, že i ti nejmoudřejší lidé odhadují, že naše současné poznání se dotýká jen několika procent makro a mikrokosmu, čili při interpretaci našich znalostí vůči tradici a zkušenosti musíme předně projevovat pokoru. Všimněme si, že v situaci současné krize nám i seriózní vědecké kapacity ukázaly, že na způsob, jak se s epidemií koronaviru vyrovnat, mají mnoho často protichůdných pohledů, a to předně tam, kde musí být širší spolupráce. Měli bychom tedy umět přistoupit před každého člověka s úctou a vidět, že nejsme většinově společností vědců, umělců a intelektuálů. Umět mezi sebou hovořit jako rodič s dítětem. Ti se také vzájemně neurážejí, byť je každý v jiné zkušenostní situaci. Pak ani nebude potřeba rozdělovat lidi na elity a neelity. 

Těm, kteří chtějí vytvářet pocit elit bych pak chtěl připomenout papeže Františka, jakým způsobem posoudil a odsoudil elitářské postoje uvnitř kléru, když nás vyzývá k činu, namísto moralizace teorií. To není útok na prof. Halíka, to se týká pánů biskupů, stejně jako i nás kardinálů, včetně mě.

Někteří před Velikonocemi zmínili, že v Česku je dnes řada kostelů úplně uzavřena, a vysvětlili to tím, že „se v Čechách často vykrádají cenné předměty“. Uveďte to prosím jako primas a předseda biskupské konference na pravou míru - jak je to s uzavíráním kostelů a jaké jsou důvody, proč se tak děje? A jak je to prosím s tím „vykrádáním cenných předmětů“?

Vykrádání kostelů je problém, kterému jsem čelili především v 90. letech a ztráty byly mnohdy nevyčíslitelné, tedy především v rovině ztráty významného kulturního dědictví. Dělo se to především v málo využívaných kostelech v pohraničí. Trochu cynicky bych řekl, že v některých již není co ukrást, jiné se podařilo zabezpečit, třeba i společnou péčí ve spolupráci s obcí či občanským spolkem. Zkušenost s tím mají především v Plzeňské diecézi, která se v roce 1993 oddělila od té pražské a musím říci, že ty zkušenosti jsou pozitivní. Hlavní je, aby nedošlo ke zneužití posvátného prostoru, nad tím se snažíme držet kontrolu. Známý  exces s kostelem sv. Michala je tak spíše ojedinělý.

Jako církev musíme reflektovat situaci. Není pro nás možné držet farnost tam, kde už není škola, ani pošta, hospoda, nebo místní obchod a obyvatelstvo se z větší části skládá z chalupářů. Podobně je to i s kostelem. Situace, kdy na jednoho faráře připadá i několik desítek kostelů je pro nás neudržitelná a pochopitelně se nabízí otázka, co s nevyužitými kostely. Proto, pokud se někde objeví spolek, který by dokázal prostor za určitých podmínek smysluplně využívat, tak se tomu nebráníme. 

Musím ale také dodat, že přes všechny řeči o ateistickém národě si jako společnost sakrálních prostor vážíme. Lidé se o ně zajímají, jsou nápomocni při sbírkách a starají se o jejich zvony, varhany. Zkuste schválně navrhnout, tak jak je to běžné třeba ve Velké Británii, nebo Nizozemí, že by se nějaký kostel zboural, aby ustoupil nové zástavbě. Jsem přesvědčen, že lidé by “svůj” kostel bránili.

Zaujalo mě také kázání vašeho kolegy arcibiskupa, olomouckého Jana Graubnera, že v tísni bychom měli uznat, že Bůh je všemohoucí. „Pokorně a se zahanbením v tváři přiznáváme, že jsme byli příliš zahledění do svých práv a nároků, hledali příjemnost a pohodlí, zábavu či adrenalin, nedbali jsme na druhé, ani na tebe a tvůj řád. K přírodě jsme byli bezohlední a chtěli stále víc. Cestováním za krásami jsme znečistili vzduch i moře. Svou bezohledností jsme nakupili hory odpadků. Svou chamtivostí jsme zamořili pole pesticidy, vody antibiotiky, hormony a antikoncepcí, chovali se jako páni světa a vládci stvoření, upravovali si zákony i pravidla myšlení. Přestals pro nás být jistotou, když je vše relativní, a absolutní je už jen naše nabubřelé já“ .Souhlasíte s jeho popisem současné společnosti? A co vnímáte vy jako největší hříchy, kterými jsme si „koledovali o boží trest“?

Arcibiskup Graubner se pravděpodobně inspiroval v papežově encyklice Laudato si. My staří si z našeho dětství pamatujeme jiný vztah k přírodě, než je tomu dnes. Vzpomínám, jak se tehdy udržovaly venkovské chlévy, jakým způsobem se uklízely hospodářské dvory a jakým způsobem jsme se chovali k dobytku. To nebyla čísla, která se posílala na jatka. Rovněž sobota, to nebylo volno, ale den, kdy skutečně nastoupila uklízecí četa, která pracovala aniž by byla vyhlášena Akce Z a či něco podobného. Nyní, když letíme nad naší zemí, nevidíme jenom krásnou krajinu, ale také hromadu nepořádku. Nad tím bychom se měli zamyslet především.

Otázka Božího trestu je poměrně častá a živá pokaždé, když se objeví nějaké neštěstí. Tuto otázku si občas klademe každý a přiznám se že i mě to občas napadne. Po hrůzách První, ale i Druhé světové války se mnozí ptali, kde byl Bůh, proč nezasáhl v Osvětimi, když byl jeho vyvolený národ vybíjen. Spíše bychom se ale měli ptát, kde byl člověk, kde bylo páté Boží přikázání Nezabiješ! Podobně bychom si tedy jako společnost měli poctivě zodpovědět, zda jsme se v posledních letech příliš nehnali za blahobytem a našim já. Kde byla úcta k Božímu stvoření? A to je problém, který nás stále povede ke dvěma mužům, kteří chtěli založit nový svět: svět, který nemusíme poznávat, ale budeme ho přetvářet. Svět, který pohrdá zkušeností a přírodou. Svět, který nehovoří o střídmosti, střízlivosti a šetrnosti, ale o konzumu. Vzpomínám, jak nám v roce 1948 jeden význačný komunistický pohlavár sliboval, že i sádlo až po kolena poteče ulicemi našimi a podobně. Že z toho pak budeme obézní ho jaksi nenapadlo.

Asi je zřejmé, že tato extrémní situace trochu změní žebříček hodnot, jaké naše společnost vyznává. Dnes jsou hlavními hrdiny z „první linie“ vedle lékařů i sestry z nemocnic, což doposud bylo povolání tak trochu podceňované. Myslíte si, že to bude právě péče o zdraví a o nemocné, na co budou lidé myslet více, než doposud?

Je to podobné, jako když prožijeme Vánoce. Nějakou chvíli poté jsme takový lepší, ohleduplnější, laskavější i obětavější. Pak ale zase sklouzneme do starých kolejí. Tohle je ale bolestivá a varující zkouška, ze které bude hlubší ponaučení. Věřím, že zdravotnímu personálu se nově dostane o kousek více zasloužené prestiže. Pochválit bych pak chtěl i Charitu. Nejenom tu institucionální, ale i nezištnou činnost řady dobrovolníků v její prospěch. Celkově se zapojilo ohromné množství lidí a jen to potvrzuje, že v době krizí umíme být mimořádně solidární. Neustálé dokládání, že když je to potřeba, tak to umíme, mě skutečně naplňuje radostí a vírou ve smysl našeho národa. 

V posledních dnech se u nás i ve světě rozmohly rituály za odchod epidemie, ve kterých figuruje svatá Korona. Ačkoliv nepatří k nejznámějším světícím, má být ochránkyní právě před epidemiemi, navíc je tu shoda jména se současným nebezpečným virem. Povězme si o ní něco více, proč se stala právě ochránkyní před epidemiemi?

V našem prostředí se zapomnělo na veliké množství světců. Když čtu některé práce současných historiků o devátém či desátém století, kde vystupuje sv. Vojtěch nebo sv. Cyril s Metodějem, tak to stálé tvrzení, jak málo o nich víme, vypovídá spíše o tom, jak málo víme o jejich činech, jakým způsobem jako osoby vstoupili do historie, jak se státnické rady sv. Metoděje uplatnily pro celý vývoj naší střední Evropy, jak sv. Vojtěch jako státní patron formoval státy dnešního Visegrádu. Když se podívám jenom na jejich životopis na webu, tak ze základních dat se nic nedozvím o tom, co tento člověk dělal, jak se choval a jak se zapsal ve svém okolí. Proto na ně také zapomínáme. Neprávem.

O svaté Koroně víme, že se jako velmi mladá žena stala manželkou Viktora – římského vojáka ze Sieny. Oba byli členy rané křesťanské komunity. Viktor se během pronásledování Kristových následovníků v Římské říši nechtěl vzdát své víry, za což byl popraven stětím. Korona zemřela jako mladá vdova rovněž mučednickou smrtí během pronásledování císaře Antonia Pia nebo Diokleciána. Jako mladá dívka byla popravena roztrhnutím mezi dvěma palmami.

Sv. Korona mučednice byla v našem prostředí brána jako jedna z ochránkyní před nemocemi, které mají na základě dnešního poznání virový základ. Je trochu jejím štěstím v neštěstí, že její jméno pochází od latinského výrazu pro korunu, což je také jedna ze specifik současného chřipkového viru, a tak se nám i v dnešní krizi připomenula k pomoci. Její svátek si připomínáme 14. května a její ostatky nechal Karel IV. přenést z Cách do svatovítské katedrály. Určitě bude jednou z těch, u kterých se po skončení současné krize s děkovnou modlitbou v Katedrále zastavím.

Vraťme se na závěr opět k Velikonocům. Co by mělo být jejich hlavním poselstvím právě v letošním roce a v současné situaci?

Abychom tomu porozuměli v celé šíři, musím provést trochu exkurz do historie Velikonoc. 

V prehistorii lidstva bychom stěží hledali jejich počátky. Zmínku o Velikonocích už nalezneme v prvních 11. knihách Genesis, které jsou zároveň prvními knihami Bible, a které pojednávají o stvoření světa. Jsou to knihy, které nám i určitou metaforou zprostředkovávají starobylá pastevecká vyprávění, jak nám je zachytil dávný autor tak, jak si je lidé vyprávěli u večerního ohně. 

Pozorný čtenář si pak všimne, že se v biblickém líčení izraelských Velikonoc prolínají dvě roviny. Velikonoce spojené s Abrahámem, v muslimské tradici označovaném jako Ibráhím, odkazují k oběti beránka. Abrahám byl Bohem požádán, aby na důkaz své věrnosti obětoval svého syna Izáka. Na poslední chvíli mu v tom ale anděl zabránil a Abrahám namísto toho obětoval beránka. Z příběhu si tedy můžeme dovodit, že v tehdejší době byly na území biblického Izraele běžné lidské oběti, kterým Abrahám udělal přítrž když založil novou tradici obětování beránka, který má svou obětí zachránit ostatní. To jsou tedy Velikonoce kočovných pastevců. 

Známe i druhé Velikonoce, tentokrát už polokočovné společnosti zemědělců, které představují žně. Jde vlastně o první dožínky a je to den chlebů macesů, nekvašeného pita chleba, který nalezneme na celém Blízkém východě. Vznikají v době izraelského exodu, kdy Mojžíš s Izraelity ještě povečeří beránka a vydají se na čtyřicetileté putování po poušti. Jeho nástupce Jozue pak zakládá dvanáctikmenovou konfederaci společenství jednoho národa, s jedním Hospodinovým chrámem coby symbolem jednoty. Tady se nám také objevuje oslava počátku života, symbolizovaného vyklíčeným obilím a vajíčkem.

To jsou také Velikonoce, které zažije Ježíš Kristus, kdy jako poslušný beránek jde na porážku mimo město, tak jako se v Den smíření vyháněl kozel hříchu, aby odešel z tohoto světa tou nejpotupnější smrtí, jako velezrádce. Okruhem se tak vracíme k tradici velikonoční oběti. V židovské tradici se jedná o zástupnou oběť beránka, kterou křesťanské Velikonoce povyšují na oběť Mesiáše, Ježíše Krista, pravého Boha i pravého Člověka, který celý kruh uzavírá svým slavným Vzkříšením a nadějí na život nový a věčný. Bez toho momentu by Velikonoce byly jen pasteveckými svátky jara a smrt Ježíše Krista jen tečkou za justiční vraždou. Pokud bych měl Velikonoce vyjádřit jedním slovem, bylo by to slovo naděje.

Rozhovor proběhl korespondenčně, ptal se Jakub Vosáhlo.