Sestry a bratři v Kristu, spolubratři kněží a jáhni, řeholníci a řeholnice, všichni pastorační spolupracovníci!
Touto první nedělí adventní vstupujeme do třetího roku přípravy na cyrilometodějské jubileum, které slavíme v perspektivě křtu našeho národa, jak připomínají cyrilometodějské legendy, že to byl sv. Metoděj, který pokřtil knížete Bořivoje a jeho manželku sv. Ludmilu. Takto si připomínají počátek křesťanství a vznik státu a kulturně-politických dějin jak Poláci, tak Rusové i maďarský národ.
Křest dospělých, jak víme, spojuje vjedno tzv. iniciační svátosti tj. křest, biřmování a eucharistii. Proto jsme také tři roky přípravy věnovali jednotlivým iniciačním svátostem. Ve starém rituálu kladl kněz otázku katechumenovi: „Co žádáš?“ a obdržel odpověď: „Víru“. Stalo se symbolickým, že tento rok budeme slavit jako Rok víry, ale také jako připomínku na výročí 1700 let od vydání milánského ediktu, kterým začíná náboženská svoboda pro křesťany a kříž se stává logem křesťanské víry.
Není nezajímavým, že naše slovo „křest“ je odvozeno z latinského slova crux, tedy kříž. A tak naši předkové a jejich představitelé se přihlásili ke kříži přijetím křtu již před příchodem sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, a to jednak moravští vladykové roku 831 v Pasově, tak 14 českých lechů roku 845 v Řezně. Křest knížete Bořivoje je rozhodující pro český stát a jeho historii. Na státotvornost tohoto křtu se odvolává biskup Daniel I. při žádosti o královskou důstojnost pro krále Vladislava jako i olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, vyšehradský probošt a kancléř Přemysla Otakara II., který chce naplnit sen sv. Anežky České a žádá císařskou hodnost z tohoto důvodu pro Přemysla Otakara II.
Vraťme se tedy k oné žádosti, ve které kandidát křtu žádá víru. Víra tak potřebná v lidském životě, na které stojí celá naše západní civilizace, ale která tak schází v naší současnosti. Skepse, která se stala vírou, je naší současností. Nás však neobklopuje nicota, ale makrokosmos i mikrokosmos, tedy vesmír. Náboženský rozměr víry v Toho, který je, nám dává tak potřebnou odpověď po smyslu života jak jednotlivce, tak celé společnosti. Víra v nic není odpovědí dávající smysl, člověk jako bytost tázající se a schopná reflexe není schopen života a smysluplné práce. O tom svědčí současný rozměr života společnosti i jednotlivce hledající únik v zábavě a iluzi.
Není smyslem pastýřského listu, abych vyjmenovával jednotlivé akce, které nám mají připomenout, co chceme prožít, o čem chceme přemýšlet, co chceme zdůraznit v tomto cyrilometodějském roce víry a Eucharistie, která je třetí iniciační svátostí. Tak jako křesťanem se stává člověk přijetím zmíněných iniciačních svátostí, tak víra jako Boží dar tvoří trojlístek s nadějí a láskou, je to ona trojice božských ctností, které symbolizuje kříž, ono setkání Boží vertikály s horizontálou člověka. Ono setkání Boží a lidské lásky ve svobodě, která není nevázanou volností, ale naplňuje se v osvobozujícím činu toho, v kterém Bůh odpověděl na otázku: „Kdo je ten, který je“, kdy láska není záchvěv emoce, ale absolutní vydání se pro druhého, kterého miluji. A tak se kříž proklínaný, nástroj umučení a smrti, stal zjevením nepředstavitelného a naše schopnosti překračujícího Boha, který je láskou a dotýká se nás objetím svého Syna Ježíše Krista. V něm se Bůh nejenom představil, ale stal se jedním z nás. To je naše víra, na které stojí naše civilizace respektující svobodu a důstojnost člověka; bytosti schopné lásky. To jsou skutečné vrcholy dějin naší země, o které vypovídají ti, kteří svým životem, svou prací, ale také svou láskou tvoří náboženské, kulturní, politické dějiny této země.
Tuto skutečnost si chceme připomenout cyrilometodějskou slavností v naší katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, kde po založení pražského arcibiskupství byly Arnoštem z Pardubic a Otcem vlasti Karlem IV. vyhlášeni za patrony českého království svatí věrozvěsti Cyril a Metoděj, jimž zde také nechal Otec vlasti postavit oltář a stanovil datum svátku na 9. března, což byl den úmrtí jeho matky Elišky Přemyslovny. Naše katedrála také na vnějším triforiu nese první zobrazení sv. Cyrila a Metoděje. Památkou na milénium příchodu našich věrozvěstů je karlínský kostel sv. Cyrila a Metoděje, který vznikl iniciativou kardinála Bedřich Schwarzenberga, který zcela porozuměl české spiritualitě a může být chápán jako obnovitel české zbožnosti. O tom svědčí výstavba kostelů našich zemských patronů v 19. století.
Rád bych pozval českou církevní provincii do pražské katedrály 9. března 2013 od 10.00 hodin na oslavu, která by měla být předehrou k slavnostní pouti na Velehradě. Chápejme ono spojení Roku víry a cyrilometodějského jubilea jako výzvu k duchovní obnově a hlubšímu porozumění, co znamená ono „dědictví otců“, jak zpíváme v cyrilometodějské písni, která začíná slovy „Bože cos ráčil…“
Je vyznáním víry, naděje a opravdové lásky k Bohu a člověku v době zrození moderního českého národa. Víra spolu s nadějí a láskou vytváří charakter svobodného a odpovědného člověka. Člověka dialogu, respektujícího důstojnost a svobodu druhého a bez těchto vlastností není možné budovat společnost ani v 21. století. Jedině v tomto případě mohou platit slova básníka Jana Nerudy: „Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!“. Teprve pak mohou platit slova: „Úkolem doby je být pevnými, ale ne tvrdými. Umět říkat pravdu s láskou.“ To je výzva k nové evangelizaci, s kterou vstupujeme do roku víry.
Pro tento rok vzhledem k papežským směrnicím ustanovuji v naší arcidiecézi za místa setkání a modlitby spojená s plnomocnými odpustky:
- katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha
- baziliku sv. Petra a Pavla na Vyšehradě
- kostel sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně
- kostel Panny Marie, sv. Jeronýma a slovanských patronů v Emauzích
- kostel sv. Ludmily v Praze 2
- kostely Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava ve Staré Boleslavi
- baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře
- kostel sv. Ludmily na Tetíně
- kostel sv. Matouše v Hrádku u Vlašimi
- kostel sv. Prokopa na Sázavě
Do tohoto cyrilometodějského Roku víry a Eucharistie vám posílám své požehnání.
V Kristu váš
+ kardinál Dominik Duka OP, arcibiskup pražský