Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Den, kdy církev povstala z popela

Den, kdy církev povstala z popela

Dnes je tomu na den přesně třicet let, co do Československa zavítal na historicky první návštěvu papež Jan Pavel II. Jak na tuto událost vzpomíná český primas kardinál Dominik Duka?

21. dubna 2020
Vyjádření / Dopisy

 

Poděkování za historicky první návštěvu papeže Jana Pavla II. naší země náleží především zesnulému prezidentu Václavu Havlovi. Byl to právě on, kdo ještě před svým zvolením hlavou státu slíbil po půlnoční mši svaté 25. 12. 1989 v dominikánském klášteře sv. Jiljí, že bude-li zvolen prezidentem, obnoví diplomatické styky s Vatikánem a státem Izrael, a pozve k nám papeže a dalajlámu.

Znal jsem Václava Havla dobře, a tak si dovolím tvrdit, že jeho vztah k Janu Pavlu II. byl prodchnut hlubokou úctou a možno říci i synovskou oddaností. Respekt, který si dnes už svatý papež v našem disentu získal, pramenil nejen z jeho pevného postoje vůči komunistickému totalitarismu, ale i z osobního vztahu, který k naší zemi měl. Stačí uvést jeden příklad, který jeho poměr k našemu národu skvěle ilustruje: když u nás komunistický režim při jisté příležitosti hromadně pozatýkal skupinu chartistů, tak se za ně na svatopeterském náměstí při modlitbě Anděl Páně nejenom pomodlil, ale dokonce jednotlivé pronásledované disidenty i vyjmenoval.

Přesto neprobíhaly přípravy historické návštěvy tak jednoduše, jak by se dalo očekávat. Důvodem byla skutečnost, že se celá naše země chystala na první svobodné volby po čtyřiceti letech nesvobody, a někteří politici měli obavy, že papežská návštěva může zásadně narušit průběh předvolební kampaně. Mým spojencem byl tehdy signatář Charty 77 a polistopadový politik Václav Benda. Velice nám pomohl pan arcibiskup Karel Otčenášek, jenž nám zprostředkoval rozhovor s osobním papežovým sekretářem - pozdějším krakovským metropolitou –  Mons. Stanislawem Dziwiszem. Ten námitku oponentů úplně otočil, a vzkázal jim: „A proč by návštěva Svatého otce neměla proběhnout právě před prvními svobodnými volbami?“ Tím bylo rozhodnuto.

Uskutečněný zázrak

Nikdy nezapomenu na slova, jimiž Václav Havel uvítal Jana Pavla II. na ruzyňském letišti. „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: Člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží.“ Přesně tím vystihl i mé vlastní pocity. Byl to opravdu uskutečněný zázrak. Dnes, s odstupem třiceti let, si troufnu tvrdit, že letenská pláň už nikdy nebude tak zaplněna lidmi, jako tenkrát; to už se nikdy nebude opakovat.


Na samotnou návštěvu mám jednu humornou vzpomínku. Dostal jsem pokyn od pana biskupa Lišky, že na hrad budeme muset jít v civilu, že tak to vždycky bývalo a ať se na to nachystám. Já, maje dominikánský hábit, jsem si tedy do tašky složil albu, kterou jsem nepoužíval a všude jsem sebou tahal sako. Jenže mě naneštěstí zasáhl obrovský liják, takže se má taška proměnila v jedno veliké akvárium. Byl jsem z toho úplně rozladěný. K mému překvapení se ale nakonec ukázalo, že jsem ani albu, ani to sako nepotřeboval. Ba právě naopak: ti, kteří byli v civilu, se museli převléci do kleriky, a já směl zůstat v hábitu.

Ve španělském sále Pražského hradu jsem se pak měl poprvé možnost pozdravit s Karolem Wojtylou jakožto papežem. Předtím jsem se s ním viděl jednou v Krakově u dominikánů, kde byl tehdy ještě jako pomocný biskup; podruhé to bylo při pohřbu kardinála Trochty v Litoměřicích. Co mě opravdu odzbrojilo, byl pozdrav, jímž mě Jan Pavel II. oslovil. S nezaměnitelným polským přízvukem pronesl česky: „Ahoj.“

Ten den povstala naše církev z popela.