Vážení posluchači Radia Proglas,

mnozí z nás ještě pamatují masivní propagandu, která měla z Vánoc vytlačit Ježíška a nahradit jej dědou Mrázem. V současnosti k nám jako pohádková bytost přilétá Santa Klaus a jistě nechceme odsuzovat pohádky či rozdávání dárků, chceme se jen vyhnout tomu, aby pohádky či čarodějnictví byly smíchávány s naší vírou v Boha, v Ježíše. Odedávna se i na různé křesťanské svátky roubovaly různé folklorní zvyky. Nedovedeme si představit Velikonoce bez pomlázky, malovaných vajíček a dalších zvyků, ale dobře víme, že smysl a váha Velikonoc jsou v Ježíšově oběti na kříži, ve spáse, kterou přinesl všem.

Záznam pořadu: 

Také dnes k nám proniká a to někdy i za podpory státních institucí cosi nového, zábavného, jak stvořeného pro dětský svět fantazie. V předvečer našich oslav svátku Všech svatých, po kterých následuje Památka věrných zesnulých, lidově „dušiček“ se objevují za okny vydlabané dýně se svíčkami, školy pořádají průvody dětí oděných do kouzelnických a čarodějnických oděvů. Je určitě pěkné podpořit tvořivost dětí tím, že je motivujeme k vydlabávání dýní, osobně bych dal možná přednost pletení věnečků, které můžeme položit na hrob babičce či dědečkovi právě na Dušičky a zapálit u toho svíčku. Halloween, který má své kořeny v keltských zvycích a dostává se k nám z anglosaského světa je ve skutečnosti opravdu festivalem smrti. Bývala to oslava bůžka, který vyžadoval oběti. Naše Dušičky oproti tomu sice připomínají zesnulé a hovoří o smrti, mluví však především o modlitbě za ně, o naději ve zmrtvýchvstání a nové shledání s těmi, koho jsme měli rádi. My neslavíme smrt, nepořádáme čarodějnické reje.

Měl bych ale být spravedlivý: asi se mi nelíbí tyto novoty jako zvyky zaváděné jaksi zvenčí, ze zahraničí, jsem na ty dědy Mráze a Santa Klause trochu alergický. Také nejsem proti pohádkám, proti dětskému světu, který by měl ukazovat vítězství Dobra nad Zlem dětem srozumitelným způsobem. Jen mi je líto, že pro nové zapomínáme na to staré. Že s klidným svědomím poskakujeme v průvodech s vydlabanými dýněmi a na návštěvu hrobů svých blízkých nemáme čas. Nemyslím, že je to povzdech staromilce, nebo církevního představitele, který jaksi ze své „náplně práce“ musí takto hovořit.

Uvědomit si, že odněkud pocházím, mám své kořeny v této zemi, v rodině, že mým předkům dalo mnoho práce, aby vychovali své děti, třeba mé prarodiče, to je velmi důležité. Alespoň jednou za rok si je připomenout není na škodu. Dnes je stále modernější pátrat po rodinných kořenech, číst matriky, vytvářet rodokmeny a jezdit na místa, odkud pochází naši předkové. Je to docela ušlechtilá snaha, která signalizuje, že člověku záleží na tom, aby věděl odkud přichází a kam jde. Právě na Dušičky si můžeme víc a hlouběji uvědomit, že naším předkem byl docela konkrétní dědeček či babička s velmi bohatým osudem a že naším oslavovaným předkem není žádná vydlabaná dýně.

Vyzývám tedy všechny rodiče: klidně si s dětmi vydlabávejte dýně a dejte je za okna, ale vyprávějte jim přitom o těch, které už nemohli poznat. O dávno zemřelých předcích, za které se máme modlit s vděčností. Navštivme hřbitovy a hroby ne z morbidní záliby ve smrti a jejích atributech, ale z úcty k těm, kdo nás předešli. Zapalme svíčky jako symbol věčného života, světla Kristova a jděme i výjimečně začátkem týdne na mši za zemřelé, abychom jim vyprosili odpuštění toho, čím se ve své slabosti provinili. Jednou totéž budeme potřebovat i my.

Pro Radio Proglas: Dominik Duka

Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.