Když na konci éry reálného socialismu v naší zemi zveřejnil Augustin Navrátil svoji petici za náboženskou svobodu, kterou podepsalo na 600 tisíc lidí, málokomu se zdálo být reálné, že se dožijeme naplnění jejích požadavků a budeme mít křesťanské školy, nemocnice, budeme moci svobodně učit náboženství a dokonce bude vysílat křesťanská televize a rozhlas. 

Dnes nám to vše připadá jako samozřejmé a těžko si dovedeme představit, že to může být znovu zakázáno, zničeno. Bezbřehá svoboda, tolerance i k těm nejohavnějším činům a takzvaná politická korektnost, jakkoliv se nám často nelíbí, by přece měly dát rovnou šanci i víře a křesťanství. 

Čtěte také: Dominik Duka: Katolická církev stála ve 20. století na straně svobody

Sedmnáct století po vydání Ediktu milánského je však zřetelné, že projevy protikřesťanské diskriminace a intolerance v Evropě vzrůstají. Podle rakouské právničky Gudrun Kuglerové nejsou diskriminováni matrikoví křesťané, ale ti, kteří kladou vysoké etické nároky křesťanské morálky. V západní Evropě je zdokumentováno 800 případů této diskriminace, a to jde o podhodnocené číslo.

Z výzkumů plyne, že křesťané jsou diskriminováni více než příslušníci ostatních náboženství. V 15 zemích Evropské unie je 41 diskriminačních zákonů omezujících svobodu svědomí, projevu a shromažďování – ať už se to týká nošení křížů, provádění potratů nebo vnucované koncepce sexuální výchovy dětí. Není jistě náhodou, že celých 84 % vandalských činů ve Francii v roce 2010 se týkalo ničení křesťanských kostelů.

Čtěte také: Dominik Duka: Budeme se učit od KLDR, Číny nebo Kuby?

Nezapomínejme, že pod rouškou politického boje i u nás můžeme zaznamenat projevy nesnášenlivosti a podněcování nenávisti ke křesťanství. Bojím se, abychom nebyli jen začátkem, první skupinou, které jsou upírána práva, aby pak totalitní tendence nepokračovaly dál a dál.