Český rozhlas a Česká televize v uplynulých dnech oslavily šedesáté, resp. devadesáté výročí od zahájení televizního a rozhlasového vysílání v této zemi. Obě tyto instituce prošly, stejně jako náš stát za těch několik desítek let bouřlivým vývojem. Asi největší změnou po listopadu 1989 byl fakt, že se ze státních institucí staly instituce veřejnoprávní. Znamená to, že podle zákona musí plnit svoji veřejnoprávní společenskou úlohu v různých oblastech: například pro sportovce má televize vlastní kanál, stejně jako chystá podobný kanál pro děti a mládež. Rozhlas má specializované stanice, zaměřené například na milovníky jazzu. Jistě můžeme diskutovat o tom, do jaké míry je ona veřejnoprávnost (kterou málokdo dokáže definovat) naplňována.
Jednou z největších entit v této zemi jsou věřících nejrůznějších církví. Nemají ve veřejnoprávních médiích zřízeny žádny speciální kanály ani stanice. Je jim poskytováno několik hodin týdně, aby v náboženském vysílání informovaly obyvatelstvo o aktivitách církví a věřících, a aby i věřícím tato média poskytovala určitý servis. Církve jsou s tímto stavem většinou docela spokojeny, pokud toužily po vlastních stanicích, založily si televizi Noe a Radio Prohlas.
To, že veřejnoprávní instituce poskytují služby věřícím, dosud nikdo nezpochybňuje. To co je samozřejmé v demokracii, nebylo možné a samozřejmé v reálném socialismu. I proto si církve váží možnosti prostřednictvím ČT a ČRo dát o sobě vědět. Proč tedy tolik rozruchu kolem faktu, že veřejnoprávní instituce požádá katolickou církev o sloužení slavnostní bohoslužby při příležitosti výročí? Pozastavuje se snad někdo nad tím, že tytéž instituce požádaly ředitele některých divadel o slavnostní představení k jejich výročí? Myslím, že háček je docela někde jinde. Do roku 89 jsme si zvykli, a to i velká část věřících a náboženských představitelů, že církve mohou vykonávat své obřady za zdmi kostelů, ale v podstatě by neměly vystupovat na veřejnosti. Tato mentalita v nás mnohdy přetrvává. Myslíme si, aniž bychom to vyslovili, že stále platí ono komunistické“ „církve mají uspokojovat náboženské potřeby věřících“. Nicméně církve tu nejsou jako servisní organizace věřících. Onu tu mají být a jsou pro všechny obyvatele. Proto na úspěšných církevních gymnáziích studují nevěřící studenti, proto do hospiců či nemocnic jsou přijímáni pacienti bez rozdílu náboženského přesvědčení, proto charita má většinu svých klientů mimo církev.
Diskuze kolem vhodnosti či nevhodnosti uspořádání bohoslužby za televizi na její žádost ukazuje na silný proud totalitního myšlení ve společnosti, které se snaží některé nepohodlné názory umenšit. A to je varovné. Církve se v demokratické společnosti hlásí ke svému skutečnému poslání. Jsou integrální součástí občanské společnosti, tak jak je tomu v civilizovaných zemích Evropy. I zde na požádání budou žehnat obchodní domy, požární zbrojnice, letiště nebo televize. I zde se budou účastnit významných společenských a státních událostí. I zde budou spolupracovat se všemi lidmi dobré vůle, kteří nechtějí církve ostrakizovat a vystrčit někam na okraj společnosti.
Kardinál Dominik Duka, OP
