Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

K cestě do Maďarska

K cestě do Maďarska

Papež František jmenoval kardinála Duky svým vyslance na oslavu 1700. výročí narození sv. Martina z Tours, která se bude slavit 9. července 2016 v maďarském Szombathely. Nad významem světce pro dnešek se kardinál Duka zamýšlí v pravidelném komentáři na Radiu Proglas 4. června 2016.

4. června 2016
Vyjádření / Dopisy

Komentář pro Proglas o Maďarsku (na 1. sobotu červnovou)

Milí přátelé,

uprostřed nadcházejícího léta začnu trochu zvláštně: jestlipak je u nás někdo, kdo nezná pořekadlo o svatém Martinovi přijíždějícím na bílém koni? Tedy o prvním sněhu, který má napadnout na svátek svatého Martina z Tours 11. listopadu? Myslím, že s obnovujícími se martinskými jízdami v Čechách se tenhle světec stává víc a víc populární. A to nemluvím o krásné legendě, kdy se jako římský voják dělí tento světec o svůj vojenský plášť se žebrákem, protože nemá u sebe nic jiného, co by mu dal. A stává se tak vlastně jistým zakladatelem charity. Nu a poslední legendární vyprávění o svatomartinských husách, na které se na podzim mnozí lidé těší, snad ani nemusím připomínat. Když obyvatelé Tours zvolili Martina biskupem, prý se schoval v husinci, ale husičky kejháním jeho úkryt prozradily a tak musel Martin tuto poctu přijmout, i kdyby raději byl poustevníkem, než biskupem.

         Proč o svatém Martinovi mluvím právě teď? Počátkem července totiž v maďarském městě Szombately, latinsky Savarii či Sabarii slaví velké výročí tohoto svého rodáka. Mne svatý otec jmenoval svým zástupcem, tedy legátem, právě při těchto oslavách. Možná se ptáte, jak se Martin z Panonie, dnešního Maďarska, dostal do francouzského Tours, kde byl biskupem? Savaria totiž byla římským castrem, tedy opevněným městem, kde otec svatého Martina byl vojákem. Měl tam s sebou celou rodinu, jak bývalo zvykem. Ostatně tak se  po celé římské říši šířilo křesťanství, kdy právě tyto rodiny byly prvními jednotkami církve. Rodiče se s Martinem vrátili do Itálie a sám Martin, přestože byl osloven životem poustevníků, se stal vojákem. Jako takový se dostal do jiné římské posádky ve Francii, tehdejší Galii.

Možná je docela zajímavé, že právě římští vojáci rychle pochopili křesťanské učení o rovnosti všech lidí a tak ho nesli do světa. S těmi vojáky mám mnohdy společného v církvi víc, než bychom mysleli. Vždyť biskupská mitra ve skutečnosti pochází z vojenské římské čepice, kterou pozdější biskupové, sami prefekti měst a vojenští velitelé při nájezdech barbarů vnesli do naší liturgie. Soli Deum, ta malá půlkulatá čepička na hlavách biskupů, opatů a kardinálů je vlastně pokrývkou hlavy římského prefekta, kterou od římského lidu dostal otec města, tedy papa, v našem případě papež Řehoř Veliký.

         Ale vrátím se ke svatému Martinovi. Ten se nakonec stává poustevníkem a je zvolen biskupem v Tours. Po své diecézi koná řadu cest, zakládá farnosti, ničí pohanské háje a koná množství zázraků. Je ti jedním z prvních světců, kteří nebyli mučedníky a dostali se do kalendáře. Jeho hrdinství nespočívalo v mučednictví, ale v zvládání křesťanského života a ctností v prostředí svobody a zodpovědnosti. Stal se jakýmsi architektem církevního života v Galii a místem jeho posledního odpočinku je Tours. Z tohoto místa se tak stalo poutní místo tisíců poutníků, mezi nimi i řady biskupů, kteří hledali u svatého Martina pomoc a přímluvu. Jedním z nich byl i náš svatý Vojtěch.

         Přestože svatý Martin žil ve čtvrtém století po Kristu, rozhodně má co říci i nám a našim současníkům. Při sledování jeho života si člověk uvědomí, jak důležité jsou v našem životě skutky milosrdenství i jak byla celá Evropa zvláštním způsobem propojená vírou v Krista. Kéž i dnes tato víra spojuje jednotlivé národy a společenství nejen v Evropě, ale i na celém světě.