Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

K útokům v Paříži

K útokům v Paříži

Kardinál Dominik Duka se s časovým odstupem vrací k teroristickým útokům v Paříži a nabízí ve své glose posluchačům Radia Proglas několik poznámek na okraj.

Audio
24. ledna 2015
Vyjádření / Dopisy

Vážení přátelé, milí posluchači Radia Proglas!

         Slíbil jsem, že se s jistým časovým odstupem vrátím k tomu, co už několik dní hýbe nejen naší, ale i světovou společností – totiž k teroristickému činu v Paříži. Za dobu, která od vlastního činu uplynula jsme přečetli a vyslechli řadu komentářů, názorů a postojů politiků, osobností společenského i náboženského života i od obyčejných lidí. Zdá se mi, že z tak mnohdy protichůdných názorů musí být člověk zmatený. Máme rádi jasno a to nás někdy svede k tomu, abychom události viděli jen černobíle. Na jedné straně jako by byla  postavena svoboda slova, na straně druhé zlí teroristé ohánějící se náboženskou vírou. Objevují se i názory, že právě takto začíná proslulý „střet civilizací“ známý z díla Samuela Huntingtona. Rád bych vám, svým posluchačům, předložil několik poznámek k vaší vlastní úvaze o celé záležitosti.

Záznam pořadu:

         Začnu trochu, jak se říká, od Adama. Ze školy se jistě pamatujeme na staré řecké báje a pověsti, v nichž figurují lidé, ale i různí bohové, spíše však božstva – Diana, Zeus, Chronos, Poseidon. Všem bez rozdílu – lidem i božstvům pak vládne osud. Pamatujeme však také na vyučování katechismu, na biblické příběhy. V nich se ukazuje docela jiný přístup. Bůh, Jahve, je osobním bohem, který je pro člověka přítelem a přináší mu svobodu. Dává člověku Desatero božích přikázání, obrazně řečeno jakýsi „návod k použití člověka“ a nechává mu svobodnou volbu – buď volí život, tedy přihlásí se k Boží vůli, nebo Boha odmítne a volí cestu, která k opravdovému životu nevede. Tento myšlenkový svět pak svého vrcholu dosahuje v Novém zákoně v osobě Ježíše Krista. V něm se Bůh stává jedním z nás a potvrzuje starozákonní postoj, že Bůh je (podle listu Židům) „filantropos“, tedy ten, který miluje člověka.

         Jaký je postoj islámu, který se rodí v 7. století po Kristu? S Židy se mohu bez potíží modlit Otče náš, ale v islámu je toto oslovení naprosto nemožné. V modlitbě 99 zrnek islámského růžence je Bůh oslovován mnoha jmény, ale nikdy ne „Otče“. Poslední, sté zrnko, je tzv. „němé:“ Pokud alespoň v něm nezazní, že Bůh je filantropos, ten, kdo miluje lidi, pak bude naše soužití nesnadné a dialog se zadrhne.

         Musíme si uvědomit, že diskuse o islámu se vede už velmi dlouho. Tak, jako se křesťanství často nechalo inspirovat antikou, tak i Tomáš Akvinský ve své Summě vedle Aristotela cituje židovské i arabské autority: Avicenu, Averroese, Majmonida.

         Podíváme-li se však na základní monoteistická náboženství, uvědomíme si i jejich velké rozdíly. Pro nás, křesťany je klíčový postoj Ježíše Krista, který říká, že nepřichází proto, aby se mu sloužilo, ale aby on sám sloužil. Hlásá zlaté pravidlo: „Takto vše, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte vy sami jim.:hle, to je Zákon i Proroci“, říká v 7. kapitole, 12: verši Matoušova evangelia. Chápeme-li pak toto pravidlo správně, bez ohledu na rasu, pohlaví, či politickou příslušnost, jsem pak zavázán k tomu, abych s druhými jednal v duchu úcty a přátelství. Není-li to možné, pak alespoň v duchu tolerance, jak byl titulován španělský král Ferdinand III. ve 13. století, kdy byl nazván králem křesťanů, Židů a mohamedánů a právě tehdy bylo historicky poprvé použito slovo tolerance. Tehdy se zrodila západní civilizace se svými katedrálami a univerzitami. Je na každém z nás, aby si odpověděl, jak těžké je tyto zásady žít ve společnosti, řídit se jimi a to dokonce odpouštět a milovat nepřátele. Vždy jsme jen na cestě k tomuto ideálu.

         Co se týká událostí v Paříži: naše úcta patří těm, kdo hájili životy druhých- tedy onomu policistovi, který sám byl vyznavačem islámu a policistce zabité druhý den. Do tohoto střetu se namanuly další nevinné oběti –Židé nakupující v košer obchodě. Karikaturisté časopisu Charlie Hebdo jsou také oběťmi- především oběťmi nenávisti a nepřátelství. Troufnu si říci, že jsou obětí popření principu multikulturalismu. V rámci „korektnosti multikulturalismu“ nesmí státní úřady v řadě zemí posílat ani vánoční přání, zakazuje se vánoční výzdoba, odstraňují kříže – to vše, protože prý to uráží jinověrce a ateisty.

         Základ naší civilizace spočívá přece na úctě k přesvědčení druhých. Svoboda bez slušnosti, bez úcty k druhým a bez tolerance není pravou svobodou. Mimořádným způsobem to vyjádřil i papež František, který řekl: : „Pokud tady můj dobrý přítel Gasparri vyřkne nějakou nadávku na adresu mé matky, musí čekat, že mu dám pěstí. To je normální. Nelze si zahrávat s náboženstvím druhých. Svoboda slova má své hranice.“

 Jedině cestou spojení víry a rozumu je možné pokračovat v přátelském mezináboženském dialogu v úctě a toleranci k druhému. Nerad bych zabíhal do otázek ekonomického a politického zneužití. Rád bych si položil otázku, zda tisíce obdobných obětí v Africe či v Asii si nezaslouží větší pozornost médií i politiků. Výzva politiků a žurnalistů k pokračování v tomto střetu civilizací je cestou do pekla. Avšak odpustit neznamená vzdát se spravedlnosti a nebránit se všemi dostupnými a účinnými zákonnými prostředky proti agresorovi.