Vzpomínáme právě v tuto sobotu sedmistého výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV., který v povědomí každého z nás je Otcem vlasti. On sám je zde i pochován v královské kryptě poblíž hrobu svatého Václava.
Do své rodné země se vrátil po pobytu u francouzského dvora. Tam získal nejen vzdělání, ale i budoucí manželku a také pevné přátelství s pozdějším papežem Klimentem VI. Po návratu do Čech začal krok za krokem uskutečňovat svůj velkorysý plán. V jeho středu stála Praha a v ní i svatovítský chrám. Jeho cíl ale nebyl omezen na město a rodnou zemi. Stal se tak velkým panovníkem, že ovlivňoval celý tehdy známý svět.
Císař Karel se postaral i o vše, co bylo třeba k úplné suverenitě Českého království. Získal statut arcibiskupství, tedy církevní autonomii. Založil v Praze univerzitu a tak položil základy naší samostatnosti ve světě vědy. Dal zhotovit novou svatováclavskou korunu a tak spojil českou státnost s kultem svatého Václava. Byl vědomým obnovitelem a zakladatelem cyrilometodějské tradice, jak o tom podává svědectví vyobrazení obou těchto světců a oltář v katedrále. Ve všem pak věrně následoval duchovní tradice naší vlasti. Jen jedenkrát se odchýlil. To když jeho právní kodex Maiestas Karolina nebyl přijat. Nerespektoval totiž zvykové právo dřívějších dob. Přesto se sám držel jednoho z jeho základních principů: Nový Jeruzalém jako nebeská polis je naplněním spravedlnosti, která vychází z odpuštění. Nikdy nezapomínal, že jednou sám bude souzen tím, kdo byl nespravedlivě odsouzen.
Čas jeho vlády byl označen za zlatou dobu našich dějin. Bezpochyby se tak stalo proto, že Karel IV. v čele tohoto státu sloužil vždy Bohu a člověku. Jeho nejbližším rádcem a spolupracovníkem byl arcibiskup Arnošt z Pardubic. Ten zase věděl, že jako hlava místní církve slouží člověku a Bohu. Stojíme tak opět u zakladatelského činu: oba pochopili, že země i její lid potřebují jak stát jako organizaci a fungování společnosti, tak také církev pro řádný život ducha a mravů. Jejich vzájemná spolupráce a naprostá absence sporů o vliv, majetek či moc vytvořila onu zlatou dobu.
Karlova doba tedy jakoby předjímala dnes prosazovaný kooperační model vztahu státu a církve, kdy církev má zajistit vnitřní duchovně etický náboj společnosti, zatímco stát by měl zajišťovat právo a společné dobro. Děkan svatovítské kapituly, slavný biskup Kosmas podle Starozákonního výraziva přirovnává svatého Václava a svatého Vojtěcha ke dvěma olivám a Karel IV. se k tomuto pojetí hlásí. Jde o vizi dvou institucí v českém království, o jejich vzájemnou spolupráci. Vždyť i hradčanské panorama jakoby ukazuje na tuto skutečnost: věže katedrály míří vzhůru, představují vertikálu, zatímco Hrad je horizontálou představující pozemskou úlohu státu. Oslavy Karla IV. tak jsou i připomínkou jeho přátelství s prvním arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. V duchu 2. vatikánského koncilu, jak vyjadřuje Gaudium et spes, tedy dokument Radost a naděje bychom tedy neměli rozdělovat ani společnost ani církev na „oni a my“. Společně bychom měli zazpívat slova Svatováclavského chorálu Nebeské jest dvorstvo krásné, blaze tomu, kdo tam vejde, v život věčný, pokoj svatý…a dovolávat se tak přímluvy našeho společného patrona, svatého Václava.
Pro Radio Proglas Dominik Duka
Příspěvek nahrán pro Radio Proglas. Vysílá se pravidelně v sobotu v 7.30 a 18.20, reprízuje v neděli v noci v 1.45 a v pondělí v 10 hodin.
