Velmi často začínám zamyšlení nad velikonočními svátky úvahou, že Velikonoce jsou zvláštní svátky. Škaredá středa, zrada Zeleného čtvrtku, následné ponižování, bití a odsouzení na smrt. Jaký má vlastně smysl slavit tyto podivné dny, ústící ve smrt a zdání konce?

Velikonoce jsou ve své podstatě velmi starobylé svátky. Těžko bychom v prehistorii lidstva nalezli jejich počátky. První stránky Bible nás přivádějí k Velikonocům pastýře, který obětuje ze svého stáda spravedlivému Ábelovi. Dostáváme se tu do první generace prehistorie lidstva, tak jak nám ji líčí prvních 11. kapitol Geneze, kterou však musíme chápat nikoliv jako historický pramen, ale jako ohlas starobylých vyprávění pastevců při večerních ohních. V knize Genesis se tudíž setkáváme s otázkami, které si člověk klade od té doby, co je člověkem.

Velikonoce nás posléze vedou k postavě Abraháma, který stojí na počátku pradějin hebrejských kmenů. Ocitáme se v druhém tisíciletí před Kristem a muž, na kterého se odvolává židovské, křesťanské i mohamedánské náboženství, se na pokyn Boha chystá na hoře Moriah, na které nyní podle tradice později stojí jeruzalémský chrám, obětovat svého syna Izáka. Bůh však jeho jednání zastaví a Abrahám pak na důkaz díků obětuje beránka. V symbolické rovině se jedná o biblické vyjádření proti lidským obětem, v tehdejších končinách běžných. Nacházíme se tu v nomádské pastýřské civilizaci a v období jarních měsíců, kdy dochází k prvnímu vrhu a ze stáda je vybrán beránek, který má podle tehdejších představ obětí svého života zachránit život zbytku. Na tuto tradici navazují izraelité v době Mojžíšově, kdy se podle 2. knihy Mojžíšovy izraelité vydávají na cestu ke svobodě z egyptského otroctví. Je to cesta pouští a zkoušek, kdy izraelité reptají a vyčítají Mojžíšovi, že jim bylo v egyptském otroctví lépe. Trochu mi to připomíná naše časté kňourání po roce 1989, kdy vzpomínáme na některé materiální hodnoty minulého režimu, ale na zotročení režimem jaksi zapomínáme. 

Izraelité cestou obdrží desky desatera, a po čtyřicetiletém putování docházejí do země zaslíbené, do Kanaánu, ovšem už bez Mojžíše, který po cestě na čas ztratil víru a byl mu tak vstup Hospodinem zapovězen. Tolik tedy mojžíšovské Velikonoce, které nám říkají, že člověk byl zrozen ke svobodě

Známe ale i druhé Velikonoce, tentokrát už polokočovné společnosti zemědělců, představující žně. Jsou to Velikonoce Jozuovy, který nastoupí po Mojžíšovi. Jde o první dožínky a je to vlastně den chlebů macesů, nekvašeného pita chleba, který nalezneme na celém Blízkém východě. Stanou se svátkem, ve kterém se vytváří z dvanáctikmenové konfederace společenství jednoho národa s jedním chrámem. Je to připomínka zápasu nejen o svobodu, ale i o věrnost. 

Tyto Velikonoce se stanou i Velikonocemi Ježíše Krista. Popeleční středou začíná čtyřicetidenní přípravná doba a první den velikonočního tridia, Zelený čtvrtek je večeří, kterou Kristus slaví se svými učedníky. Vybavuje se mi v tomto kontextu obraz od Tintoreta, umístěný v Benátkách, který vyobrazuje prostor naplněný naprosto výbušnou otázkou: co nás čeká? Kdo je zrádce? Kristus na obraze rozpíná ruce a podává velikonoční chléb učedníkům, jako by chtěl říci: “Toto je moje tělo, které dávám za vás a kalich mé krve, kterou prolévám”. Závěrečná slova při poslední večeři pak znějí: “To konejte na moji památku”. Druhý den Kristus kráčí na popravčí horu mimo město, tak jako se v Den smíření vyháněl kozel hříchu, aby odešel z tohoto světa tou nejpotupnější smrtí, jako velezrádce. 

Okruhem se tak vracíme k tradici velikonoční oběti. V židovské tradici se jedná o zástupnou oběť beránka, kterou křesťanské Velikonoce povyšují na oběť Mesiáše, Ježíše Krista, pravého Boha i pravého Člověka. Princip je ale v obou případech stejný: Otec se vzdává svého syna ve prospěch druhých. 

Smrt, ve které Krista vyjma matky a nejbližších přátel všichni opustili, však nebyla zmarem. Velikonoce nekončí zradou Zeleného čtvrtku, ani smrtí na Kříži, ale velikonočním ránem u Božího hrobu a slavným vzkříšením, kdy jedna z žen, která zůstala s Kristem u kříže až do jeho skonu, byla za svou věrnost odměněna, když mohla v tu chvíli ne příliš statečným Kristovým učedníkům říci: “On žije, já jsem ho viděla”.

To je také tajemství Velikonoc v kontrastu k Vánocům, kdy vítáme narození dítěte, malého Ježíška, a které nám dávají odpověď na otázku po smyslu lidského života, do kterého vstupujeme. Křesťanské Velikonoce naopak dávají odpověď, že zmar a smrt nejsou poslední tečkou za našim životem. Slavíme při nich lidské bratrství a solidaritu, s vědomím, že skutečné přátelství a láska přivádí člověka k tomu, že je schopen pro druhého riskovat vše co má, tedy i svůj život. Najednou pak začínáme rozumět, jaký význam můžeme vkládat do popravy Milady Horákové, do sebeoběti Jana Palacha, kněze Josefa Toufara, nebo lidického faráře Štemberky, který jde dobrovolně se svými farníky na nacistické popraviště.

Přeji vám tedy jedno: Aby vaše Velikonoce byly krásnými svátky, které prosazují radost z vítězství nad zradou, zlem i nad smrtí. Aby to byly vaše svátky radosti z života.

Zamyšlení vyšlo v časopise Xantypa 04/2020