Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Měli jsme možnost žít se světcem

Měli jsme možnost žít se světcem

Angelo Giuseppe Roncalli nebo také papež Jan XXIII. navždy vešel do dějin jako ten, který vyhlásil II. vatikánský koncil. A Karol Wojtyla, tedy papež Jan Pavel II., je znám jako člověk, který napomohl pádu železné opony. Kardinál Duka se k jejich odkazu vrací v pravidelné soborní glose na Radiožurnálu.

29. dubna 2014
Vyjádření / Dopisy

Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, stojíme před důležitou událostí v životě církve, před svatořečením dvou papežů, kteří šokovali celý svět, přitáhli jeho pozornost a stali se obdivovanými osobnostmi napříč náboženstvím, politickým a kulturním světem. 

Prvním z nich je Ital Jan XXIII., vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli, který sehrál důležitou roli v době druhé světové války jako koordinátor pomoci pronásledovaným občanům židovské národnosti v jihovýchodní a střední Evropě. Později urovnával problematiku francouzské církve po druhé světové válce v důsledku postojů během okupace Francie a případné spolupráce s vichystickou vládou. 

Největším překvapením bylo zvolení tohoto kardinála v době pozdního stáří. Namísto očekávaného krátkodobého pontifikátu přišla radikální změna v životě církve, kterou bylo vyhlášení II. vatikánského koncilu Janem XXIII. Koncil, jenž změnil tvář církve, která se odložením ryze evropského šatu stala skutečně světovou, a můžeme říci, že tento proces doposud pokračuje. Jsme jeho svědky. 

 

Čtěte také:  Dominik Duka: Papež je představitelem devíti desetin obyvatel světa

 

V případě zvolení Jana Pavla II., v době, kdy tábor socialismu a míru ovládala starobylá společnost Kremlu, přichází energický arcibiskup Karol Wojtyła, od kterého církev očekávala důležitý krok, jak navrátit svobodu církvi, ale i národům střední a východní Evropy pod sovětskou nadvládou. 

 Diplomatické kroky Jana XXIII., přijetí manželky, dcery a zetě Nikity Sergejeviče Chruščova, setkání Chruščova a Johna Fitzgeralda Kennedyho ve Vídni roku 1961 přineslo určité zmírnění. Bylo zmrazeno nástupem Leonida Brežněva a normalizací po okupaci Československa v srpnu 1968. 

Polský papež se po staletích italské linie papežů vychovaný polským romantismem a zápasem o svobodu stal tím největším překvapením pro celý tehdejší svět. Myslím, že, celá generace kněžích, ale i věřících, mladých lidí nazývajících se „mládež Jana Pavla II.“, přetvořila určité klima v církvi po II. vatikánském koncilu. 

 

A tak pád Berlínské zdi a železné opony není jen prací politiků jako byl Ronald Reagan, Margaret Thatcherová i pochopení Michaila Gorbačova po schůzce v Ženevě. Nedošlo by k naplnění, kdyby nebylo polského papeže, který je také otcem Solidarity a duchovním tvůrcem změn, které jsme mohli prožívat a které bychom měli učinit součástí našeho života, bránit je a nikdy se jich nevzdat. 

Především my, občané České republiky, ať věřící nebo nevěřící, máme důvod být Janu Pavlu II. vděčni, jak o tom svědčilo i jeho uvítání v Praze na Letné v dubnu 1990, kdy se potvrdila slova prezidenta Václava Havla o zázraku. Měli jsme vzácnou možnost žít se světcem.

 

Autor:  Dominik Duka

Původní příspěvek pro pořad Českého rozhlasu Glosa Dominika DukyVysílá se každou sobotu v 9:15 na Radiožurnálu.