Milí přátelé, vážení rozhlasoví posluchači, stojíme před důležitou událostí v životě církve, před svatořečením dvou papežů, kteří šokovali celý svět, přitáhli jeho pozornost a stali se obdivovanými osobnostmi napříč náboženstvím, politickým a kulturním světem. 

Prvním z nich je Ital Jan XXIII., vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli, který sehrál důležitou roli v době druhé světové války jako koordinátor pomoci pronásledovaným občanům židovské národnosti v jihovýchodní a střední Evropě. Později urovnával problematiku francouzské církve po druhé světové válce v důsledku postojů během okupace Francie a případné spolupráce s vichystickou vládou. 

Největším překvapením bylo zvolení tohoto kardinála v době pozdního stáří. Namísto očekávaného krátkodobého pontifikátu přišla radikální změna v životě církve, kterou bylo vyhlášení II. vatikánského koncilu Janem XXIII. Koncil, jenž změnil tvář církve, která se odložením ryze evropského šatu stala skutečně světovou, a můžeme říci, že tento proces doposud pokračuje. Jsme jeho svědky. 

Čtěte také:  Dominik Duka: Papež je představitelem devíti desetin obyvatel světa

V případě zvolení Jana Pavla II., v době, kdy tábor socialismu a míru ovládala starobylá společnost Kremlu, přichází energický arcibiskup Karol Wojtyła, od kterého církev očekávala důležitý krok, jak navrátit svobodu církvi, ale i národům střední a východní Evropy pod sovětskou nadvládou. 

Polský papež se po staletích italské linie papežů vychovaný polským romantismem a zápasem o svobodu stal tím největším překvapením pro celý tehdejší svět. Myslím, že, celá generace kněžích, ale i věřících, mladých lidí nazývajících se „mládež Jana Pavla II.“, přetvořila určité klima v církvi po II. vatikánském koncilu. 

A tak pád Berlínské zdi a železné opony není jen prací politiků jako byl Ronald Reagan, Margaret Thatcherová i pochopení Michaila Gorbačova po schůzce v Ženevě. Nedošlo by k naplnění, kdyby nebylo polského papeže, který je také otcem Solidarity a duchovním tvůrcem změn, které jsme mohli prožívat a které bychom měli učinit součástí našeho života, bránit je a nikdy se jich nevzdat. 

Především my, občané České republiky, ať věřící nebo nevěřící, máme důvod být Janu Pavlu II. vděčni, jak o tom svědčilo i jeho uvítání v Praze na Letné v dubnu 1990, kdy se potvrdila slova prezidenta Václava Havla o zázraku. Měli jsme vzácnou možnost žít se světcem.

Autor:  Dominik Duka

Původní příspěvek pro pořad Českého rozhlasu Glosa Dominika Duky. Vysílá se každou sobotu v 9:15 na Radiožurnálu.