Dominik kardinál Duka OP 
arcibiskup pražský

Novoroční komentář pro Radio Proglas

Novoroční komentář pro Radio Proglas
31. prosince 2017
Vyjádření / Dopisy

 

V první den roku 2018, hned po půlnoci, budu slavit Eucharistii ze slavnosti Matky Boží Panny Marie na starobylém slovanském hradišti v Poříčí nad Sázavou, v kostelíku sv. Klementa. Uvědomuji si symboličnost místa a děje, národních dějin a současnosti. Místo nese pečeť cyrilometodějské misie a slavnost Matky Boží mi připomíná  staroboleslavské paladium.

Letopočty zakončené číslovkou osm označují v našich dějinách celou řadu zlomových událostí. Je jich tolik (např. 1278, 1348, 1618, 1648, 1848, …), že se musíme soustředit na ten, který je letos jednoznačně nejdůležitější, a to je stoleté výročí vzniku Československé republiky. Vznik Československa nemůžeme oddělit od výročí konce 1. světové války, mimo jiné proto, že bychom se tím vylučovali z celku Evropy a celého světa. Byl by to důkaz naší nadřazenosti i malosti. Odvozeně si pak musíme připomenout milníky v dějinách tohoto našeho státu. Jsou to v mnohém ještě úplně neprobádané tragické okamžiky : Rozpad státu a následná okupace v roce 1938. Únorový puč jako nástup komunistické diktatury v roce 1948 a konečně i druhá okupace, která zničila kratinké údobí naděje v roce 1968. Tato data nejsou jen chvílemi zmaru a zrady. Jsou to data, která prověřila sílu idejí, na nichž byl náš stát zbudován, a formovaly morální kvalitu národa. Jsou pak i výzvou k tomu, abychom se v budoucnosti nedopracovali k další podobné katastrofě a na prvém místě, abychom se sjednotili kolem těch idejí, které dávají našemu národu životnost a státu základy. Jde o takové hodnoty, jako jsou pravda, vlast, rodina, věrnost atd., které jsou v  podstatě hodnotami duchovními   a v křesťanské kultuře jsou ve svém souhrnu obsaženy v pojmu Bůh.

O problému jednoty či nejednoty jakéhokoli společenství přemýšlím dlouho. Obecně jako člověk, který už dost prožil; jako občan tohoto státu; jako kněz katolické církve, který dnes stojí mezi jejími čelnými představiteli. Předně považuji za nutné odmítnout řadu předsudků a pokroucených výroků

o katolické církvi a ukázat, jak skutečně procházela stoletím, o němž uvažujeme. Situace katolické církve v r. 1918 byla složitá a nelehká. V souvislosti s pádem monarchie se vyhrotily protikatolické postoje dlouhodobě živené národní až nacionální ideologií opřenou o husitství. Došlo nejen k ničení katolických památek a symbolů, ale také k vytvoření národní Československé církve. V tomto nadšení se jaksi zapomnělo na řadu století před husitstvím. Pro hodnocení katolické církve považuji za neblahý Masarykův počin, jímž jednoduše přejmenoval pluky legionářů od Zborova, kteří na svých praporech nesli jména a symboly sv. Václava,  sv. Cyrila a sv. Metoda. Nemohl tušit, že je to krok         k tomu,  aby  se  podařilo  vytvořit  apoteózu  těch  legionářů,  kteří  se  připojovali  k rudoarmějcům  a působili rozklad československých oddílů. Plukovník Švec, oddaný službě armády budoucího demokratického státu, byl pošpiněn a škrtnut z dějin. Přiznám se, že dnes nevím, co si myslet, když na stoleté oslavy bitvy u Zborova , nebyli pozváni zástupci naší a pravoslavné církve.

Je nespornou zásluhou TGM a jeho spolupracovníků, Dr. Eduarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika, že nalezli pro nás nové místo na mapě světa. Při samotném vyhlášení Československé republiky neměl však TGM úplně šťastnou ruku. Přičinil se tak nevědomky o Mnichov a pozdějším setrváváním  na  nereálném  pojmu  československý  národ  došlo  k  rozdělení  nového  státu.  Politici i myslitelé mají právo na omyl, ale v žádném případě nechci zpochybnit náš právnicky nejlepší zákon, který stanoví: „TGM zasloužil se o stát.“ Pozor, nejde o stylistickou chybu, ale o přesnou citaci.

Nemluví se příliš o tom, že v druhé polovině 19. století a po celou dobu první republiky probíhala  silná jednostranná interpretace českých dějin ve prospěch reformace, ale i odsudek barokní rekatolizace a jejího přínosu včetně obrany našeho národa rozmáchlým škrtem vedl k podjatému, nepřátelsky vyhrocenému a hlavně nepravdivému posuzování katolíků nejen v baroku, ale i v době zápasu s nacismem a komunismem. Katolická církev přitom kopírovala vše, co víme a přiznáváme zbytku společnosti. To samo svědčí o tom, že katolíci jsou a byli součástí celé společnosti.

Není pro nikoho dobré, když se neuzná a zamlčí, že Vatikán nikdy neuznal mnichovský diktát a po celou dobu druhé světové války papežský nuncius Saverio Ritter spolupracoval z Milána s naším Národním výborem v Itálii, který řídil odbojovou činnost pod vedením londýnské exilové vlády prezidenta Eduarda Beneše a premiéra Mons. Jana Šrámka. O mnohém se prostě neví; např. že mezi nunciem a papežem Piem XII. byl spojkou Monsignore Montini, pozdější papež Pavel VI. Je proto naprosto nepochopitelné, když dnes pracovník Historického ústavu České akademie věd řekne v TV, že v době heydrichiády katolická církev selhala!

Mons. Otto Lev Stanovský hledal nový úkryt pro parašutisty, kteří byli ukryti v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici a byl za to odsouzen k trestu smrti. V Osvětimi zahynul do jeho akce zapojený kolega Mons. Antonín hrabě Bořek-Dohalský . Výsadkáři z moravského Valašska byli praktikující katolíci, v široké síti pomocníků odboje byly stovky katolíků a řada katolických kněží; existoval  P.  Josef   Štemberka   nebo   kardinálové   Beran   a   Trochta,   kteří   přežili   Buchenwald   a Mauthausen . My se distancujeme od konfidenta Franze Wernera Bobeho a pranýřujeme katolické kněze a laiky, kteří sdíleli antisemitské a fašistické ideje, ale máme také pochopení, že někoho fyzickou nebo psychickou brutalitou gestapo zlomilo.

Rok 1948 s černým datem únorového puče nám připomíná roli římskokatolické církve v odporu proti nastupující stalinské komunistické tyranii. Nelze nepřipomenout jména čtyř kardinálů primasů: Josefa Berana, Józsefa Mindszentyho, Aloysia Stepinace, Stefana Wyszyńského. Podobně si nedovedeme představit rok 1968 bez velehradské květnové pouti spolu s kardinály Trochtou a Tomáškem. Vystoupila tam celá umlčovaná církev, řeholníci v hábitech, režimem neuznávaní biskupové a opati     s odznaky svých funkcí, mitrou, berlou a pektorálem. Je dále nesporné, že to byly křesťanské církve, které v čele s katolíky vystoupily nejradikálněji ke své očistě. Založení Díla koncilové obnovy bylo doprovázeno  zrušením  kolaborujícího   Mírového   hnutí   katolického   duchovenstva,   odsouzením a marginalizací jeho aktivních členů.

Oslavy tohoto navýsost jubilejního roku by katolická církev chtěla s celou společností otevřít svatovojtěšskou slavností spojenou s návratem kardinála Berana, pražského arcibiskupa a českého primase do vlasti, do jeho a naší milované katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Chceme tak naplnit poslední vůli velkého exulanta, který šel cestou svatého Vojtěcha a spolu s ním bytostně patří k celku a dějinám naší společnosti.

Kdykoli mluvím o kardinálu Františku Tomáškovi, uvědomuji si jeho zájem o děti, mladé lidi, výchovu a význam rodiny. Uvědomuji si také, že letošní výročí nemůže být jen připomínkou. Je to i závazek. Je třeba vyjádřit vděčnost nejen hrdinům, ale i těm, kdo je vychovali, tj. generacím otců a matek, protože v jejich rodinách se narodili a vyrůstali. Od rodičů převzali vlastnosti a hodnoty, které je připravily přinést i ty největší oběti za vlast, lidskou důstojnost, svobodu víry a tím i pravdy

Zde vidím velký a aktuální úkol. Nenamlouvám si, že se rychle podaří křesťanství dostat do stavu jednoty před prvním vážným rozkolem. Vím, že k dokonalé shodě v zásadních teologických otázkách tak snadno nedojde. Ale tato názorová různost mě neděsí. Děsí mě její militantní zdůrazňování, které komplikuje a často znemožňuje spolupráci na tom, v čem se shodujeme, a to  je především společný nepřítel. Výbuch zcela jednostranných vášní kolem  pokusu   o obnovení Mariánského sloupu je varovné znamení. Což nepotřebujeme už dávno, a zvláště teď klidný dialog symbolu Husova pomníku, symbolu kalicha na Týnském chrámu a symbolu Mariánského sloupu? Nebylo by lépe konečně nahlédnout duchovní potenci národa, který žije dvojí náboženskou tradicí, než neustále tyto proudy stavět do ostrého protikladu a otevírat tak možnost znovu a znovu  je zneužít k politickým účelům a štěpit jednotu, aby do ní jeden uchvatitel za druhým mohl vrazit smrtelný klín? Což je tak obtížné dojít k tomu, že je jen jeden Kristus, náš Pán a že potřebujeme nikoli divergenci, ale konvergenci? Že potřebujeme bádat, a proto mít klid na věcný dialog a nevstupovat stále do politických, mocensky zaujatých a malicherných tahanic a debat. On opravdu nikdo nedokáže domyslet, že ten náš společný nepřítel potřebuje, abychom dospěli k takové divergenci, že se prostě sami rozhádáme a rozejdeme a ponecháme mu volné pole, aby nás následně srovnal svým vítězným bičem? Moje generace to zažila dvakrát; nepřeji nikomu, aby to zažil i jen jednou a nakrátko.

První leden byl blahoslaveným papežem Pavlem VI. prohlášen Dnem míru, resp. Dnem modliteb za mír. Letošním mírové poselství papeže Františka začíná slovy: „Mír každému člověku, mír všem národům světa…“. Dále papež připomíná, že na světě je 250 miliónů migrantů, z nichž 22 miliónů jsou uprchlíci hledající místo pro život v míru. Je třeba si uvědomit, že právě nastolení míru a spravedlnosti je tím jediným a nejlepším řešením; to není možné bez humanitární, politické a celosvětové pomoci. Chtěl bych tedy na závěr každému člověku popřát vnitřní mír a celé naší společnosti vzájemný smír, aby v pravdě, v lásce a ve svobodě naše zem vzkvétala a aby nikdo, především věřící, nebyl z tohoto díla vylučován.